Silný kafe: první česko-islandský film

Foto SPI International

Pravděpodobně vůbec první česko-islandský film „Silný kafe“ měl 29. dubna 2004 pražskou premiéru. Scénáristou a režisérem je Börkur Gunnarsson, Islanďan žijící v Praze.

Předmětem filmu jsou vztahy současných mladých lidí, které často troskotají na nedostatečné komunikaci či přehnaném očekávání partnerů. Tématem i svým komediálním žánrem se Silný kafe řadí po bok snímků jako Jízda či Samotáři. Se Samotáři je navíc pojí velmi podobné logo, mezinárodní obsazení i velký důraz na hudbu. Díky novým skladbám českých skupin Southpaw či Roe-deer patří právě hudební stránka k těm nejsilnějším z celého filmu.

Film sleduje několik letních dní ze života dvou mladých párů. David (Martin Hofmann) je sebevědomý a sarkastický režisér, a chodí s Renatou (Markéta Coufalová). Neúspěšný herec chorvatského původu Tomislav (Žán Loose) žije s temperamentní Finkou egyptského původu Mayou (Kaisa Elramly). Maya se z dětství zná s Renatou, kterou náhodou potká a dohodnou se na společném výletě do Českého Šternberka, kam kdysi chodili do školy. Výlet se opravdu uskuteční, ale všechny to stojí hodně sil a nejednou se někdo z účastníků rozhodne vrátit do Prahy. K rozhádané čtveřici se v průběhu výletu přidá i Davidův producent Honza (Jiří Ployhar), jenž má ve Šternberku mladšího bratra Láďu (Ladislav Hampl). Láďa je introvertní panic žijící ve světě krásné literatury a který jen občas navštíví spřízněné sousedy (Hana Maciuchová a Jiří Lábus). V jedné epizodě vystoupí i Islanďané (Thor a Stefanía Thors) – obyvatelé budovy bývalé školy, kterou chtějí hlavní protagonisté navštívit.

Film je plný originálních postřehů z partnerského soužití a vyniká několika velmi vtipnými scénami. Je až s podivem, jak scénárista, který v českém prostředí žije jen několik let, dokáže z jazykem tak umně zacházet. Dobrému vyznění filmu navíc přispívá i občasná improvizace, která zvláště v případě zahraničních herců působí díky nedokonalé češtině velmi věrohodně.

„Silné stránky českého filmu jsou tradičně kamera a dramaturgie. S herectvím je to horší,“ soudí Börkur Gunnarsson a tím vysvětluje, proč ve svém filmu potlačil vizuální perfekcionalismus ve prospěch co nejvěrnějších hereckých výkonů. Z technického hlediska film skutečně nemůže nadchnout, dynamická DV kamera často připomíná filmy vycházející z manifestu Dogma. Zdánlivý technický amatérismus však postavy přibližuje divákům, kteří tak mají dojem, že jsou svědky příběhu skutečných lidí.

Martin Benda, 30. května 2004