Konec smůly švédského Gagarina

Christer Fuglesang

Christer Fuglesang

Robert L. Curbeam (vlevo)
 Christer Fuglesang (vpravo)

  Raketoplán přistává na Floridě
foto NASA, čtk

Po třináctiletém čekání a několika odkladech astronaut Christer Fuglesang konečně odstartoval do vesmíru. Devětačtyřicetiletý „švédský Gagarin“ byl koncem roku 2006 ve Skandinávii bezkonkurenčně nejsledovanějším Seveřanem. Docent fyziky experimentálních částic z Královské technické vysoké školy ve Stockholmu se přitom ke astronautování dostal náhodou – to když jednou ráno v roce 1992 zahlédl v novinách inzerát, že evropská vesmírná agentura ESA hledá zájemce, kteří se chtějí stát astronauty. Christer Fuglesang odeslal přihlášku – a uspěl. V letech 1993 až 1996 absolvoval vzdělávací program v Rusku a od té doby se usadil ve středisku NASA v americkém Houstonu.

Cesta do vesmíru však vedla všemi směry, jen ne přímo. Již v roce 1993 byl totiž vybrán jako jeden ze dvou astronautů ESA do projektu Euromir 95, při němž se měl o dva roky později vydat ke hvězdám. Nakonec však namísto do vesmíru putoval jen do Kaliningradu, kde půl roku pracoval jako pozemní koordinátor pro své šťastnější kolegy, kteří mu po celou tu dobu posílali pozdravy útěchy z vesmírné stanice Mir.

I když byl nakonec zařazen do vesmírného programu raketoplánu Discovery, držel své krajany několik dnů v šachu. Poletí? Nepoletí? Christler Fuglesand si musel chtě nechtě vzpomenout na to, jak se jeho „neúspěch“ v evropském (ruském) vesmírném programu stal inspirací k televizní černé komedii Percyho slzy, která se dokonce ve veřejnoprávní Švédské televizi vysílala na pokračování. Televizní Fuglesang se stal symbolem velké smůly. Všichni už dávno letěli do vesmíru, jen on sám pořád astronautoval v nadmořské výšce několika desítek či stovek metrů

Opakované odklady startu Discovery vedly k naději, že by se Percyho slzy mohly dočkat pokračování. Štěstí však tentokrát stálo na správné straně a žádný další „přízemní“ humor na účet Christera Fuglesanga se již nekonal.

Start 10. prosince 2006 byl navzdory třídennímu zpoždění nejen úspěšný, ale velkolepý a na pohled krásný. Vzhledem k tomu, že se uskutečnil nedlouho po půlnoci, změnily plameny z raketoplánu Discovery noc na Mysu Canaveral v jasný den. Lepší symboliku si první Švéd v kosmu – a s ním i další čtyři nováčci v posádce – snad ani nemohli přát.

Hlavním zadáním při dvanáctidenní misi byla instalace nových solárních baterií na Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Raketoplán měl však ještě další úkol, který je právě pro Fuglesanga velmi symbolický – dopravit zpět na zem jednoho z tříčlenné posádky ISS, který už na oběžné dráze strávil půl roku. Konkrétně německého astronauta Thomase Reitera, přesně toho, který před jedenácti lety „švédského Gagarina“ při jeho prvním plánovaném letu v rámci projektu Euromir 95 odsunul jen do role diváka.

První švédský astronaut Christer Fuglesang také své kolegy na oběžné dráze uctil typicky švédským jídlem. Předložil chod sestavený ze sušeného losího masa, křupavého chleba (knäckebrotu) a na závěr trochu zázvorové pálenky. Normálně tvoří jídelníček astronautů sušené ovoce, energetická tyčinka a džus k snídani a kuře se zeleninou jako teplý oběd. Fuglesang jako historicky první nejen švédský, ale vůbec skandinávský astronaut připravil svou změnu ve stravování ve spolupráci s americkou vesmírnou agenturou NASA.

Podle článku Tomáše Sniegoně, redakčně doplněno
zdroj:   LN 19. prosince 2006