Václav Marek: Černé děti

„Starý vlk“ říkali lidé veliké staré borovici mezi posledními jehličnatými stromy na horní Susně při hranici stromů. Jednou z jara se v koruně stromu usadily vrány a založily si tu rodinu. Ale podivnými náhodami či osudem a zákony řídícími běh věcí v přírodě se stalo, že se tohle hnízdo nevydařilo. Objevil ho totiž Gammal Ola, starý sedlák z Tralleruda, když tam nahoře loupal březovou kůru na překrytí střechy. K večeru pak, když se vracel domů, vylezl po nízkém krabatém kmeni do větví rozložité koruny a mláďata vybral. Bylo jich celkem pět, ale Ola dopravil domů na dvorec jen dvě. Jedno upustil hned nahoře u hnízda, jedno v polovině cesty se stromu a jedno nedopatřením udusil či umačkal v kapse.

Zbylým dvěma černým hlavatým hlupáčkům se na samotě u řeky nevedlo zle. Měli dost jídla, volnost, nikdo jim neubližoval, a tak stejně rychle, jak rostli, stávali se i přítulnějšími a důvěřivějšími ke všem lidem na statku. Protože jim byla záhy přistřižena křídla, nepoznali ještě osvobození letu a nic se pro to netrápili. Až na podzim, když jim narostly nové letky, ochutnali poprvé závratně opojující rozkoše rozletu, ale tehdy to byli už tak ochočení a krotcí ptáci, že jim ani nepřipadlo, aby svého nového umění zneužili, a každého dne, i když se někdy zatoulali na míle daleko od stavení, vraceli se vždycky navečer domů.

Druhého léta byli už oba černí bratříčkové známí po celém údolí a fáma vyprávěla o jejich krotkosti a taškářstvích. Ale nejvíce se přece jenom zdržovali doma anebo s domácími lidmi někde na poli či na lukách nahoře nad Hrubou skálou. Když šli chlapi ráno na louku, seděly obě vrány na hrábích či na kose, které měli muži přes rameno; na louce až do večera slídily po kraji lesa či pobíhaly po strništi a hledaly hmyz a červy. Ale jak některá zahlédla, že se lidé připravují domů, hned zakrákala, vylétla na kupku sena a honem obě letěly domů.

Nejraději ze všech měly starého Olu. Kolikrát ho to přátelství až mrzelo. Jakmile si lehl po obědě pod košatou osiku před domem, hned byli oba černí čtveráci u něho, tahali ho za kabát, za prsty i za dlouhé šedivé vousy a spát mu kale nedali. „Děti, děti!“ křičíval na ně, „dáte pokoj!“ Jednou ho to až rozzlobilo a prudce se po nich ohnal rukou. Uleknutě, překvapeně odlétli na střechu a dívali se udiveně dolů ke starci. Když se potom Ola probudil, měl pryč svou malou fajfku a velký červený kapesník, který si rozestřel přes obličej; a vrány už trápily další oběť.

Ta oběť byl pes Holm. Politováníhodný ubožák od té doby, co se na dvorci zahnízdili tihle dva černí lupiči. Proti jejich drzosti nebylo obrany. Rovnou před nosem mu sebrali nejlepší kost takřka obalenou masem a každé tučnější sousto. Jakmile zahlédli, že něco vynáší z kuchyně, hned byli u něho. Pomalu, nenápadně se přibližovali, okukovali, obcházeli, pak se jeden před ním zastaví a zvědavě se dívá, co to hryže. Pojednou ho druhý zezadu štípne do samého konce ocasu, až to luskne. Holm zaječí a zuřivě se žene po rušiteli, ale ten je už na střeše, a když se Holm otočí ke žrádlu, je všecko anebo to nejlepší pryč a obě vrány se na střeše hltavě cpou.

Přestože měly doma jídla nadbytek, obě často slídily po okolních dvorcích. Otevřeným oknem odnesly od stolu máslo či sýr, proslídily komory a nikde nikdy nebyly k užitku, ale lidé jim to neměli za zlé a spíš se jim smáli.

Jednou seděly na nízké ohradě na kraji lesa, těsně za stavením na Volanu a obhlížely kriticky terén. Bylo odpoledne. Chlapci ze statku právě vstali od oběda a šli zase na louku za humny. Kluci na Volanu, to byli takoví hrubí neurvalci; když si všimli vran sedících na plůtku, nejmladší Arne vytáhl od opasku brousek na kosu a mrštil jím po vranách. Jednu trefil; spadla dolů, tloukla bezmocně křídly a bolestně křičela. Druhá vylétla na střechu a dívala se ustrašeně na svou družku. Ta se zatím vybrala z nejhoršího a utíkala do lesa. Arne položil kosu a hned za ní; ale náhle se k němu jako šíp snesl se střechy černý stín s pařáty nataženými přímo do jeho očí, tloukl křídly a křičel tak šeredně, že byl Arne zděšen a měl se co uhýbat a bránit. Zatím se družka dole vzpamatovala a vylétla na smrk z dosahu zlomyslného škůdce.

Ještě večer starý Ola zpozoroval, že jedna vrána má stržené peří a modřinu na hřbetě a přes křídlo, a také se po čase dozvěděl, jak se to stalo – leč stalo se; ale tím ta věc nebyla odbyta.

Jednou na podzim, když snad obě vrány zapomněly na ono nebezpečné dobrodružství, seděly zase spolu za Volanem na stříšce malého srubu nad pramenem na kraji lesa. Arne je tam zahlédl. Chvíli je nerozhodně pozoroval, ale pak podlehl zlému svodu a nevědomé špatnosti a s ústy přihlouple pootevřenými a s očima rozsvícenýma náruživostí se vplížil do stavení. Když se vrátil, měl v rukávu otcovu brokovnici a kvapně do ní strkal dvě patrony. Vyběhl kousek výše do lesa, pak lesem blíže k prameni, u jedné borovice se zastavil, opřel pušku o kmen, chvíli mířil a stiskl.

Bác! Lesy se rozhučely ozvěnou a dole pod okapem srubu sebou chabě, volněji a volněji tloukla dvě černá ptačí těla. Když Arne prohlížel zastřelené ptáky, měl na rtech hloupý, vítězný úsměv. Jeho černá duše byla usmířena dobrou ranou a neukázněná náruživost byla ukojena. Vzal oba ptáky a hodil je kus dále do lesa, aby je snad otec neobjevil. Pak vyčistil pušku a pověsil ji na staré místo.

Nic se nestalo!

Jen starý Ola ten večer marně čekal na své čtveračivé černé chovance.