ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Finská tetralogie – jaro

Část třetí – jaro


foto Ondřej Mrvík

Pokaždé, když se rozhodnu zaznamenat to, co jsem v předešlých měsících prožil, mám pocit, že to byla ta nejkrásnější část roku. Ne jinak je tomu teď, na konci jara, kdy se nestačím ohlížet po všech barevných květech mezi zelenými trávníky a rozkvetlých větvích stromů. Vzápětí si ale připomenu kouzlo podzimu i uplynulé zimy a již jsem v rozpacích, kterému období patří první místo. Je tu ale ještě léto, na které se těším ze všeho nejvíc a jež vážně ohrožuje předchozí spoluhráče. Tak to má ale asi být, že se každý nemůže dočkat toho, co teprve přijde, a až v horkých dnech si posteskne po bílých a chladných měsících, na které si během nich tolikrát postěžoval a naopak.

Ani v tomto ročním období jsem nevynechal jedinou příležitost, abych mohl být nablízku tomu, jak se severská příroda proměňuje před očima a nutí člověka srovnávat s tím, na co je zvyklý z domova. Rád bych vám teď vyprávěl o tom finském jaru pěkně od začátku.

Přestože sníh ležel ještě stále na zemi, dny se prodlužovaly a cosi nepopsatelného, jež s sebou vítr roznášel jako psaní s dobrou zprávou, sdělovalo, že zanedlouho se již všechny bílé plochy zazelenají a zimu vystřídá období zastihující přírodu probouzející se z dlouhého spánku.

Dějinám jsem dal přednost i tentokrát a vypravil jsem se po staré obchodní stezce vedoucí podél nedalekého pobřeží. Tam, kde mě vysoko nad ohybem řeky přivítal hrdě se vypínající štít kamenné katedrály, jsem se rozhodl strávit několik hodin, abych se dozvěděl víc o tom významném městě, městě jednom z nejstarších v zemi.

Byl bych přišel o hodně, kdybych čerpal pouze z knih zaznamenávajících minulost, jež tudy procházela a vtiskla tomu sídlu jedinečnou podobu. Ani z vyprávění místního usedlíka bych se nedozvěděl tolik, co jsem vyčetl z prken dřevěných staveb, žulových kvádrů zdí a přístavních hrází, z dláždění cest. Teprve drobnosti, jež tvoří jeden celek starého města, mě docela pohltily a umožnily prožít alespoň na chvíli něco ze středověkého života odehrávajícího se na stezce obchodníků putujících tudy mezi zemí vikingů a Černým mořem a ještě dále na východ.

Led zatím stále pevně svíral koryto řeky, a tak jsem se mohl při chůzi těšit podobným pohledem, jaký spatřilo tisíce kupců převážejících svůj drahocenný náklad na lodích, kteří zde jistě také nacházeli místo pro obchod nebo nocleh na své dlouhé cestě napříč pevninou.

Domky přímo na břehu působily trochu bezbranným a osamělým dojmem. Jako kdyby čekaly, až led roztaje, voda začne omývat jejich základy a lodě kotvící v jejich stínu oživí dosud strnulé přístavy.

Kdesi v příkrém svahu v úzké uličce na zemi mezi oválnými balvany dláždění jiskřil v odrážejícím se slunci navátý sníh – jedna jiskra vedle druhé. Stejně jako na zahradách, kde vše zůstalo od podzimu tak, jak to obyvatelé přilehlých domků zanechali svému osudu. Stolky poprášené sněhem s otisky kočičích stop, převrácené židličky, jež povalil vítr, nyní napolo zasypané bílou pokrývkou, uschlé květy růží šustících na pozdrav, zpívajících spolu se zvonky zavěšenými nad dveřmi. Tu a tam noha uklouzla po zmrzlé vodě, již zastavil mráz na cestě z okapových rour, tu a tam oko padlo na varhany z bachratých střechýlů visících z okrajů štítů.

Vše bylo téměř nehybné, ovšem ve slunci se každé místo rozehrálo svým tónem. Když se pak všechny tóny slily, vítr donesl až k mým uším zvuk jara, klepajícího zlehka na dveře chalup v každé z ulic, kterou jsem prošel.

A opravdu. Uplynula krátká doba a najednou nebylo po sněhu ani památky. Zima skončila jako když utne. Zpočátku jsem sice ještě trochu podezřívavě sledoval tající ledové hroudy podél cest a stejně tak s pochybami vzhlížel i na hřejivý bod slunce sílícího každým dnem. Čekal jsem, že se zima nedá tak lehce přemoci a znovu a znovu se vrátí, ale když mě, starého nedůvěřivce, slunce začalo záhy dokonce budit již brzy za svítání spolu se zpěvem ozývajícím se z korun stromů před oknem, nezůstalo dalších pochyb. Jaro je tu!

Okolí se měnilo nezadržitelnou rychlostí. Nebylo v silách jednoho, aby postřehl vše to, co příroda připravila každé ráno. Keře a stromy se předháněly, který z nich se dříve předvede v plné kráse, pupeny promění v lístky, větve obalí květy. Smutně a zároveň s radostí jsem sledoval, jak se mi pohled na mořskou hladinu pomalu uzavírá, tak jak se holé houští korun stromů měnilo v jednolitou nepropustnou zelenou hradbu.

Kdykoliv jsem pohleděl na zem, přibylo stébel trávy, deroucí se zpod povrchu země pokryté suchým jehličím. Objevily se první kvítky, rozkvetly další a tam, kam stín přes klenutí stromoví nedosáhl, se pestrobarevné terčíky spojily v jednu velkou skvrnu mezi zelenými trsy trávy. Bílé sasanky střídaly žluté a v mokřinách podél pobřeží lemovaly staré suché šedohnědé rákosové stvoly vyzývavě jasné blatouchy.

Právě v té době, kdy se otevřené průhledy, na něž člověk přes zimu přivykl, stávaly znovu tajuplnými zákoutími, uzamčenými řetězy z listů a propletenými lanovím mlází, jsem uskutečnil svou další cestu. Tentokrát již opravdu jarní. V rozmezí několika málo dnů jsem se mohl přesvědčit, jak proměnlivé může počasí právě zde, v zemi bezpočtu vodních ploch a mokřin, na konci aprílového měsíce být.

Ne, není důležité jmenovat místa, kam jsem zavítal, tím spíše, že naše vyprávění se odehrává alespoň z části v představách každého čtenáře, a pokud máte po některých řádkách či slovních spojeních chuť dopátrat se toho, jestli takové končiny opravdu nejsou jen výsledkem mého snění, splnilo čtyřverší napsané samotnou přírodou své poslání. Jsem jen pouhý pozorovatel a zprostředkovatel, nevýznamný bod, putující z místa na místo s vědomím, že dokonalé poznání skutečnosti je věcí téměř nemyslitelnou, natož uskutečnitelnou.

Tak tedy, kudy jsem tentokrát procházel, prostírala pohostinná krajina na stůl rychleji, než jsem stihnul dojíst poslední sousta předchozího chodu. Nestačil jsem plně vychutnat to kouzlo, které z krajiny vždy v různých odstínech vyzařovalo, jak kvapně hostina ubíhala. Ať už to byly klidné zátoky jezer, zalité světlem slunce zapadajícího, přinášejícího klid a vyvolávajícího myšlenky směřující do minulosti, nebo slunce vycházejícího, probouzejícího očekávání nových dnů, upínající zrak k budoucnosti. Zneklidňující skalní soutěsky se srázy odolávajícími útočícím vlnám jezer, plošiny zvedající se vysoko k obzoru, na nichž zůstal člověk stát jen tak bezmocně. Ať už to byly třeba bažinaté louky, sahající mnohdy daleko za obzor a vnucující pocit pomíjivosti lidského života – to všechno jsem vnímal první den skrze vůni rozpálených borových strání a skličující pach trav porůstajících všudypřítomná rašeliniště. Srdce mě zabolelo se zvukem praskajících keříků lišejníků, ozývajícím se s každým neopatrným našlápnutím na plochých kamenných návrších vystavených vysušujícímu žáru.


foto Ondřej Mrvík

Navečer se ochladilo a v noci vítr zesílil natolik, že jsem byl chtě nechtě přinucen k tomu, abych za deště opustil vyhřáté lůžko a opravil plátěný přístřešek, který neodolal jeho silným poryvům. K ránu jsem pro změnu litoval, že jsem nepřibalil část zimní výstroje zahrnující rukavice.

Avšak zátoky, skalní průrvy, plošiny s výhledy i bažinaté loučky a rašeliniště se předvedly v novém. Dík nepříznivému počasí jsem musel namáhat smysly víc než předtím, kdy se vše nabízelo jako zboží na tržišti. Tím se stalo, že prožitek z okolí byl daleko silnější, doplněn o to, co se zdálo být všední a uniklo dříve mé pozornosti.

Je zajímavé, jak může pro někoho zcela všední kraj jiné obohatit o nové poznání.

Kdykoliv jsem se v jarních měsících po několika dnech vrátil na stejné místo, měl jsem pocit, že uplynula daleko delší doba. Okolí domu, kde jsem od konce loňského léta přebýval, se opět začalo vracet do té podoby jako v čase, kdy jsem jej poprvé spatřil. Zazelenaly se i břízy, které závod s ostatními stromy trochu zaspaly. O to víc si daly s novými šaty záležet a byla radost kolem mladých krasavic procházet a obdivně si prohlížet jejich úbory.

Snad to byla náhoda, snad to byl osud; svou jarní pouť severskou zemí jsem zakončil tak, jak jsem si ani ve snu nepředstavoval. „Stezka“, po které jsem se vydal, mě zavedla až kamsi mezi vody moře obklopujícího značnou část pevniny mé hostitelské země. Svět tisíců jezer jsem vystřídal za stejně podněcující svět tisíců ostrůvků s balvanitými jazyky vybíhajícími daleko od jejich pevniny. Zářivé dny bez mraků, šťavnaté louky a pastviny s rozmařile roztroušenými červenými statky a rozkvetlými zahradami, lesy s koberci pestrobarevných květů, nekonečné pobřeží jakoby uměle odlité a vyhlazené z růžovočervené skalní hmoty, tvořící protiklad všem odstínům modré mořské vody se třpytivými vlnami, suché skalky poseté různobarevnými bylinami a porostlé pokroucenými drobnými borovicemi, písčité zálivy a olšové háje, osamělá jezera uprostřed zeleně a poklidný život mě přiváděly na myšlenku, že jsem se dostal do ráje. Nenašlo se nic, co by mne vyvedlo z případného omylu.

Jak jsem přijel, tak jsem odjel, zůstaly jen vzpomínky. Snad mi odpustíte, že nedokážu lépe vyobrazit spatřené a vystihnout dokonale ducha toho místa. V případě ráje to ale není zapotřebí.

K přesunu po pevnině jsem nejraději volil šlapací kolo. Vlastně pouze silný vítr, neustále mě doprovázející, vždy bohužel v opačném směru jízdy, mě občas, po pravdě řečeno více než často, nutil vyslovit slova, za která bych byl z ráje zcela jistě brzy vyprovozen.

Nebylo dne, abych neobjevil nová místa, ukrytá ve spleti klikatých cest, daleko od nejrušnějších částí ostrovů. Tam jsem se cítil nejlépe. Mezi tichými statky, žijícími svým každodenním životem, nebo na liduprázdných mořských březích, kde jsem měl vždy pocit, že jsem první lidská bytost, která zde přeskakuje z kamene na kámen, z balvanu na balvan. Potom jsem ujel opět pár metrů od břehu a rázem jsem se ocitl v úplně jiném světě. Provoněné lesy mě přivítaly po svém. Tam se rozlévalo druhé moře, ba přímo oceán. Moře lesních květů s ostrovy tvořenými žulovými holými plošinami. Šum v korunách stromů a ohýbající se větve s vlnícími se listy dotvářely dokonalou podobu toho lesního mořského života.

A když jsem se dosytosti nabažil obou vodních světů i stavení a pastvin, kde se pro potěšení zase vlnila stáda ovcí, ještě jsem mohl obdivovat staré kamenné kostelíky, zarostlé zdi i polorozpadlé v zemi zapuštěné sklípky, jež mě lákaly tím, jak skvěle byly umístěné v krajině, a podle toho, jak jejich kamenné kvádry porostly lišejníky a ošlehal je vítr, se dalo cestovat minulostí.


foto Ondřej Mrvík

Tam, co kdosi jistě už velmi dávno jižním směrem hodil kus pevniny a ta časem porostla travou, se odlehlý ostrov rozehrál odlišnou písní. Kdepak zůstal klid statků spořádaně umístěných mezi lesy a loukami? Kam se poděly tišiny jehličnatých i smíšených lesů s rozsypanou směsí drobných květů? Ta tam byla zvlněná krajina beze spár a ostrých rysů. Růžová barva žuly vybledla. Jako čísi silná ruka byla teď drsná skála protkána tisíci žilami, jež protínaly pahorky náhle se zvedající nad okolí. Svěží zelená barva pastvin se proměnila v provazce vysoké vybledlé trávy. Ta se zmítala v divokém tanci v dujícím větru. Těžko by bylo hledat úkryt v hustých nepropustných přízemních křovinách. Zem samá díra a proláklina. Nevšední rozloučení jsi mi, „Země okounů“, přichystala.

S lítostí jsem opouštěl břehy těch pohostinných ostrovů, avšak s vědomím, že mě čeká nové dobrodružství. Tak, jak okvětní lístky dopadaly ze stromů s tichostí na zem a barva listů se stávala sytější, blížilo se poslední období mého putování – léto.

Bystrý čtenář jistě již dávno pochopil, že Seppo i všichni jeho příbuzní byli stále poblíž, i když jsem se tentokrát rozhodl nezmiňovat jejich přítomnost. Věřím, že se mi i v této třetí části podařilo dostatečně vyjádřit, že bez vstřícnosti a laskavosti místních obyvatel, kteří všichni dohromady vytvářejí postavičky v mých příbězích, by popsané zážitky z cest a okouzlení vším, co mě při nich obklopovalo, nevydaly ani za řádku. Protože přátelé a lidé nablízku jsou vždy ze všeho nejdůležitější!

Ondřej Mrvík, 30. září 2002

v Severských listech publikováno

Související články – autor Ondřej Mrvík

Finská tetralogie – podzim – 30. 9. 2002
Finská tetralogie – zima – 30. 9. 2002
Finská tetralogie – jaro – 30. 9. 2002
Finská tetralogie – léto – 30. 9. 2002
Ålandy – ostrovy mnoha tváří – 30. 6. 2002

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 1 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.388 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.128 sec. • www.severskelisty.cz • 54.227.104.53
file v.20180224.034549 • web last uploaded 20180225.035521
2017:298 • 2018:3