Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Vojta Válek: Stařík Oolu a medvěd

Stařík Oolu je Lopar. Malý, širokoramenný, nažloutlého obličeje s vysedlými lícními kostmi, očička má jako černé, blýskavé korálky, a kdepak by odložil krátkou dýmku, kterou dostal před mnoha a mnoha lety od své nastávající! Oj, bože, Aino byla holka jako jedle! O hlavu vyšší nežli Oolu, měla modré oči – bůhví, jak se k nim dostala – ale láska si nedá poroučet. Jednoho dne přinesl Oolu své vyvolené tulení kazajku a ruka byla v rukávě. Jeho vyvolená mu dala při nejbližší návštěvě dýmku ze sobího parohu s vyřezávanými saněmi, Oolu ji nacpal svátečním tabákem, který se dostane jen na druhé straně fjordu v Kirkenes, kde jsou námořnici a chlapi, kteří pracují v dolech na železo. Oolu věděl, že Aino se plavila do Kirkenes sama v malé kocábce, a to je už výkon! Říčka Paatsjoki je sice tenká jako žížala, ale tam, kde její voda dostává již slanou příchuť – mezi Kolttaköngas a Kirkenes – lítá po kamenech jako divoška a máš co dělat, aby ti nerozbila kocábku. Ale co to bylo pro Aino! Oolu ji viděl často stát rozkročenou uprostřed lodice, jak mířila silnou tyčí na nebezpečné kameny a skalnaté břehy, aby dala lodi jiný směr. Když se octla dýmka a tuleňový váček s nejlepším norským tabákem před Oolou, vzal ji do úst, nacpal tabákem až po okraj, zapálil uhlíkem z ohniště, který držel jemně palcem a ukazováčkem, a od té doby lidé tvrdí, ji neodložil. Jen když ukládali Aino do hrobu, držel Oolu dýmku uctivě v pravici a díval se na nehluboký otvor v zemi za vsí. Nu, vychovalas pět dětí za těch třicet let, škoda je tě, dobrá Aino, ale já už to nějak tady mezi dětmi doklepu. Od té doby žil Oolu u svého nejstaršího syna Aslaka. Pásl mu soby, robil saně, štípal dřevo, kopal a sušil rašelinu, aby bylo čím topit v deštích a ve sněhu, choval děti, které se Aslakově ženě rodily jako houby po dešti, zkrátka nezahálel.

Jednoho zimního dne, když na kraj napadlo tolik sněhu, že nebylo možno otevřít u domu dveře, povídá Aslak: „Nic naplat, odvezu do kláštera kůže. Popi za ně dají peníze a na zpáteční cestě něco koupím.“ Jeho žena ani nezvedla oči od maličkého, kterého právě kojila, otec Oolu mrkl skulinou v okně ven, ale také nepromluvil. Dobrá, jeď si, koží je plná půda, vydry, hranostaje, nějaký sob, bílý jako sníh, dobrá. Otec a syn vylezli malým oknem, sňali ze střechy saně, naložili je kožemi, zapřáhli soby, Aslak práskl bičem a za chvíli zmizel v lese. Oolu se díval potemnělým krajem, bafaje zhluboka, a byl rád, když za sebou zavřel okno. Mladá ležela vedle děcka a spala. Ostatní děti také spaly v koutech světnice na kožich. Co jiného! Půjdu spát. Aslak se vrátí zítra, přinese potravu a ještě peníze…

Aslak, který se podobal více matce, než otci, protože měl vysokou postavu a šedé oči, seděl v saních zabalen až po nos do kožišin. Občas práskl bičem a křikl na párek statných sobů – tjúúú, ju-ju-júú! a opět se oddal myšlenkám na výdělek, za který koupí tvrdé kostky cukru, čaj, ženě rukavice a otci tabák. Rozpočítal to tak, že mu ještě zbývalo na horší časy. Téhož dne po poledni dorazil do kláštera, pop po dlouhém smlouvání koupil a Aslak se vracel zajížďkou přes Petsamo domů. V Petsamu nakoupil vše, co chtěl, přespal u obchodníka a časně ráno se opět rozjel. K večeru budu doma – myslil si. Žena i starý budou mít radost, a děti, kterým rozdá po kostkách cukru, budou skákat do stropu! Chystal se sjet na zamrzlou říčku, kudy byla nejlepší cesta pro saně i pro soby, když najednou začala zvířata trhat opratěmi, bečet a vyváděla jako zběsilá. Aslak křičel, práskal bičem, ale nic platno. Zvířata by snad byla rozbila saně o stromy na břehu řeky. Tohle vyvádění již Aslak znal – v tom je medvěd. Vyskočil ze saní, vyňal malou sekyru s dlouhým, tenkým březovým toporem, sáhl si pro jistotu na krátký, zahnutý nůž u boku, a šel uklidnit soby. Jakmile zvířata ztichla, zaslechl nedaleko praskot a známé bručení – krrrau… krrrau… krrr… uh-uh! Medvědice! A s tou nejsou žerty, zvláště když se do jejího mručeni ozývá ještě tenký ječivý hlásek mláděte. Stiskl pevně sekeru v pravici a čekal. Ne dlouho. Mezi stromy se objevil černý, veliký stín a do ticha zaznělo chrupání sněhu. Medvědice ucítila zápach sobů, zvedla čumák do výše a již se pustila kolébavým krokem ke spřežení. Aslak stál za stromem, neodvažuje se dýchat. Věděl, jak jít na medvěda. Nechal mu ke zvířatům, přivázaným opratěmi u stromu, volnou cestu. Zvířata rvala řemení a řvala hrůzou. Medvědice vyrazila a klusem se hnala k sobům, Sotva se přiblížila ke stromu, za nímž stál Aslak, postavila se na zadní nohy a šermujíc předními tlapami, chystala se k smrtelné ráně. Zatím však švihla Aslakova sekyra a krátkou, prudkou ranou dopadla na hlavu obrovského zvířete. Byla to mistrná rána, takže Aslak mohl za chvíli použít svého nože a svléknout z medvěda nádhernou zimní kožešinu. Měl bych se vrátit do kláštera a ještě to prodat. Bylo by za to víc, než za všechny kůže, které jsem jim včera prodal. A když již byl rozhodnut, že se vrátí, zaslechl za sebou úpěnlivé mňoukáni. Medvídě se krčilo k nedalekému tlustému kmeni borovice. Jeho černý kožíšek byl jako nejjemnější samet. Vzal je do náruče a posadil je vedle zabité mámy. Pozdě.večer je přinesl domů a řekl, že je nechá v přístěnku vedle sobí stáje.

Medvídě však bylo všude, kde byly děti. Nejčastěji ve světnici, kde bylo po celé zimní dny plno hluku a pískotu. Když povyrostlo, dostalo kožený obojek a silný řetěz, a než uplynul rok, vyrostlo ve statného medvěda.

Jednoho rána na začátku zimy nalezl Oolu v přístěnku přetržený obojek a medvěd pryč. Nu co, odešel k svým. Ale již večer zaslechly děti za domkem známé bručeni, vyběhly ven a zavedly medvěda opět do přístěnku. Od té doby již neměl obojku a přístěnek byl celé dny otevřen. Oolu nosil každého dne do přístěnku potravu, povídal s medvědem, sedal u něho, bil ho po kožichu, podával mu ruku a po celé dny byl jen s ním. Medvěd za ním chodil jako psík a stačilo jen pohrozit mu prstem a říci: Počkej, počkej! – a už zkrotl.

„Kde ses toulal?“ zahovořil k němu starý Oolu, když se vrátil ze záletů, „tuláku jeden!“ A medvěd ulehl na suchý mech a do kouta přístěnku a tvářil se tak provinile, že ho bylo starému Oolovi téměř líto a musil jej poplácat na usmířenou po kožichu. Ale nazítří ráno byl medvěd opět pryč. Tehdy se Oolo rozhodl, že se za ním podívá. Připjal si lyže a pustil se do lesa, Zanedlouho spatři1 ve sněhu medvědi stopy. Jel po nich hluboko do lesa, stále hlouběji, až tam, kde není samotnému člověku dosti nebezpečno, zvláště v zimě, kdy se krajem potulují smečky hladových vlků. Konečné ho nalezl.

„Tu tě máme, tuláku!“ křikl na něho. „No tak, půjdeme spolu domů, co?“ a klepl ho holí po zádech. Medvěd zabručel a díval se, jak se Oolovi zdálo, velmi provinile. „Hajdy domů!“ křikl naň Oolo. A medvěd, poslušen pána, loudavě šel před ním. Tu a tam mu uštědřil klepnutí holí, spíše přátelské, než přísně, a zakrátko byli u vesnice. Tu se medvěd zastavil. „Nechce se ti?“ promlouval k němu Oolu. „Jen běž, tuláku, čeká na tebe jídlo. Copak je to za pořádek,“ a sotva stačil uhnout hlavou. Medvěd zlobně zamručel a udeřil po něm tlapou. „Co se s ním stalo?“ myslí si stařík. „Počkej, počkej!“ zahrozil na něho, ale medvěd jako divý se po něm znovu rozehnal. Jde do tuhého, hochu! Zdivočel. Já jsem to říkal, že až přijde jeho čas, zdivočí. Ještě štěstí, že se to nestalo mezi dětmi! A když se medvěd chystal k novému útoku, tu Oolo vytrhl bleskurychle z opasku nůž a potopil jej medvědovi do krku až po střenku. Medvěd zachroptal a bil kolem sebe tlapami jako šílený. Smrtelný zápas však netrval dlouho. Za chvíli se medvěd zapotácel a žuchnul sebou do sněhu, zrudlého jeho krví. Oolu nad ním stoji, dřevěnou dýmku drží uctivě v ruce, a dívá se na něho, jak se díval tenkrát na jámu; do které pochovávali jeho věrnou Aino. – Nu, nenechám tě tady brachu, aby tě roztrhali vlci – a kleknuv k němu, stáhl mu kůži. Bylo při tom velmi smutno Oolovi. A ještě smutněji mu bylo, když s koží na zádech se vracel domů. Bál se smutku, který padne na Aslakův dům, pláče vnoučat, ticha, které bude čišet z přístěnku. Šel opravdu jako z pohřbu, u sobí stáje sňal lyže, a když z bot odupával přimrzlý sníh, zaslechl cosi jako tiché zamručení. Vzpřímil se a poslouchal. Mručení vychází z přístěnku. Mráz mu přešel po zádech. Medvědův duch – pomyslil si – ale přes to se odvážil nahlédnout do přístěnku. Au! Medvěd leží na suchém mechu v kutě a spokojeně mručí. Zvedl hlavu a pozoruje přátelsky Oolu. Ten stál ve vratech přístěnku jako sloup, nevěda, leží-li proti němu opravdový medvěd nebo jeho duch. Konečně se zmohl na slovo: „Tuláku!“ A tulák se zvedl pomalu ze svého lože a šel lízat Molovu ruku.


Autor Vojtěch Válek, narozen 26. 7. 1902 v Dřevčicích u Brandýsa nad Labem, zemřel 2. 3. 1983 v Plané u Mariánských Lázní. Pedagog, beletrista, autor divadelních her, novinář.

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.499.502 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.592 sec. • www.severskelisty.cz • 34.225.194.144
file v.20190115.000401 • web last uploaded 20190901.041847
2017:294 • 2018:144 • 2019:113