Karelská vášeň

Bohužel/dík to není ani o sexu ani o lásce. Ono vůbec přisuzovat tuto vášeň (a kteroukoli jinou) jen některému národu je dost kulhající generalizací. Tak třeba tvrzení, že Finové jsou ostýchaví až stydliví je holý nesmysl. Dovedou se taky pěkně odvázat, zejména o samotě v lese. Ale s Karelskou vášní vázanou k teplým letním dnům je to jinak. Ta skutečně existuje a platí zde skutečně bez výjimky (no téměř).

Když vypukne v Karélii teplý den, jde se k vodě. To první je dost problém, to druhé není vůbec problém, protože voda je tady všude kolem. Nádherná průzračná, hluboká a studená voda. Nikdo není schopen spočítat kolik je Finsku jezer a já se tomu vůbec nedivím. Ty čísla, která se udávají, jsou jen odhady a často se od sebe dost liší. Když se podíváte na členitost jezerních břehů, tak pochopíte, že se to skutečně spočítat nedá, rozhodnout jestli je to ještě původní nebo nové jezero závisí na libovůli počítatele. Není problém potkat kapitány menších zahraničních lodí, jak jdou na pivo v hlubokém finském vnitrozemí, protože Finskem se dá proplout napříč a jen malá část těchto vodních cest jsou umělé kanály.

Takže když se zdejší domorodci balí k vodě nemají to daleko. Do auta naloží osušky, plavky, jídlo, pití, sluneční brýle, opalovací krémy a rejžáky, mýdlo a koberce. Ano čtete správně, tohle všechno potřebují, protože hlavní náplní dne u vody není opalování a plavání, alebrž praní koberců v řece. Všude jsou na to připravené takové malé plovoucí plovárničky, jako bývaly svého času (nebo ještě jsou?) v Praze na Vltavě. Jenom ty bazénky ponořené do řeky jsou menší, zato jsou zde ještě bidýlka a stoly. No a pak jak za starých (zlatých?, padesátých? – já na ně mám vzpomínky dost podobný jako Ondřej, včetně toho vyřezávání milého fousáče z čítanky) časů, pěkně rejžáky a mejdla do teplejch. Teprve když je vypráno a koberce schnou na bidlech, může se rodina zhroutit na deky na břehu a klábosit se sousedy, kteří přijeli za tímtéž. Uschnuté koberce jsou pokynem k ústupu domů s báječným pocitem o vydařeném letním dnu.

Ivo KUPKA, Joensuu, Finsko, 2.10.1996

převzato z Neviditelného psa