Markéta Hejkalová: Kouzelník z Pekingu

Byly jednou tři kamarádky, ale na konci čtyřicátých let dvacátého století se jejich cesty rozdělily: jedna se vdala za nepřítele lidu, druhá za jeho ochránce a třetí za Fina Henryho a odešla s ním do Šanghaje. Román Kouzelník z Pekingu se odehrává v Číně, Česku a ve Finsku a protnou se v něm příběhy několika lidí současného světa. Pro Češku Hanu je půlroční kontrakt v Číně útěkem před manželskou krizí i pokušením v podobě mladého milence. Číňanka Jasmine, stará a ošklivá asistentka kouzelníka z pekingské programové čajovny číslo jedna, musí za každou cenu sehnat obrovskou sumu peněz, aby mohla zaplatit za maminčinu operaci. Stará paní Vlasta Kryštůfková, jedna z oněch tří dávných kamarádek, je přes celoživotní čekání snad jediná, kdo neztrácí odvahu a naději. A kde je kouzelník? Ten odjel s mladou a krásnou Daj-lin do Hongkongu, kde možná začne nový život. Nebo taky ne. Kouzelník z Pekingu je čtivá, poutavá i dojemná kniha o překvapivých zvratech lidských osudů.

Markéta Hejkalová: Kouzelník z Pekingu, grafická úprava a obálka Magda Fišerová, Hejkal Havlíčkův Brod 2008, ISBN 978-80-86026-65-7, 220 stran, vázané s přebalem, doporučená prodejní cena 228 Kč

---

Ukázka

„Musím si dát kafe,“ řekl náhle Risto a zajel na velké parkoviště před restaurací, sroubenou z dřevěných trámů. Restaurace se jmenovala Brána Severu a měla působit drsně, seversky, laponsky a zlatokopecky. Na ty, kdo touhle branou projedou a vydají se po rovné silnici dál na sever, čeká dobrodružství, sobi na silnici, komáři a nekonečné světlé noci.

Jenže my jedeme opačným směrem, pomyslela si Tarja Saarinenová vesele. Vystoupila z auta, úlevně se protáhla v chladném osvěžujícím vzduchu a spěchala za Ristem dovnitř do kavárny. Mával na ni od stolu ve výklenku, odkud bylo vidět na auto, a ukazoval, že už vzal kávu i pro ni.

Projeli branou opačným směrem, na jih, protože jeli na dovolenou. Dlouho očekávaná cesta do Šanghaje se konečně přiblížila. Dnes ještě přespí u Anny v Helsinkách a zítra večer nasednou do letadla. A v úterý ráno budou v úplně jiném světě. V Šanghaji.

V Rovaniemi za sebou nechali krám. Tarja se rozhodla radši zavřít, než aby hledala někoho na zástup.

Už i Tarje bylo jasné, že s krámem bude muset co nejdřív něco udělat: buď ho prodat, nebo Tu druhou možnost nevěděla – ale to se bude řešit až po dovolené, řekla si blaženě, jako by těch čtrnáct dní v Šanghaji mělo být mezníkem mezi dvěma úseky života.

Spousta věcí se bude řešit až po dovolené. Taky stěhování – buď se budou muset oni odstěhovat do Helsinek k Anně, nebo Když došli v hovoru s Ristem až k této druhé možnosti, většinou se pohádali. Proč máme trčet v Rovaniemi, když můžeme bydlet v nádherným bytě v centru Helsinek, rozčiloval se Risto a Tarja si skoro ani netroufala přiznat, že tím hlavním důvodem pro setrvání v Rovaniemi je krám. Nebo strach bydlet s tchyní, strach, že se Risto v jejím bytě v Helsinkách pohrouží do jejích cizokrajných snových světů, začne hledat své kořeny a nad jejich obyčejným finským životem bude ohrnovat nos ještě víc než dosud.

I tohle budu řešit až po dovolené, mávla v duchu rukou a nepřemýšlela už nad tím, jestli je cesta do Šanghaje pro Ryta dovolená, nebo spíš hledání kořenů.

Teď se nehádali. Risto řídil, tiše hrálo rádio. Vyjeli z domova mnohem později, než plánovali, protože Risto nemohl najít fotografii domu, v němž Anna kdysi v Šanghaji bydlela. Přehrabal kvůli tomu celý byt, ale marně. Tarja předstírala, že mu tu starou fotografii nebo pohlednici, na níž jsou nízké čínské domky s ohnutými střechami a park s říčkou a spletitými mosty, usilovně pomáhá hledat, i když ve skutečnosti si v duchu říkala, že to hledání je jen ztráta času – i kdyby našli fotografii, určitě nenajdou to místo v Šanghaji, za šedesát let se přece muselo změnit.

Jak se blížili k jihu, ubývalo sněhu a přibývalo aut a tmy. U nich v Rovaniemi se teď na konci května už skoro nestmívalo. Vlastně je dobře, že jsme vyjeli později, aspoň se vyhneme nedělním kolonám před Helsinkami, napadlo Tarju a hned to taky řekla nahlas, aby Ristovi udělala radost.

„Ty nespíš?“ zeptal se překvapeně. „Spi, do Helsinek to ještě máme nejmíň tři hodiny.“

Tarje zazvonil telefon. Trhla sebou. Kdykoliv jí dřív na dovolené zazvonil telefon, lekla se, že je to kvůli krámu. Jenže teď je zavřeno.

„Tuuli,“ přečetla si a hned to řekla Ristovi. Tuuli odjela do Helsinek k Anně už před několika dny.

„Zeptej se jí, jestli našla tu fotku,“ řekl Risto. Když nenašel fotografii doma, volal hned Tuuli, ať se ji snaží s babičkou najít. „Nebo mi ji dej, zeptám se sám,“ natáhl ruku po telefonu, ale Tarja se odtáhla, nechtěla, aby telefonoval za jízdy.

„Mami, kdy už budete v Helsinkách?“ ozval se v telefonu Tuulin vyděšený hlas. „Já jsem přišla teď domů a…“ v telefonu se ozval šum, jako by projížděli místem, kde je slabý signál.

„Vůbec tě neslyším, zkusím ti zavolat znovu,“ řekla Tarja, ale pak už zase Tuuli slyšela.

„Babička je mrtvá,“ řekla Tuuli tiše.

Takže do Šanghaje se nejede, zase mi to překazila, bylo první, na co Tarja pomyslela, ale hned ji napadlo, jak je ta myšlenka zamotaná: tentokrát jí tchyně svou smrtí zabránila v cestě do Šanghaje, ne v obyčejném finském životě jako dřív.

Risto měl zastavit až teď – to byla druhá myšlenka. Přece mu nemůžu v autě jen tak říct: tvoje matka umřela. Naposledy ještě dnes ráno, když s ní telefonoval, byla zdravá, v poslední době se hodně zlepšila, jako by v ní cesta do Šanghaje probudila poslední záchvěv chuti do života. Zastavit však nebylo kde, nikde žádné parkoviště, ale Risto se na nic neptal, asi z Tarjina hovoru pochopil, že se něco stalo, nebo to možná pochopit nechtěl, ještě chvíli chtěl ujíždět temnějící silnicí dolů k jihu a těšit se do Šanghaje, na cestu, která se stane mezníkem jejich života, ještě se nechtěl dozvědět, že ten mezník překročili právě teď.

Lítost přišla teprve pak, jako třetí myšlenka v pořadí. Tuuli Annu našla, když se vrátila domů – to znamenalo, že tchyně umřela sama. Možná seděla u okna, z něhož bylo vidět až na ostrovy před Helsinkami a dál na volné moře. Tchyně ten pohled milovala, když byla na podzim u nich v Rovaniemi, každý den se jí po pohledu na moře stýskalo a Tarju tím strašně rozčilovala, jako by se nemohla spokojit s obyčejným laponským lesem, jako by se tím mořem chlubila, protože moře, to jsou dálky. Až teď jí bylo tchyně líto – možná seděla u okna, koukala na moře a těšila se do Šanghaje, že nad těmi dálkami ještě jednou zvítězí. A pak umřela a neměla se ani koho chytnout za ruku.