Peter Stormare
Photo by Jean-Paul Aussenard
© WireImage.com
„Hraju Hitlerova muže,“ říká hollywoodský herec švédského původu Peter Stormare.
Kdo je Peter Stormare? Minority Report, Fargo, Čokoláda… Po těchto hitech teď hraje nacistického předáka ve filmu Počátky zla, který se natáčí v Česku.
Na stěnách bývalých výrobních hal podniku Rudý Letov, dnes filmových ateliérů, vlají červené prapory s černými hákovými kříži v bílém poli. Natáčí se tu kanadsko-americký film Počátky zla, film o kořenech nacismu. Adolf Hitler, skotský herec Robert Carlyle, si odchází zdřímnout. V noci ještě přijde na řadu. Zato Ernst Röhm, v civilu Peter Stormare, švédský herec a divadelní režisér, ve světě známý jak z filmů Ingmara Bergmana, tak z hollywoodských snímků, má už pro dnešek padla.
Český herec sní o Hollywoodu, protože je to synonymum slávy
a peněz. Byl to i váš případ? Co vás – elitního bergmanovského herce –
vlastně táhlo do továrny na sny?
Počkejte, to si musím trochu rozmyslet… Ne, nic mě nenapadá. To, že jsem
se ocitl v Hollywoodu, byla víceméně náhoda. Celý můj život se mi až na malé
výjimky jeví jako dlouhý řetězec náhod. Narodil jsem se a vyrůstal v Arbra –
vísce, kde bylo skoro víc kostelů než chalup. Můj svět, to byly bohoslužby a
rokenrol. Moje tetičky zpívaly písně o bohu a John Lennon o míru.
(…)
Vrstevníci se začali ženit a zakládat rodiny. Já jsem však nechtěl mít stejný byt, stejnou mikrovlnku a volvo. Zajímala mě poezie, výtvarné umění… Zamířil jsem do Stockholmu. V životě jsem předtím v hlavním městě nebyl.
Divadlo vás nezajímalo?
Nejdřív vůbec. Byl jsem naprostý ignorant. Znal jsem například jméno
Strindberg, ale nikdy jsem od něj nic neviděl. A o takovém Beckettovi jsem v
rodném Arbra neslyšel. Až ve Stockholmu. Pracoval jsem na poště, vstával v
pět ráno a neměl jsem pořádně kde spát. Jednoho dne jsem zjistil, že mladí
intelektuálové a umělci, s nimiž jsem se začal stýkat, se houfně hlásí na
dramatickou akademii. Řekl jsem si: Co kdybych taky zkusil jít na herce?
V Praze se adepti studia herectví připravují na přijímací
zkoušky málem už od plenek. Hlásí se spousta zájemců, berou jen pár lidí.
Ve Stockholmu je to stejné. Však mě taky napoprvé nevzali, až napotřetí.
Měl jsem si připravit tříminutový monolog, a místo něj jsem komisi předvedl
dialog McHeathe s žalářníkem Brownem z Brechtovy Žebrácké opery. Když
jsem dělal McHeathe, seděl jsem na židli, když žalářníka, postavil jsem se.
Nepřesvědčil jsem, ale naštěstí v té komisi seděl i ředitel školy, jemuž se
mé číslo líbilo. Zrovna mu končil pedagogický úvazek a on se vracel
režírovat do Městského divadla ve Stockholmu. Zavolal mi a připravoval mě
pak na další přijímačky. Zdálo se mu, že mám zvláštní nadání, jen proto prý
dokázal překousnout, že jsem byl nepoučený buran, a věnoval mi moře času.
Sehnal mi taky místo kulisáka ve švédském Národním královském divadle. Při
tomhle povolání jsem mohl studovat.
Pamatujete se na svoji první divadelní roli?
To bylo taky v Národním, tuším v třiaosmdesátém. Najali mě do hry současného
britského autora Nigela Williamse Třídní nepřítel. Výjimečná byla
tím, že v ní vystupovalo celkem šest velkých mužských postav, byly to role
se vším všudy, i s monology, herci měli k dispozici velký prostor. To bylo
moje obrovské štěstí. Na jedno představení se přišel podívat Ingmar Bergman.
Vrátil se tehdy z německého exilu režírovat v Národním Krále Leara.
Měl jsem dokonce zprávy, že si chce omrknout hlavně mě.
To jste byl asi pěkně nervózní.
Strašně. Před začátkem jsme se dívali škvírou v oponě a každý mi říkal: Je
tu Bergman! Tamhle! Vidíš ho? Hned v prvním jednání jsem měl veliký monolog,
při němž stojím na katedře a řvu jako nějaký nácek. Vždyť jsem taky hrál
anglického skinheada, který by nejraději pozabíjel všechny přistěhovalce. Po
přestávce jsem ze všeho nejdřív hodil nenápadně zrakem na Bergmanovo místo.
Bylo prázdné! Ve mně hrklo. Ježišikriste, vždyť jsem ječel ze všech sil! Po
letech mi Ingmar vysvětlil, že viděl, co potřeboval. Hned jsem mu prý padl
do oka. Asi ano, když mi okamžitě nabídl roli v Learovi. Zato ti
ostatní prý byli tak strašní, že se to nedalo vydržet.
Ingmar Bergman je legendou filmového světa. Co doma? Milují
ho vaši prostší rodáci tak jako čeští intelektuálové?
Vy jste se zbláznil. Když švédský sedlák zabloudí na kanál, kde zrovna
vysílají nějakého Bergmana, okamžitě to přepne. A pokud se vydrží chvilku
dívat, začne nadávat: No to je výborný! Pomalu se bude nalejvat pšenice a
hoši ve Stockholmu mají starost o svoje penisy. Scény z manželského
života? Těžká nuda!
Přeskočme dvě desítky let. Režíroval jste divadlo v
Japonsku, teď už pár let točíte a žijete v Hollywoodu… Jaký to dává smysl?
Co na to říká ten vesničan z Arbra, který ve vás dřímá?
Smysl to bezesporu nemá. Všechno zavinil Bergman. To on mě dostal do světa.
Ať jsem s ním přijel kamkoliv, všude měli zájem o nějakou spolupráci, hlavně
na filmových festivalech. I do toho Japonska jsem poprvé přijel s
Bergmanovou produkcí.
No dobře, ale jak jsem se dočetl, nakonec jste tam režíroval
operu. Na tomto poli Bergman žádnou autoritu neměl. To přece nemůže dělat
diletant.
To byste se divil. Jeden japonský producent se mi svěřil se svými operními
plány a zeptal se mě, jestli jsem někdy režíroval operu. Ano, zalhal jsem.
Ve skutečnosti jsem operu nenáviděl. Tak jsem se stal režisérem opery
Hamlet. Nejdřív jsem měl za to, že budu v Japonsku působit jako takový
exotický poradce, který pomůže domácímu režisérovi nebo dirigentovi vyřešit
nějaký specifický, evropský problém se sólisty – třeba jak se zdvíhá
sklenička. Oni na mě hodili všechno. Šel jsem tedy za slavným kamarádem,
který dirigoval opery na nejprestižnějších scénách světa, a povídám mu:
Poslyš, musíš mě za dvě lekce naučit všechno, co musí vědět režisér o opeře.
Kolik lidí vlastně hraje v symfonickém orchestru? Co mám dělat s dirigentem?
Jen klid, řekl mi, hlavní je předstírat, že tomu rozumíš. A tak jsem odjel
do Japonska, kde jsem bohapustě machroval. Měl jsem spoustu konfliktů se
špičkovou místní režisérkou. Tady bude dvanáct taktů předehry, řekla mi
například. Ne, ne, já jich tam chci mít čtyřiadvacet. No hrůza! Ale úspěch
byl famózní. Hamlet byl zvolen operou roku.
Jako režisér jste začínal taky ve Švédském národním divadle.
Respektovali vás kolegové herci jako autoritu?
Vůbec. Obzvlášť ti zkušení si říkali: Co nám tu bude ten cucák vykládat.
Ještě nedávno byl rád za každou roli. Já jsem však jejich trucovitosti
mazaně využil. Praktikoval jsem negativní režírování, možná, že právě tohle
je můj největší přínos divadlu.
Pokud vím, v divadelních recenzích se tento termín
nevyskytuje. V čem spočívá podstata toho vašeho negativního režírování?
Když jsem chtěl, aby můj vážený kolega udělal na jevišti nějakou
konkrétní věc, gesto, pohyb, výraz, vydal jsem přesně opačný pokyn. Chtěl
jsem třeba, aby herec v jistém místě svého monologu vstal ze židle a
nervózně přecházel po pódiu. I řekl jsem mu: Víš, pro mě je důležité, abys
zůstal po celý monolog sedět. Nechtěl bych, abys z té židle v tomhle místě
třeba vyskočil nebo tak něco. Trhni si nohou! myslí si hvězda Švédského
národního divadla, a nahlas povídá: Ty, Petře, já bych naopak právě tady
zkusil vstát, víš, já to tak cítím. Co říkáš? Tímto způsobem jsem většinou
dosáhl svého.
Evropští herci se svěřují, že po přechodu do Hollywoodu
zažili velký kulturní šok. Jak to bylo s vámi?
Já jsem exot v každém prostředí, jako bych ani nepocházel ze sluneční
soustavy. Jsem zvyklý, že všude kolem platí jiná, mně nepochopitelná
pravila. Už to vůbec neprožívám, ani v Hollywoodu.
Pohltila hollywoodská produkce celý filmový trh ve Švédsku?
Skoro celý.
Ostatně většina Švédů dnes mluví a rozumí anglicky, takže by
s tím neměli mít problém.
Pozor! Ve Švédsku je silná dabingová kultura. Zahraniční filmy se začaly
dabovat ve dvacátých letech minulého století. Nevím proč. Negramotnost už
tehdy ze Švédska zmizela.
Ve filmu Počátky zla, který natáčíte v Praze, hrajete
Ernsta Röhma, pohlavára nacistických SA. Změnil se nějak během natáčení váš
pohled na fašismus?
Ta role pro mě znamenala velice smutnou zkušenost. Jinak šlo všechno skvěle,
perfektní organizace, mimochodem to je asi hlavní rozdíl mezi Evropou a
Hollywoodem. S americkou produkcí nemusí herci zpravidla na nic čekat, časy
uvedené v itineráři platí na minutu. Natáčení skončí pokaždé dřív, než je v
plánu. Ale sama role byla skličující. Vzbudila ve mně přesvědčení, že o
druhé světové válce by si měl každý člověk mezi patnácti a padesáti přečíst
aspoň jednu knihu.
Dobře, ale co jste se ze scénáře dozvěděl vy?
Překvapila mě například homosexualita otců nacistického hnutí. Byla úplně
jiného typu než dnes, spíš antická. Dnešní gayové napodobují většinovou
heterosexuální společnost: chtějí se brát a snad i vychovávat děti. U
nacistů šlo o milostné vztahy určené pro boj. V bitvách se měly projevit
jejich blahodárné účinky. Neexistovali tam gayové, kteří by plnili nějaké
ženské role. Všichni byli zcela maskulinní. Ne náhodou byly nejobávanější
oddíly sparťanského vojska složeny z homosexuálů. Žádný z nich se totiž
nechtěl zachovat zbaběle před svým bojovým milencem. Raději se nechal zabít.
Tohle byl vzor pro vysoko postavené nacisty. Ideálem byla mužnost a
zmužilost. Pochopil jsem taky, že tihle hoši, pocházející z chudých poměrů,
neměli ve zbídačeném Německu po první světové válce šanci udělat kariéru
jinde než v armádě. Uniforma byla jejich jediná možnost, jak získat nějakou
důstojnost.
Co si myslíte o nacistické ideologii? Švédi pro ni měli
dlouho pochopení.
No jistě, kdyby jen proto, že v jejich žilách koluje významný díl německé
krve. Víte, film Počátky zla mi umožnil pochopit, že nacismus, to bylo
nejdřív dlouhá léta takové normální hnutí. Jako Greenpeace řekněme.
Mírumilovné vlastenecké hnutí, jehož cílem bylo povznést rodnou zemi tonoucí
ve válečných dluzích a zabředávající do hospodářské krize. V této podobě
existoval nacismus i ve Švédsku a v ní také víceméně skončil – zpěvem
národních písní. Kdežto v Německu se to hnutí zvrhlo v naprosté zlo.
Proč?
Pro mě to začalo tím, že někdo vyslovil fundamentalistické heslo: Kdo nejde
s námi, jde proti nám.
Ladislav Verecký
Magazín Mladé fronty DNES
3. 4. 2003
v Severských listech publikováno
Průměrná známka: 1,00 • hodnoceno: 2 ×
Klikněte na známku:
Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.
Autoři příspěvků odpovídají za obsah, ručí za uváděné informace a za to, že jejich příspěvek nporušuje Autorský zákon. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.
Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na stanovsky@severskelisty.cz.
Upozornění:
• Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.
• Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.
Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.
SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • michael@stanovsky.eu, tel.: +420 603 538 168
PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773
Copyright © Severské listy, 1998-2024 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552
Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01 Dřenice, Czech Rep. • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel.: +420 603 538 168
Copyright © Severské listy, 1998-2024. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-8552