Šahrazád polárních nocí

Laponci patří k posledním národům Evropy, které si zachovaly do současné doby původní způsob života i vlastní folklór. Cenným zdrojem informací o tomto svérázném etniku je kniha Noidova smrt (Pověsti a pohádky z Laponska), sestavená českým badatelem a etnografem Václavem Markem, který prožil v Laponsku značnou část svého života.

O současné vydání knihy se významně zasloužil Michal Kovář, který ji také doplnil doslovem, kde zasvěceně přibližuje nejen laponské reálie, ale také obecnou problematiku studia mytologie, jejíž autentičnost je v době informačních dálnic a „iniciační turistiky“ značně zpochybněna. Laponci ostatně už v průběhu 19. století přebírali celou řadu kosmopolitních námětů, včetně pohádek známých také u nás, ale dokonce i včetně Aladinovy kouzelné lampy.

Noid zmiňovaný v titulu knihy je domorodé označení šamana, který dokáže měnit svoji podobu a zjevovat se i po fyzické smrti. U kočovného národa bez vyšší společenské struktury navíc noid plnil funkci jakéhosi náčelníka. Záhadný svět severských bájí je ovšem zalidněn (vlastně spíš „zabytostněn“) množstvím dalších nadpřirozených potvor, z nichž mimochodem představitelé bělošské civilizace zdaleka nepatří k těm nejsympatičtějším a nejméně bizarním.

Pro Laponce se u nás začíná používat přesnější označení Sámové, Michal Kovář ovšem volí podobu Saamijci, která lépe odpovídá domorodé výslovnosti. Ugrofinští Sámové, kteří přišli do Skandinávie z oblastí za Uralem, se navíc dělí na několik dialektových skupin a svou roli hraje i rozdělení jejich teritoria mezi čtyři státy. Z asi padesáti tisíc Sámů (rozptýlených na území zhruba pětkrát větším než naše republika) žije téměř polovina ve Finsku, zbytek v nejsevernějších oblastech Norska a Švédska a na poloostrově Kola, který patří Rusku. V současnosti prožívají výrazné národní obrození, moderní sámská poezie, tematicky i formálně dosud úzce spjatá s folklorními kořeny, byla přiblížena v časopisu Host 1/1998 (pásmo „Náležím větru a domov nosím v srdci“). Laponská mytologie se ovšem dočkala i filmového zpracování, světového věhlasu dosáhl v padesátých letech film finského režiséra Erika Blomberga Bílý sob.

Vztáhnout na knihu Noidova smrt běžná literární kritéria je ovšem věc ošidná. U knihy svého současníka může recenzent vycházet z mnoha společných styčných bodů, vzhledem ke komornosti české kulturní scény často dotyčného i osobně zná. Jak ale hodnotit tvorbu vzniklou v podmínkách diametrálně odlišných, která je navíc prosta jakýchkoliv literárních ambic v našem smyslu? Mentalita Sámů je pro nás neproniknutelnou hádankou, dá se však předpokládat, že mnohé legendy byly chápány vypravěči i posluchači smrtelně vážně, což dokazuje také absence jakýchkoli fabulačních ornamentů. Pokud se objeví nějaká rafinovanější struktura vyprávění, jde většinou právě o příběh převzatý. Jednoduchost a absence pointy u některých vyprávění může působit až komicky (viz hned úvodní bajka Medvěd a kráva se zvoncem), některé pověsti z pozdější doby však už mají blízko ke „skutečné“ literatuře – mám na mysli hlavně příběh Djäkne – Sámský školák, nesmírně silnou (a čím dál aktuálnější) tragédii člověka odtrženého od rodných kořenů, která dokáže oslovit i okoralého a tradicí zatíženého teoretika žijícího v lůně civilizace. Téma útlaku, kterému museli Sámové v minulosti čelit, ostatně právem zabírá v knize značné místo. Vůči nepřátelům přicházejícím z jihu často zbývala jako jediná zbraň lest – proto některé příběhy končí z morálního hlediska dosti problematicky, viz třeba Chytrý hoch a farář, dokumentující odpor domorodců vůči christianizaci. Drsné životní podmínky ostatně vylučovaly jakýkoli sentiment, typický pro folklór jiných národů (i když často se jednalo o vylepšení romantismem ovlivněných buditelů). S trochou nadsázky můžeme říci, že Markův soubor, který vznikl už před půl stoletím, musel teprve čekat, až doroste generace, pro kterou pohádky o lidožravých stallech, vycucávajících svým obětem morek za pomoci zvláštní kovové trubičky, nebudou nijak zvlášť šokující.

Zájem o exotiku a přírodní národy, který je v naší unavené civilizaci vcelku logický, s sebou bohužel přináší množství obskurních, na okamžitý zisk zaměřených projektů. Knihy z nakladatelství Triáda k nim ovšem nepatří a také Noidova smrt náleží v tomto směru k nadprůměru. Od zdánlivých detailů, jako je kvalitní vazba (dokonce včetně látkové záložky a kapitálku), až po informacemi nabitý doslov, vysvětlivky, odkazy na odbornou literaturu, fotografickou přílohu i rejstřík zeměpisných názvů včetně ekvivalentů v oficiálním jazyce – takže si místa, o nichž se v knížce hovoří, můžete najít i na běžné mapě. Zásluhou publikace je nejenom přiblížení unikátní Sámské mytologie, ale také připomenutí osobnosti Václava Marka, jednoho z mnoha pozoruhodných Čechů, kteří zanechali výraznější stopu za hranicemi než ve staré vlasti.

Jakub Grombíř, redakčně upraveno, únor 2001

Noidova smrt. Pověsti a pohádky z Laponska. Sebral, uspořádal a přeložil Václav Marek. K vydání připravil Michal Kovář. Typografie Juraj Horváth. Praha, Triáda 2000, Edice Delfín. 304 strany, ISBN 80-86138-32-1.