Na kole přes Duhové hory na Islandu

foto Kateřina Gromanvá

V rámci výpravy na horských kolech se rozhodujeme podniknout pěší cestu, která někdy bývá označována za jeden z nejkrásnějších treků světa. Podle průvodců nabízí divoké přírodní scenérie, které se navíc každých pár kilometrů ostře mění. Takový je Island.

Víkendový ráj

Kola obtěžkaná výstrojí schováváme ve stáji jednoho z farmářů na jižním pobřeží. Do výchozího kraje doporučené trasy, tvořeného sopečnými pláněmi, kde trvale nikdo nežije, se dopravujeme stopem. Jedinou známkou přítomnosti člověka je v Landmannalaugharu turistická chata a několik desítek terénních aut a stanů. Jsou zde připraveny na víkendový nápor obyvatel Reykjavíku, pro které je toto místo oblíbeným výletním cílem.

Horké přírodní lázně

U chaty obdivujeme místní přírodní zázrak – několik minerálních horkých pramenů vytváří říčku plnou vařící vody. Po pár set metrech se říčka vlévá do normálního potoka, čímž vzniká přírodní lázeň. Pro dokonalou koupel si jen stačí vybrat místo více či méně vzdálené od soutoku, kde je teplota vody nejpříjemnější. Nechybí tu dřevěné schůdky, ale používání mýdla je zakázáno. Rozvaleni v horké vodě konečně chápeme, proč se nejpopulárnější islandský trek jmenuje Laugavegurin – Cesta horkých pramenů.

Okolní kopce jsou příliš krásné na to, než aby je bylo možno popsat slovy. Tvoří je sopečná hornina zvaná ryolit, jejíž barva se mění od ostře žluté přes červenou k hnědočerné. Tato široká barevná škála také dala kraji jméno – Landmannalaughar znamená „Duhové hory“. Zaoblené svahy jsou rozbrázděné četnými roklemi, takže celek připomíná dílo abstraktního malíře.

Od horkých jezer k měsíční krajině

Naše těla, slastně rozlámaná z horké vody, jen s námahou stoupají k chatě Hrafntinnusker. Duhové kopce necháváme za sebou. Za chatou začíná velmi fotogenický kraj tvořený černou sopečnou lávou, zelenými plochami lišejníku a bělostnými ledovými poli. Oblaky syčící páry se nám čas od času připomínají fumaroly – výrony sopečných plynů. Horká voda v ledu místy vytváří bizarní tunely, do kterých se můžete na pár desítek metrů podívat.

Následuje ostrý sestup k velkému jezeru Áflavatn, kde stojí několik chatek. Po pár kilometrech se krajina znovu ostře promění. Ocitáme se v černé poušti, tvořené sopečným popelem a štěrkem. Nikde tu není ani stéblo trávy, jen na obzoru se bíle třpytí obrovitý ledovec. Konečně chápeme, proč na Islandu v 60. letech Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Už jste někdy stanovali na mosteckých uhelných výsypkách? Přesně tak si tu připadáme.

Prudká noční bouře ohýbá tyče našeho stanu až k zemi. Ráno přichází nejobávanější část treku, kterou je brodění několika ledovcových řek. V pozdním odpoledni, kdy je hladina vysoko, by mohla být docela nebezpečná záležitost. Po zkušenostech z Himálaje jsme se ale naštěstí vyzbrojili teleskopickými holemi, navíc volíme nejširší a nejmělčí úsek. Voda, která má jen kolem čtyř stupňů, působí našim nohám palčivou bolest.

Jediné islandské lesy

Po několika hodinách chůze naprostou pustinou přicházíme k chatě Ermstur. Trasa treku od ní klesá do divoké rokle řeky Markarfljót, která se dá překonat přes lávku. A zase prudká změna: údolí je na islandské poměry nebývale zelené. Procházíme tu dokonce jedním z mála islandských „lesů“, tvořeným asi třímetrovými břízkami. Teď v létě je tu plno křemenáčů, které se stávají vítaným zpestřením naší čínské nudlové polévky. „Některé evropské národy houby dokonce sbírají a jedí,“ dočítáme se později na informační tabuli v Thorsmorku, který je cílem naší cesty.

Praktické rady

Cesta horkých pramenů je dlouhá zhruba 53 kilometrů. Z Thorsmorku můžete přes sedlo mezi ledovci Mýrdalsjokull a Eyafjallajokull pokračovat do vesnice Skógar, která leží přímo na hlavní jižní pobřežní silnici Islandu – v tom případě připočtete dalších asi 26 kilometrů. Ubytování v chatách na trase je neskutečně drahé, takže je nezbytností stan a vlastní jídlo. Nezapoměňte pončo, teplé oblečení a spacák. Na Islandu může i v létě přijít sněhová bouře a před několika lety prý na treku pár lidí umrzlo. Landmannalaughar, Thormork i Skógar mají každodenní autobusové spojení s hlavním městem Reykjavíkem. Cesta se dá ale skvěle zvládnout i stopem – Islanďané jsou pověstní tím, že berou. Ideální mapou je stovková edice Sérkort, zobrazující jihoislandský kraj Fjallabak. Koupit si ji lze již v Čechách.

Ivan Brezina, 22. listopadu 2005, převzato ze serveru kalimera.cz