Jak Čech malé Gróňánky učil

Učím Gróňánky…
foto Jaroslav Klempíř

Koloniální přístav Nuuk
foto Jaroslav Klempíř

Kněz, jazykovědec a misionář Hans Egede
je nazýván moderním apoštolem Grónska
foto Jaroslav Klempíř

Jak jsem učil malé Gróňany, ale hlavně, co jsem se naučil já v Grónsku.

„2. července 2001, hlavní město Nuuk. Dnes máme ale podmračené počasí! I to je ale letní Grónsko!“ (záznam z cestovního deníku ).

Ale i to podmračené, skoro deštivé počasí mi nebere radost z pocitu, že dnes JÁ budu učit malé Gróňánky a to na místě, pro většinu Gróňanů doslova posvátném, pod výrazným skalnatým vrcholkem na kterém vévodí bronzový monument Tisocha Hanse Egedeho, nad kostelíkem Našeho Spasitele, kde Egede a jeho následovníci kázali. V duchu si říkám, jestli by také mě Egede pochválil za moji přípravu. Z Čech jsem si přivezl leporela a další pedagogické pomůcky, abych i já zasel trochu vzdělanosti z Čech a to v oblasti hudby. Vždyť se říkalo, že co Čech, to muzikant. Tak jsem na tomto místě přivítal skupinku dětí s dvoučlenným pedagogickým doprovodem. Samozřejmě při tak významné události i s paní ředitelkou školy.

Pedagožky byly vyloženě inuitské (eskymácké*)) rasy, děti různě smíšené. Tak jsem všem vysvětlil, že na dnešní lekcí jsem připravil krásnou, ryze českou píseň Běží liška k Táboru. Snažil jsem se v nejrůznějších jazycích jako je dánština, angličtina, ale i v opravdu základech „grónštiny“ vysvětlit o co v písni jde, co je liška, že nese pytel zázvoru, a jak ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá. S hrůzou za chvíli zjišťuji, že vlastně i ti nejmenší Gróňánci znají lišku mnohem lépe než já, protože lišky běhají všude, i po hlavní třídě v Nuuku, a protože kradou potravu téměř u každého obydlí. Nevzdal jsem se. „Zvítězil“ jsem při představování ježka. Děti prohlížejíc leporela žasli nad pro ně exotickým zvířetem a s bodlinami! Přešli jsme k úprku lišky s pytlem zázvoru k městu Táboru. Tam jsem musel vysvětlit, že Tábor je skutečně velké město, kde je mnoho, skutečně mnoho iglú**)!

Nejdříve se mě paní učitelky zeptaly, proč právě až tak moc toho zázvoru? Vždyť je to drahé koření, kterého se až tak moc nepoužívá! Uvědomil jsem si, že jistě už vaří moderněji, ne jako dříve, když manžel ženám a dětem předhodil syrového tuleně (když nějakého ulovil) – a starejte se. To jsem přešel bez poznámek a přikročil jsem k výuce textu. Jednou, podruhé jsem nahlas přednesl český text a předzpíval. Určitě by mě nějaký sbormistr dětského sboru mnohokrát poopravil, ale žádný tam naštěstí nebyl a asi ještě dlouho nebude. Byl jsem velmi překvapen, že učitelky a i paní ředitelka celou první sloku skoro bezvadně zazpívaly! A v češtině!

Jistě by mě pan Hans Egede i jeho následovníci pochválili, jak šířím evropskou kulturu po světě. Dětem to bylo jaksi trochu jedno, zabývaly se hlavně leporely a dárky. Myslel jsem si, že lekce byla ukončena úspěšně. Avšak učitelky i paní ředitelka mě překvapily, že když jsem je já učil českou písničku, tak ony mě naučí grónskou, ať se nebojím, že je také pro děti. Ale v grónštině (eskymáčtině, nebo lépe v inuitštině, jak chcete)! Po předříkání pedagogy jsem přišel na řadu sólově já. Z hrdla se mi ozývala nějaká příšerná zkomolenina všech možných, ale hlavně nemožných eskymáckých nářečí. Ani projasněné nebe mi nepomohlo osvícením paprsky spásy.

O trochu později mi přece jen trochu pomohlo v tom, že „letní teplota“ vystoupla až na celých deset stupňů nad nulou, což byla chvíle pro obrovské arktické roje komárů. Komáři započali své rejdy a všechny nás rozehnaly. Učitelky si odváděli své děti, ředitelce jsem popřál mnoho takových krásných pedagogických chvil. Já jsem pak dlouho rozjímal pod sochou Hanse Egedeho – ovšem pod moskytiérou. Vzpomínal jsem na průkopníky vzdělanosti, poznání, na dobyvatele neznámých končin, na tragedie i slavné chvíle. A přemýšlel jsem o tom, co jsem se v krásných arktických končinách naučil, a věřte, že je co se učit od přírody, od lidí, kteří v této zemi, někdy kruté, jindy překrásné, žijí!

Jaroslav Klempíř, březen 2005

---

Poznámky:

*) Inuité a Eskymáci – rozdíl mezi těmito slovy se dá přirovnat k rozdílu mezi slovy Sámové a Laponci nebo Romové a Cikáni.

**) Iglú je každý příbytek. To, co je pro nás známé sněhové iglú, se správně nazývá iglú yak.