Island – ostrov z ohně a ledu

Ovce u Jökulsarlónu
foto Tomáš Topí Pigula

Island je zemí kontrastů, zemí ledovců a sopek. Je zemí s jedinečnou atmosférou. Tak moc je charakter země i národa odlišný od ostatních evropských zemí. Snad proto zcela propadla kouzlu této země trojice přírodovědců, která podnikla na tento ostrov malou přírodovědnou expedici.

Ta proběhla od 14. srpna do 16. září 1996 a účastnili se jí zooložka Pavla Dorničová, botanička Naděžda Gutzerová a Tomáš Topí Pigula – fotograf, glaciolog, geolog a ekolog v jedné osobě. Cílem expedice bylo seznámit se s přírodou Islandu, dozvědět se více o její ochraně a ekologickém povědomí Islanďanů, protože všichni tři členové expedice se profesionálně věnují ochraně přírody a ekologické výchově.

Island. Pod tímto pojmem se snad každému vybaví sopky, žhavá láva, dýmající kráter, teplé minerální prameny, gejzíry. Island je rodištěm Velkého Geysiru, který dal jméno všem ostatním gejzírům světa. Snad každý zná jméno sopky Hekla. Celá třetina lávy vychrlená z útrob zeměkoule na její povrch za posledních 500 let leží právě na tomto ostrově. Skutečně tu můžeme mít občas horkou půdu pod nohama. Ze dvou stovek sopek je jejich 30 stále aktivních. Občas některá zdánlivě spící překvapí svou aktivitou. Tak jako v roce 1964, kdy láva z podmořské sopky vytvořila nový ostrov. Dostal jméno Surtsey – ostrov Boha ohně.

Island však znamená Ledová země a ve svém jménu odráží druhou tvář tohoto ostrova. Leží těsně pod polárním kruhem a jeho počasí je skutečně chladné. Sedm měsíců je tu zima, a ni v létě se tu středoevropan příliš neohřeje. Na ostrově najdeme několik desítek větších či menších ledovců. Největší z nich Vatnajökul (8 400 km²) je zároveň i nejmohutnějším ledovcem Evropy. Pod touto, až 1 km tlustou ledovou peřinou však dřímnu sopky. Pokud si některá z nich vzpomene a probere se ze své letargie, může způsobit Islanďanům vážné problémy. Voda, kterou sopka rozpustí, se valí jako ledovcová řeka směrem k oceánu a svou vodnatostí je srovnatelná s Amazonkou.

Naposledy se tak stalo v září roku 1996, kdy hrozilo, že bude poškozena silnice č. 1. Tato silnice je nejdůležitější komunikací ostrova, po které jej můžeme objet dokola. Byla stavěna postupně a některé její úseky dodnes nemají asfaltový povrch. Poslední a nejnáročnější úsek byl dokončen v roce 1974. Nachází se poblíž ledovce Vatnajökul, kde byla 920 m dlouhým mostem překonána ledovcová řeka Skardará.

Pro nás může být zajímavé, že Island má nejčistější ovzduší na světě. Dobrou pověst své země si Islanďané pečlivě hlídají. Tepelné elektrárny nakazí vzduch, protože elektrickou energii vyrábějí elektrárny vodní nebo geotermální. Teplé prameny vytápějí domácnosti a skleníky. Nemají téměř žádný průmysl, jejich hlavním zdrojem příjmů je rybolov. Samotní Islanďané se snaží žít zdravě, jí zdravě, aktivně sportují. Hodně cestují, znají cizí řeči, stejně dobře jako staré islandské ságy. Jsou patrioté, váží si své mateřštiny a snaží se jí uchránit před vlivy cizích jazyků. A tak cizí slova nahrazují vlastními novými slovy. Místo telefon říkají sími, místo televize sjónvarp. Nejsou si tak podobní jako ostatní Skandinávci, jsou méně blonďatí. V žilách jim koluje vikinská krev, a tak jsou temperamentnější. Jsou svobodomyslní a individualisté. Přesto mají velký smyl pro pospolitost a pomoc druhým.

Na Islandu nepotřebují vězení, protože se tam nekrade. Oni sami tvrdí, že si nic takového nemohou ani dovolit. Je jich tak málo, že se všichni navzájem znají. Se svým čtvrt milionem obyvatel na ploše 103 000 čtverečních km jsou nejméně osídlenou zemí Evropy. Zato jsou zemí s nejdelší demokratickou tradicí, protože jejich parlament – Aþing – se poprvé sešel v roce 930. Svým hrubým národním produktem 19 tisíc dolarů na osobu patří mezi nejbohatší státy světa. Za své daně si dopřávají vynikající vzdělání a lékařskou péči.

Nechápou, čím může být pro nás zajímavá země, kde nerostou stromy. Islanďané mají rádi stromy a snaží se o zvelebení svého ostrova. A tak vysazují různé druhy dřevin z celého světa a hledají ty, které snesou drsné islandské podnebí. Jedinou původní dřevinou je totiž bříza, která zde tvoří porosty, kterým se odborně říká křivoles. Tento termín nejlépe vyjadřuje jejich podobu: pokroucené kmeny zřídka přesahují výšku dvou metrů. Většina původních lesů byla totiž vykácena při osidlování ostrova, protože byly použity jako stavební materiál nebo palivo. Původně lesy pokrývaly asi 25 %povrchu ostrova, dnes jen 1 %. Odlesnění a půdní erozi považují za nejvážnější ekologický problém své země.

Podle sociologických výzkumů jsou nejšťastnějším národem světa. Proč? Snad, že jim jejich člověčí malost každý den připomíná nezkrotná přírody, chladný oceán, ledovce nebo nevyzpytatelné sopky. Snad proto jsou jejich životní očekávání skromnější než naše.

A co ví Islanďané o nás a naší republice? Ví o nás možná víc než my o nich. Znají Václava Havla. Znají naše škodovky, nákladní auta, traktory, turbíny. Znají naše pivo, sklo, naší klasickou hudbu – Smetanu, Dvořáka, z literatury znají Švejka. Obě naše země mají dlouhodobě dobré vztahy, věděli jsme o sobě určitě již v době, kdy první vikingové osidlovali Island. Důkazem toho je i jedna česká mince, která je vystavena v Národním muzeu v Reykjavíku.

Naděžda Gutzerová 10. září 2000
Publikováno v časopise Regiz – Lounský kraj, č. 4/1997