Endre Nemes: Pod příkrovem času

Paměti Endre Nemese (10. 11. 1909 – 22. 9. 1985), známějšího dnes víc ve světě než u nás doma, mají pro nás zvláštní půvab. Tento malíř, který nikdy neopomněl připomínat své pražské kořeny, se totiž pohyboval v Praze 20. a 30. let, v době, kdy se formoval jeho umělecký naturel (studoval na pražské Akademii výtvarných umění u Willi Nowaka, byl mj. členem Umělecké besedy). Jeho vzpomínky jsou svědectvím široké kosmopolitní společnosti předválečné Prahy, přibližují také zmizelý svět bohatých pražských německo-židovských mecenášů a jejich „salonů“, kam zvali chudé umělce na večeře, a pomáhali jim při uměleckém startu. Kniha zachycuje nejen ovzduší meziválečného Československa, ale i autorovy dramatické osudy v exilu, kde se nakonec ve švédském prostředí prosadil jako významný umělec (mj. zakladatel skupiny Minotaur, spoluzakladatel sdružení Umělci v exilu, účastnil se práce Skupiny 54, postupně získal švédskou státní cenu, medaili Prince Eugena za mimořádnou uměleckou tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie pro svobodná umění, obdržel ceny na nejrůznějších mezinárodních bienále), ale i jako vysokoškolský pedagog (byl jmenován rektorem Valandské školy výtvarných umění, která se pod jeho vedením stala mezinárodně uznávaným uměleckým učilištěm). Prosadil používání netradičních materiálů u monumentálních děl, jeho práce zdobí nejen nejrůznější veřejná prostranství a budovy, školy, nemocnice, spořitelny, ale naleznete je třeba i v göteborgské univerzitě či ve švédském parlamentě.

Neméně zajímavý je i vznik Nemesových pamětí. Jejich základ tvoří 24 devadesáti minutových nahrávek, které s Endre Nemesem pořídil jiný český emigrant, „fyzik mnoha profesí“ a zakladatel Nadace Charty 77, profesor František Janouch. Jemu tak náleží dík, že poutavé svědectví tvůrce, který patří jak švédskému, tak českému umění, nepropadlo nelítostným sítem času a zapomnění

Endre Nemes: Pod příkrovem času, Nakladatelství Jiří Tomáš – AKROPOLIS (www.akropolis.info) za podpory a. s. SKANSKA CZ, Nadace Charty 77 a Švédského institutu. 324 str., téměř 120 reprodukcí a dokumentárních fotografií, váz., doporučená cena 329 Kč, ISBN 80-7304-035-2

---

Úvod

Seznámil jsem se s Endre Nemesem prostřednictvím svých starých a dobrých pražských přátel – překladatelky Magdy a sochaře Martina Reinerových. Když jsem jel poprvé do Švédska v roce 1969, poslali mě za Endre Nemesem. Přivezl jsem od něho pro Martina Reinera sadu sochařských dlát z pravé švédské oceli. Když jsem v roce 1974 odjížděl do Švédska „nadobro“, Martin již nežil a já měl vyřídit Endre od Magdy, jedné z nejinteligentnějších a nejšarmantnějších žen, kterou jsem kdy poznal, nejvřelejší pozdravy a vzkaz, jehož smysl jsem pochopil až po příjezdu do Stockholmu. „Mám u Endre schovány dva obrázky, ať Ti je dá.“ Zdálo se, že Endre Magdin vzkaz trochu překvapil. Vyřizoval jsem ho ve velkém, mansardním Endreho ateliéru na Götgatan. Endre chvíli něco hledal, a potom přišel se dvěma velkými signovanými litografiemi Ferdinanda Legera. „Tohle si Magda u mne nechala na černý den, kdyby měla někdy nouzi,“ řekl Endre.

Od té doby jsme se spřátelili. Chodíval jsem za ním rád a často do ateliéru, plného velkých surrealistických pláten, vonících olejovými barvami, fermeží, kafem nebo čajem. Endre byl o 21 let starší než já a já rád poslouchal jeho vyprávění o Praze mého dětství: Endre studoval na výtvarné akademii v době, když jsem já dělal první kroky a začínal chodit do školy. Endre byl fascinujícím vypravěčem a já vděčným posluchačem vzpomínek na třicátá léta v Praze, o kterých všichni mí starší přátelé mluvili se zvláštní něhou. Praha byla pozoruhodným ostrovem svobody a demokracie ve střední Evropě s rozkvétajícím uměním, literaturou a intelektuálním životem, opakoval často můj jiný dobrý přítel, František Kriegel.

Endre mluvil výborně česky, řekl bych pražskou češtinou. Někdy se mu do vyprávění připletlo nějaké slovenské slovo, jindy musel chvíli zápasit s pády či skloňováními – slovní zásobu však měl fantastickou. Setkávali jsme se často: Endre miloval mé čínské kuchaření a se svou manželkou Britten byli našimi, dalo se říct, štamgasty.

Několik let po příjezdu do Švédska mě napadlo, že by Endreho vyprávění a vzpomínky neměly zůstat privilegií těch, kdo měli štěstí se s ním osobně znát a stýkat.

Někdy v polovině roku 1981 jsem mu navrhl, že bych jeho vyprávění zapisoval na magnetofon. Endre se nejdříve trochu vzpíral, potom si ale dal říct.

8. října 1981 jsem přišel do jeho ateliéru, vybaven profesionálním kazetovým magnetofonem SONY, stejné značky jakou v Praze oceňoval skoro celý disent, zvláště pak Jazzová sekce. V kufříku jsem měl zásobní baterie, kazety a černý sešit, kam jsem byl odhodlán zapisovat všechny otázky, témata, která jsme již probrali. Endre nakoupil šunku, housky a papriky a náš první memoárový lunch začal. Endre začal vyprávět česky, za chvíli jsme si však uvědomili, že vzpomínky by tak byly přístupné pouze velice omezenému okruhu čtenářů. Přešli jsme k němčině, ale potom, zřejmě od druhého setkání, jsme přešli na švédštinu. Bylo to moudré rozhodnutí: Endreho švédština byla perfektní, bohatá na výrazy i podrobnosti. Žil ve Švédsku již čtyřicet let, a švédština byla pro něho již po desetiletí hlavním komunikačním prostředkem. Pracovali jsme velice intenzivně. Pokud jsem byl ve Stockholmu, scházeli jsme se nejméně jednou týdně. Endre vyprávěl, já kladl doplňující otázky a snažil se, aby žádná z etap jeho bohatého života nebyla opomenuta. Během roku, do 7. listopadu 1982, bylo namluveno 24 devadesátiminutových kazet.

Někdy počátkem léta 1983 Endre zařídil transkript namluvených pásků. Při psaní tohoto úvodu jsem našel zřejmě jediný dopis, který jsem kdy od Endre dostal. Žili jsme ve stejném městě, často si telefonovali a psát dopisy nebylo zapotřebí. Rukou psaný dopis byl přiložen k prvnímu transkriptu Endreho vyprávění. Je datován 11. srpna 1983 a ponechávám v něm původní transkripci:

Milý Franto, posilám ti vypsaný text. Doufám, že ti nebude špatně, když uvidíš jména tak zdeformovaný, že i já jsem často musel přemyslet o tom, co to může znamenat. Ale jinak je to v pořádku, ale vidím, že to je pouze „kostra“, z toho se musí udělat text, který aspoň se blíží k literárnímu. Děkuji za Kollářovu knihu – je skutečně krásná. Jaká tragedia, že to všechno musí ležet léta a léta než lidí to mohou číst tam, kde se to psalo. Buď zdráv a pozdrav rodinu. Endre.

Endre práce nad pamětmi velice zaujala a během roku 83-84 pracoval nad rukopisem intensivně: měnil a doplňoval text, dodával nové epizody ze svého tak bohatého života, psal o lidech, se kterými se setkal. Endre spěchal, jako by cítil, že mu ze života zbývá již jen malý kousek. V posledním roce života pracoval nad řadou velkých a důležitých projektů ale nacházel i čas pro práci nad paměťmi. Zákeřná nemoc mu však ubírala sil.

Endre Nemes zemřel 22. září 1985 na mé padesáté čtvrté narozeniny. Když jsme přišli s kytičkou k Britten, čekal mě Endreho dárek. Einsteinův portrét v gobelínovém provedení. Bylo to tak. V posledním roce života připravoval Endre dva velké gobelíny pro budovu ředitelství Volvo v Göteborgu. Jmenovaly se Gramatika Technologie I a II a zobrazovaly v podstatě dějiny vědy a techniky. Pomáhal jsem mu vybírat různé náměty a Endre žertem prohodil, že mám u něho honorář. Gobelín byl utkán v Jindřichově Hradci. Na zkoušku nechal Endre utkat dva náměty z diptychu – jeden z nich, jak se ukázalo, byl pro mne: portrét Alberta Einsteina.

V práci nad redigováním pamětí pokračovala, s řadou přestávek, jeho žena Britt-Louise Sundell-Nemes a jeho dcera Lena. Bez obětavé a mnohaleté práce paní Sundell-Nemes by tato kniha nikdy neuviděla svět. Mezi svými rukopisy jsem našel článek, který jsem chtěl uveřejnit někdy v roce 1983 pod názvem „Bude Endre Nemes donucen emigrovat počtvrté?“ Endre chtěl odkázat své rozsáhlé dílo městu, které hrálo tak významnou roli v jeho životě, Göteborgu. Město však nebylo ochotno zřídit pro tyto sbírky museum a o celé věci se rozvinula velká diskuse v tisku, kterou Endre Nemes dosti těžce nesl. Museum Endre Nemese bylo nakonec zřízeno v maďarské Pecsi a patnáct děl, které odkázal Národní Galerii v Praze se vydávají na cestu teprve ve dnech, kdy tato kniha je odevzdávána tiskárně, s 18tiletým zpožděním, způsobeným pražskou uměleckou byrokracií. Bez energické pomoci ministra Pavla Dostála není vůbec zřejmé, jaký by byl další osud Nemedová daru.

Dílo, které je dnes předkládáno čtenáři více než dvacet let poté, co bylo započato, je důležitým dokumentem z intelektuální historie střední Evropy i Švédska, které Nemesovi poskytlo útulek v dramatických letech druhé světové války, které se stalo jeho domovem, a kde získal, nehledě na všechny problémy středoevropana v zemi s tak intelektuálně odlišným klimatem, prostor k rozvinutí svého uměleckého talentu.

Chtěl bych poděkovat Švédskému Institutu, který svým grantem financoval překlad Nemesových pamětí do češtiny, Dr. Miloslavě Slavíčkové nejen za její výtečný překlad, ale i za někdy skoro detektivní práci s interpretací nejasných míst, generálnímu sponzorovi českého vydání knihy firmě SKANSKA, která nejen umožnil české vydání Nemesovy knihy, ale i vydat ji v této krásné podobě. Nakonec dík patří i nakladateli Jiřímu Tomáši, který měl odvahu tuto nepříliš komerční knihu vydat a jejímu vydání věnoval nezvyklou pozornost a péči.

František Janouch, Stockholm, 22. září 2002

---

Memoáry švédského malíře Endreho Nemese

Memoáry švédského malíře Endreho Nemese, který se jako umělec formoval v meziválečné Praze, vyšly ve stockholmském nakladatelství Carlssons.

Recenze švédského vydání

Nemes se narodil roku 1909 na Slovensku v maďarsko-židovské rodině, vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, ale kvůli svému židovskému původu musel emigrovat. Po delším svízelném hledání země, která by ho přijala, zakotvil ve Švédsku. Prahu malíř pozoruje z pozice pro nás méně obvyklé, jako příslušník národnostní menšiny, či přesněji řečeno cizinec (stal se totiž maďarským občanem). Národnostní hranice však soustavně překračoval. Stal se členem Umělecké besedy, znal Vincence Kramáře, byl v denním kontaktu s Františkem Grossem a Antonínem Hudečkem a bouřlivě se zamiloval do Jarmily Haasové. Probíjel se těžce, ale to záviselo na jeho nekompromisním rozhodnutí nenechat se honbou za výdělkem odvést od svého poslání malíře. Při studiích na Akademii výtvarných umění v Praze byl vděčným žákem Willyho Nowaka. Hovoří o svých výstavách, jako například o první přehlídce své tvorby v roce 1936, kterou navštívil i Filla a poradil mu, aby opustil inspiraci kubismem a věnoval se svým poetickým zátiším. Pražská zkušenost, přátelství s pražskými umělci, ovzduší avantgardy, barokní tradice a za tím vším hrozba války tvoří pozadí Nemesových vrcholných děl tohoto období. „Moje metafyzické obrazy v let 1937–1938 byly jakýmisi madonami-ochránkyněmi ohrožené Prahy a vlastně jsem jimi dospěl ke svým nejzralejším výsledkům. Cítil jsem, že jsem na správné cestě a že bych mohl tento způsob malby dále rozvíjet, kdyby náhle nepřišel rok 1938 a já nebyl nucen emigrovat.“

Celníci a surrealismus

Ve Skandinávii dlouho naráželo Nemesovo umění – a ovšem i osobnost na nepochopení a dokonce i prudkou nenávist. Už finští celníci se obávali, aby neuváděl surrealismus do Finska a nekazil jím zdravý finský lid. Nemes viděl ve Skandinávii izolovanou a do sebe zahleděnou část Evropy, kde „touha udržet krok s vývojem západního umění se ztrácela a umění stagnovalo“. Ve Švédsku i za krátkého poválečného pobytu v Paříži se obíral myšlenkou na návrat do Prahy. Píše o tom: „Celé moje vidění skutečnosti a pojetí umění bylo poznamenáno pobytem v Praze. Hned po skočení války jsem tam jel, advokát odevzdal moji žádost o občanství. Kdyby byl demokratický režim zůstal, asi bych se tam vrátil. o Maďarsku jsem jakživ neuvažoval.“ Paměti končí rokem 1960, smrtí první ženy Heleny. v následujících desetiletích, až do jeho smrti roku. 1985, už nikdo Nemese nezpochybňoval jako jednoho z nejvýznamnějších švédských moderních umělců, ale o tom již paměti nevypovídají. Deset svých děl odkázal Nemes Národní galerii v Praze. Za to, že Nemesovy paměti vůbec existují, se zasloužil František Janouch, který po svém příchodu do Stockholmu malíře přiměl, aby je namluvil na magnetofonové pásky. Tím vzniklo bezprostřední svědectví se všemi klady a zápory mluveného slova.

Miloslava Slavíčková, Lidové noviny, 15. března 2003