Jak jsme představovali Islandské prázdniny v Praze

Začalo nějak podivně, ale bereme na vědomí,
že jsme až druzí.

Je to stejně úspěch, už jsme byli ctěnému
publiku představeni!

Snad nám časem roztají všichni!

Situace nevypadá docela beznadějně,
publikum nehlučí!

Snaží se i Renata Marcolová.

Jiří Švejda dělá co může.

Divák, který se bavit nechce a bavit se umí.

Upřímně jsem se divil, že po „fanaticích“ si někdo
knížku koupil a dokonce nechal podepsat!

Až do odchodu z Klubu Lávka jsme dokázali
se Severskou společností držet příměří!
foto: Michaela Janovská

Pozvali nás do Prahy, na Novotného lávku. Islandská sekce Severské společnosti. Prý abychom jim představili naši knihu „Islandské prázdniny aneb papírové video“.

Pozvání mě, jako správného extroverta, potěšilo. A tak jsem s virosou a napraný antibiotiky byl rád, že se může zúčastnit i pokročile těhotná spoluautorka až od Bohumína, že se obětuje i vydavatel z Litvínova, a to přesto, že po operaci kolena mu lékaři nařídili maximální šetrnost vůči vlastnímu organismu.

Návštěva začala probíhat celkem normálně. Jako správní účinkující jsme si mohli koupit kafe i vodu. Ono přece jen když se mluví, tak vyschne. Okouzlilo nás prostředí, ve kterém se bude všechno odehrávat. Z našich židlí byl skutečně nádherný pohled na osvětlený Hrad a siluetu Karlova mostu. Očekávání splnili i naši přátelé, kteří přicházeli s virtuálním transparentem: „Jdeme jim dělat roztleskávače!“. Kromě našich přátel přišli dokonce i další návštěvníci.

Sezení je oficielně zahájeno. Severská parta se zdlouhavě baví o tom, co bude dělat o víkendu. Vypadalo to, jako by na nás zapomněli. Tak jsme tak nepřítomně hleděli před sebe a zpytovali svědomí, zda se nevnucujeme zcela omylem. Třeba se sešli kvůli něčemu jinému!

Tuto obavu pak rozptýlila šéfka sekce, ona si na nás po chvíli vzpomněla. Udělalo nám to skoro stejnou radost, jakou měli účastníci plánované a tolik diskutované víkendové severské taškařice, když se dozvěděli, že členové Severské společnosti mají padesát korun slevu.

Postupujeme podle osvědčeného scénáře. Kdyby nás náhodou chtěli předčasně vyhnat (po vzoru Cimrmanova „Větru z hor“), tak preventivně děkujeme organizátorce večera i obětavému publiku za účast na našem představení. Zjišťuji, že tento fór moc nezabírá, ale postupně můžeme přitlačit. Někteří proti nám nasazují přívětivé masky, někteří se tváří jako examinátoři při státnicích (znáte ten pohled: „Čekám!!!), někteří mají kamennou tvář. Mluvím tedy jen k těm přívětivým.

Teď už všichni znají story „jak vznikala tato kniha“ v podání obou autorů. Pozitivní je, že se jejich verze, až na drobné detaily, v zásadě nevyvracejí.

Dívám se na návštěvníky a jsem utvrzován v teorii, že je několik typů diváků:

a) divák, který se bavit chce a bavit se umí,
b) divák, který se bavit chce a bavit se neumí,
c) divák, který se bavit nechce a bavit se umí,
d) divák, který se bavit nechce a bavit se neumí.

Kdepak, vlastní publikum je vlastní publikum. A k tomu vzadu pořád někdo zlobí! No jo, známá firma, vydavatel a šéfredaktor časopisů Zeměměřič a GEOinformace Radek Petr. A to ještě v poledne tvrdil, že přijde jako naše klaka.

Když přítomným tvrdím, že knížka má asi 300 obrázků a že nikde jinde tak levné pohlednice neseženou, tak má otázku: „Je ta knížka tištěná jednostranně, aby si lidi mohli ty pohlednice vystříhat?“ Ani tento vtip příliš nezabral. Ztrácelo se kouzlo každého cirkusového představení, známé jako „náš člověk v hledišti“.

Co ale zabralo, bylo vystoupení jakési „islandské fanatičky“ (tak se alespoň představila). Vystoupení nikoliv vtipné, leč dokonale faulující. Fanatička přiznala, že „včera knihu zevrubně v klubu fanatiků prohlédli (rozuměj: rozcupovali!!!) a některé fotky jsou špatné!“ Tak to jsme všichni tři vytřeštili oči – co s tím máme dělat? Docházím k závěru, že jakýkoliv fanatismus je hrozba lidstva. Jakýkoliv – komunistický, katolický, islámský, islandský… Že to někoho ještě baví!
Horší bylo, že toto „hodnotné diskusní vystoupení“ spustilo erozivní proces večera. Začali se dohadovat, jak je to vlastně s islandskou mzdovou politikou, měnovými kursy, kupní silou (což presentovali na ceně chleba na Islandu – nevím, chleba jsem tam nekupoval, jenom mražený krém Magnum, ale za to u každé pumpy).
Zajímavé bylo, jak rychle se úplně zapomnělo na zábavnou knížku „Islandské prázdniny aneb papírové video“ jako celek. (Mluvilo se o ní jako o cestopisu.)
Rázem jsme se octli v pozici Klause po „Rudolfinském projevu“. Rázem jsme si připadali jako před komisí při obhajobě disertační práce o Islandu (vzpomeňte na ono „soudit tě budou soudci přísní…“ ze Starců na chmelu).

Potvrdily se mé obavy. Co je to platné, že po přečtení naší knížky se pár lidí na Island už vydalo a celá řada čtenářů se na Island v příštích dvou letech vydá! Snad jim islandští fanatici, dogmatici a ti ortodoxní jejich záměr nerozmluví. Raději si zanotujme s V+W ono „… inkvizitoři zlostně očima koulejí, odvoláš svůj blud, Galileo Galilei?“.

Přesto! Potvrdila se síla nové svobody a demokracie. Můžeme si říkat i psát, malovat i fotografovat co chceme. Můžeme si to i publikovat, když chceme. Nemusíme se ptát jakékoliv vrchnosti, obvykle samozvané, zda můžeme. Nakonec bez této svobody bychom se jen těžko dostali kamkoliv, i na ten Island. Bez této svobody by neexistovali naši kritici, ani naše opozice. Za komunistů bychom si o tom všem akorát mohli nechat snít a o těchto snech si jenom šeptat.

Ať žije svoboda a svobodná výměna názorů! (Ale musí to dodržovat i druhá strana.) Upřímně jsem se divil, že po „fanaticích“ si někdo knížku koupil a dokonce nechal podepsat!

Nevím jak Renata Marcolová a Jiří Švejda. Ale já jsem si svůj závěr po vypráskaném Islandském večeru v Praze, na Novotného lávce, dne 3. listopadu 2005, udělal.

Jsem vůl, že jsem sem lez'! A to jsem ještě netušil, že mi za půl hodiny vletí na dálnici do cesty srnka a způsobí mému pojištěnému miláčkovi značnou škodu. Kolikpak by to činilo v islandských korunách? Naši „vyšší soudci z vůle boží“ se totiž v průběhu besedy o zábavné knížce nedokázali dohodnout, jak to s tím měnovým kurzem vlastně je.

Čtěte i reakci na tento článek…

František Janovský,13. listopadu 2005