Finská tetralogie – podzim

podzim • zima • jaro • léto

Část první – podzim

foto Ondřej Mrvík

Seppo je kamarád. Tak trochu skřítek – postavička ze starých severských legend a vyprávění. Potkal jsem ho na sklonku léta, v září, kdy se podzim nenápadně ujímá vlády a podbízí se svou zdánlivě nekonečnou velkorysostí.

Tedy v době, kdy podzim předstíral hojnost a přívětivost poraženého léta, aby v zápětí převlékl kabát a odhalil svou pravou, nestálou a falešnou tvář, se Seppo rozhodl, že ukáže cizinci svou zem a nenechá jej strádat nebo snad dokonce podlehnout moci podzimu, aby spolčená zima dokonala posléze načaté dílo.

Jak jsem se dostal do toho světa, kde voda je všudypřítomná – všeprostupující a má navrch nad pevnou zemí, ba dokonce vzdorujícími skalisky, jež si již před dávnými lety podmanila? Neptejte se, už si sám nepamatuji, jak jsem se ocitl tam, kam míří jen podivíni, samotáři nebo dobrodruzi, aby nebylo dne, kdy si mohou býti jistí pevnou půdou pod nohama a jediným chybným krokem ohrozit své bytí. Snad to byla nebo nebyla náhoda, že jsem se stal jedním z těch, co mohli poznat takový kraj, aniž se museli strachovat, že je pohltí nezměrné lesní porosty nebo temnota anebo že se ztratí ve vodním bludišti a zabloudí v liduprázdných končinách.

Čas uplynul příliš rychle, abych si vzpomněl, jak jsem poprvé procitnul v jeho domovině a jak mně Seppo nabídl své přátelství. Vím jen, že nechtěl prozradit, odkud přišel a kdo mu o mně pověděl. Snad se vynořil z finských mokřin a močálů, obklopených bezpočtem lesknoucích se zrcadel vodních ploch zahalených mlhou s prosvítajícími paprsky slunce, deroucími se skrz koruny stromů. Možná že vystoupil odněkud ze skal, svírajících zpupně a nespoutaně břehy jezer a řek. Ať už přišel odkudkoliv, prokázal svou pohostinnost a dobrý úmysl. Děkuji, že jsem mohl kráčet v jeho stopách, abych o tom všem podal svědectví těm, kteří dosud neslyšeli o těch krajích nebo jen málo zaslechli a pochybují, zda se takové končiny opravdu někde nalézají. Vzpomínám a nelituji.

Na konci toho prvního měsíce, v roce pořadím devátém, zavedl mě Seppo nedaleko od velkého města s přístavy u moře a takovým počtem lidí, že by se jen s Prahou mohlo měřit. Ten den byl výjimečně chladný a deštivý. Cestou tam jsem byl neustále na pochybách, zdali jsme ještě ve městě, nebo se již blížíme k cíli. Bál jsem se ale zeptat, abych nepůsobil jako nevzdělanec a hlupák, co neví, jak vypadá město.

Za pár desítek minut jsme byli na místě. Několikrát jsem byl ujišťován, že nezáleží na tom, jak daleko míříme. Přesto jsem byl po prvních krocích překvapen a nijak jsem se tím k Seppově radosti netajil, když jsem musel přiznat, že mám pocit, jako bychom vážili nejméně den cesty severněji navíc. Příroda působila skutečně neobyčejně panenským a svěžím dojmem

kdyby jen nebylo toho proklatého deště. Kapky zběsile buší do mého pláště, ale co je to proti tomu, když se nějaká dostane až pod košili za krk. Přece si ale nenechám zkazit den. Seppo mě musí neustále pobízet k chůzi. Co chvíli se zastavuji, abych se naklonil z příkrého srázu a pohlédl na zamlženou jezerní hladinu pokrytou ostrůvky vodní trávy nebo abych naplnil dlaň borůvkami, brusinkami a jinými bobulkami, pro které nemám ani pojmenování. Teď se mi kamarád na chvíli dokonce ztratil, ale už vidím jeho střapatou hlavu za špičkou jalovce. Že by se chtěl schovat? Zamířil jsem tím směrem, ale propadám se do vrstvy mechu a lišejníků, jimiž jsou obaleny i všechny větve stromů a obnažené pahorky skal. Raději zpátky na pěšinu.

To už jsme ale v zátočině nevelkého jezera. Seppo je tu jako doma, zatímco já jsem v jednom kuse nohou ve vodě. To jak se nemohu udržet na úzkých kluzkých dřevěných chodníčcích, lemujících přiléhající mokřiny. Déšť neustává, zesílil. Už i listy kapradin si stěžují, když se musí pod tíhou kapek prohýbat víc, než jim příroda dovolí. Snad již jen houby si užívají. Ruka nechce zůstat v kapse, když míjíme klobouky, co by se nevešly na talíř a za jaké by se houbař u nás stal uznávaným sběratelem v celém okolí.

Došli jsme na malou plošinku nad jezerem s výhledem do hustých lesů. Dřevěný přístřešek jsme uvítali oba. Než jsem se stačil pokochat úchvatným pohledem a nakrmit hladovou kachnu, co se dokolébala až k mým nohám, oheň už hořel. A Seppo vyprávěl o finské přírodě a jeho zážitcích z divočiny a toulek po kraji. Poté, co jsme opustili to útulné, přívětivé místo, déšť ustal a já jsem měl po cestě domů ještě mnoho příležitostí objevovat nespočetné rokliny a průchody mezi žulovými balvany, nechat se unášet všemi odstíny zelené, přerušované jen tenkými stuhami bříz a štíhlými červenavými kmeny borovic a novými a vždy nečekanými průhledy na klidné jezerní hladiny.

Dny se střídaly. Než se můj průvodce opět objevil, abychom společně zavítali tam, kde jsou v zemi jezer, mokřin a bažin vodní plochy nejrozsáhlejší, nějaký čas uběhl a mezitím se listí zbarvilo, tráva zežloutla a tatam byly dny, kdy jeden mohl za světla až do pozdních hodin pobývat venku.

Seppa jsem obdivoval nejen pro znalost své země a zkušenosti ze zálesáckého života, ale také pro schopnost umět vždy něčím překvapit. Jestliže jsem nevycházel z údivu, když prokazoval dokonalou orientaci v krajině nebo když během krátké chvíle doslova vykouzlil výborný oběd téměř z ničeho, tentokrát překvapení přichystal již na začátku výpravy, když mi představil náš dopravní prostředek, který zvolil. V přístavu za městem u velkého jezera poblíž dlouhé východní hranice na nás čekala stará loď, původně na parní pohon. Aby toho nebylo málo, kormidlování se ujal sám Seppo. Vyrazili jsme ještě téhož večera, abychom dodrželi stanovenou trasu.

Jen stěží mohu vylíčit dopodrobna a věrohodně vše, co jsem v následujících dnech díky svému podivnému průvodci viděl. Není opravdu v mých silách popsat to čarokrásné období zvané „ruska“, kdy se zlatožluté listí bříz půvabně mísí se sytě zeleným jehličím borovic a smrků, kam oko pohlédne. A když už myslíte, že příroda již docela vyčerpala celou svou zásobu barev, objeví se do červena zbarvená jeřabina.

foto Ondřej Mrvík

Nutno říci, že Seppo se ukázal být výborným kapitánem. Zkušeně vládl kormidlu a po očku mě sledoval ze své kabiny. Nepochybně k jeho pobavení jsem přebíhal neustále z jedné strany lodi na druhou, aby mi neunikl ani kus toho, co jsme během plavby míjeli. Samozřejmě že i já jsem měl své povinnosti. Drhnutí podlahy, pravda, jsem musel překousnout, ale mimo to jsem měl na starost pravidelné promazávání a údržbu motoru.

Cesta ubíhala bez obtíží. Jezero bylo klidné, nicméně panovalo sychravé počasí, a tak po celém dni na palubě nebo pobýváním na mnoha zajímavých ostrůvcích, přišla vhod i lodní sauna. Bez nadsázky mohu napsat, že zatímco já jsem trávil většinu času uvnitř vyhřáté místnosti, Seppovi nečinilo obtíže setrvat v chladné vodě jezera delší dobu, než je snad v tomto ročním období možné.

Naší konečnou zastávkou byla oblast s prudkými skalnatými břehy. Jezero v těchto místech připomínalo spíše řeku. Ostatně kamarádova slova i mé dosavadní pozorování jen potvrzovalo, že finská jezera mají málokdy pravidelný tvar a není snadné najít vždy správnou cestu tam, kam by se člověk chtěl dostat. Vodní stezky se rozdělují, obkličují ostrovy a lemují prstovité výběžky pevniny, aby se zase hned vzápětí spojily, nebo se již nikdy nesetkaly. Slepá ramena, mělčiny, zátočiny a zrádné balvany, číhající na nezkušené plavce uprostřed jezera – to vše jsou nekončící vodní bludiště obklopená nedotčenou přírodou.

Vytratil jsem se nejednou, když jsme zakotvili, abych se jako pomatený mohl prodírat lesním královstvím a čekat na skalním ochozu nad věncem korun útlých borovic na východ slunce. Sluneční paprsky byly vzácné, ale cizincovi štěstí přálo. „Tvá země je krásná a vlídná, jaké potěšení, že mohu spatřit všechny její podoby a proměny den co den. Jaké překvapení chystáš Seppo na příště?“ Potom jsem se sehnul a procházel očima světem keříčků lišejníků a barevných lístků borůvek a brusinek. Křik divokých hus, co přelétaly v hejnu nad pruhem jezera, mě přinutil, abych zase zvedl hlavu.

Pak přišlo mnoho zářivých podzimních dnů, střídajících deště, a když se ochladilo, napadl na začátku předposledního měsíce v roce první sníh. Než jsme se vydali za dalším dobrodružstvím, znovu se o něco oteplilo a bílý koberec, který dodával všemu, čeho se dotkl, tajuplný nádech, zmizel.

Ten den se obloha vyjasnila, uhodil mráz. Čekalo nás přenocování pod širým nebem. Několik hodin na sever od pobřeží bylo znát. Za posledním kopcem, jako by se změnil svět. Holé meze a větve stromů byly znenadání schovány pod vrstvou sněhu. To jsem nečekal. Vydržím tuto zkoušku? Jak obstojím vedle přítele, který vzešel z lůna přírody a je uvyklý přečkat i to nejtužší období bez potíží? Ostrý a čistý ledový vzduch řezal do všeho, co nebylo zahaleno pod šálou nebo čepicí. Prsty křehly. Na stromech nezůstal ani lístek. To už nebyl ten podzim, co se ještě nedávno vnucoval líbivou pestrostí barevného listí stromů. Teď už se nadobro ukázalo, že je se zimou spřátelený a že bude ještě dlouho těžké přebývat venku bez obav.

Šel jsem v Seppových stopách. Přiznávám, nechtěl jsem si nabrat do bot. Sníh se bořil a duněl pod našimi kroky. Ne, nebude dnes lehké přespat. Než jsme dorazili na první tábořiště, byl den u konce. V nízkém dřevěném přístřešku pod skalnatým svahem vybíhajícím do úžiny mezi dvěma jezery spojené krátkou lávkou, jsme našli bezpečné místo chráněné před poryvy větru a sněhem, který vítr vháněl neustále do obličeje.

V našem novém obydlí se dalo pouze sedět ve skrčené poloze, jak byla stříška nízká. Dřevěná podlážka bránila před vlhkem zdola. Chaloupka byla postavená na kůlech nevysoko nad zemí, a tak trochu připomínala tu pohádkovou na kuřích nožkách. Seppo takovou pohádku neznal, ale pověděl mi, že daleko za polárním kruhem, v Laponsku, může člověk ještě dnes narazit uprostřed lesů na přesně takový domek, který stojí na dřevěném kmeni vysoko nad zemí, aby se medvědi nebo jiní nezvaní hosté nedostali v dávných dobách k zásobám potravin a kožešin na zimu. No vida, že by baba Jaga pocházela z Laponska?

Zima nás vyhnala ven z úkrytu. Ještě než jsme ale rozdělali oheň, vyškrábali jsme se s obtížemi na ostroh s holým pahorkem, aby mi Seppo předvedl svou znalost hvězd, jimiž byla jasná noční obloha poseta. Před spaním bylo třeba zakrýt vchod do našeho obydlí hradbou z toren a kabátů, aby nám navátý sníh nepřipravil přes noc nejedno nepříjemné probuzení.

Následující ráno jsem zvedl hlavu. Venku řádila sněhová bouře. Poletující sníh poslušně měnil směr podle toho, kam vítr poručil. Vše probíhalo téměř neslyšně, pouze suché stvoly a listy rákosí tiše šuměly, a když se vítr upokojil, dopadající vločky jen zvonily. Přes den mráz polevil. Stezka vedla lesem i po hřebenech prudkých žulových skal. Nahoru – dolů, nahoru – dolů. Sotva jsme vystoupili po příkré cestě na vysoký pahorek, už tu byl ještě strmější svah zpět z kopce. Krajina jako pocukrovaná. Zeleno – bílo, zeleno – bílo. Jen občas se v dáli černá balvanitý kužel skal. A ty velké rovné zasněžené planiny mezi stromy – to jsou přece jezera. Tam, kde přitékala nebo odtékala voda, bylo možné spatřit úzký pramínek, na který mráz ještě neměl dostatek síly. Dokonce se zatím neodvážil ani na ty hladiny, které byly větrem příliš zčeřeny, než aby se mu poddaly.

K jednomu takovému jezeru jsme se přiblížili po poledni. Sotva den začal, už se smrákalo. Červenavé slunce prosvítající skrz mraky se odráželo ve vlnách a na stéblech trav u břehu se kymácely ledové koule. Jak krutá a zároveň krásná umí příroda být. Ze sněhu vykukují jen konečky stonků a keříků nízkých všudypřítomných bylin. Když se lístky rozemnou mezi prsty, příjemně voní. Na větvi suchého vyvráceného stromu, který zahradil cestu a zasahuje až do ledu na břehu, našel útočiště vodní pták s křikem se zvedající, když procházíme kolem.

foto Ondřej Mrvík

Bylo mnoho takových míst, kde jsem zůstal stát a zaposlouchal se do ticha, které panovalo, nebo se zahleděl přes koruny jehličnanů do dálky a představoval si, jak přišel dávno Seppův národ a s úctou a pokorou ke všemu živému i mrtvému se zabydloval i v nepřístupných a nehostinných koutech severské země. Kladl jsem si hodně otazníků. A on odpovídal na mé otázky, aniž bych je byl vyslovil. A tmy přibývalo.

Den končí. I podzim se chýlí ke konci. Ani nevíš Seppo, jak jsem rád, že jsem tě mohl následovat a všímat si věcí krásných a nevšedních. Proč jenom ty nejhezčí chvíle utíkají tak rychle? Snad abych nezapomněl na to všechno a mohl o tom v klidu a teple vyhřátého pokoje psát.

Čas vánoc se přiblížil. Brzy skončí i doba panování vládce mnoha tváří a častých rozmarů a nečekaných nálad. Vládce, který rád rozdává, ale v zápětí víc bere, než dal. Zima bude dlouhá a zlá. Pomůžeš, příteli, i v následujících měsících bez obav procházet krajinou, překračovat vrcholky, scházet údolí, splavovat jezera? Díky za tvou laskavost. Tak nashledanou!

podzim • zima • jaro • léto

Ondřej Mrvík, 30. září 2002