Expedice Finlandia vodka Suomi Lapland 2001

Expedice Finlandia vodka Suomi Lapland 2001 se pokusila přenést polární záři na Internet

Parta českých polárníků vyrazila letošní zimy do severního Finska za severní polární kruh, aby se pokusil přenést obraz polární záře na Internet. Celou expedici pojmenovali Expedice Finlandia vodka Suomi Lapland 2001. Když jsem před odjezdem mluvil s jedním z členů expedice, pojal jsem podezření, že to nebude jen tak. Jeden známý z Finska mi totiž napsal: „Taky jsem byl hledat polární záři a málem jsem umrzl. Za půl roku vím jen o jedné, viděl ji ale kamarád. Já jsem neviděl žádnou. Nic si z toho nedělám, neboť kolega ze školy říkal, že bydlí ve Finsku 23 let a taky ji ještě neviděl.“ O tom, jak fungují mobilní telefony v laponské tundře, také vím své. Ale není nad nadšení. V podstatě jsem těm klukům spíš záviděl.

Aurora borealis je odborný název pro nám mnohem známější pojem polární záře. Expedice měla cíl ve finském národním parku Lemmenjoki, v místě i době, kdy je na polární záři opravdu dost naděje.

Vybavení expedice

Oblast ležící severně od polárního kruhu se nazývaná Laponsko. Laponsko je oblastí nabízející během léta neustálé denní světlo, nebo také téměř celodenní tmu či šero během zimy. Díky tomu je možné polární záři snáze spatřit. Ivalo, které je centrem oblasti, nabízí půlnoční slunce v období od 23. května do 22. července a polární noc od 3. prosince do 9. ledna. Čím více severněji, tím tvrdším podmínkám je příroda vystavena, a tak přecházejí lesy z okolí Rovaniemi směrem k severu v divokou laponskou tundru. V této oblasti žije zhruba 4000 až 5000 Sámů (Laponců), s jejichž žijící kulturou je možné se seznámit nejlépe v okolí Inari nebo Utsjoki. Ovšem sámský tradiční kroj spatříte pouze pouze v době festivalů. Většina Sámů se věnuje chovu sobů, rybaření a lesnictví, ručním pracem, ale také turistickému průmyslu. Populace Sámů se skládá ze tří odlišných skupin, z nichž každá mluví svým vlastním dialektem.

18. února 2001 – příprava na výsadek v Njurgilahti

23. února 2001


23. února 2001 – polární záře

24. února 2001

25. února 2001 – Barentsovo moře

27. února 2001 – shromaždiště sobů Sallivaara

27. února 2001 – sobi v okolí řeky Repojoki

27. února 2001 – shromaždiště sobů Sallivaara

27. února 2001 – laponská vesnice Lisma

NP Lemmenjoki je se svojí rozlohou 2855 čtverečních km největším zalesněným národním parkem v Evropě. Navíc ještě navazuje na sousední norský park Øvre Anarjóhka. Celé jeho území je nepoznamenané lidskou činností, je bez cest a jiných lidmi vytvořených komunikací. Jednou z mnoha zvláštností této končiny je, že se zde nachází zimní shromaždiště sobů a proto lze v celé oblasti nalézt stezky těchto poutníků severu. Místo v Salivaaře, kde se shromaždiště nachází, dnes už nemá takový význam jako na začátku století. Tehdy zde byla sčítána stáda sobů až o 10 000 kusech. Dnes se tu dají stále pozorovat formy přizpůsobení těchto zvířat drsným severským podmínkám i zvyky z této oblasti lidské činnosti.

A protože drsným podmínkám, kdy teploty mohou klesnout až k -40 ºC, sněhové závěje mohou dosahovat až několika metrů a doba denního světla není v tomto období delší než 5 hodin, čelili i členové expedice, jsou velice zajímavé i jejich zkušenosti s výzbrojí a výstrojí. Informace o vybavení a jeho testování jsou nad rámec našeho časopisu. Pro zajímavost bychom se zmínili o nové technologii svítilen – výprava měla s sebou „baterky“ Lucido, které místo klasických žároviček používají vysoce svítivé LED diody – déle vydrží a mají výrazně menší spotřebu. S energií totiž musela expedice velmi šetřit. Ve velkých mrazech baterie moc nevydrží a dobíjet není kde.

Petr Macháček, 15. února 2001

Expedice je vybavena, kromě klasického outdoorového vybavení – oblečení, stanů, vařičů, saní, lyží, sněžnic, spacáků a jiných věcí nutných k přežití v zimní pustině, také spoustou elektroniky.

Digitální kamera Thomson VMD 9 s CCD prvkem o rozlišení 0,8 mexapixlu umožní nasnímat ve slušné kvalitě film, na místě budou pomocí notebooku stříhána krátká videa která by se měla objevit na internetu. Fotografie budou pořizovaná na klasických fotoaparátech a na digitální zrcadlovce HP Photosmart 912 s rozlišením 2,4 megapixlu. Pro navigaci je používán GPS přístroj Magellan GPS315.

Jako zajímavost je třeba zmínit svítilny Lucido, které místo klasických žároviček používají vysoce svítivé LED diody – mají výrazně menší spotřebu. Se zdroji energie je vůbec problém, zvláště za extrémně nízkých teplot. Kromě několika tužkových článků pro GPS Magellan (nic jiného do něj dát nejde) používá expedice tzv. battery packy. Jedná se o sady pospojovaných alkalických baterií (1,5V) v izolačním obalu, tak aby každá sada poskytovala na vyvedeném autokonektoru výstupní napětí 12V (tedy 8 kusů tužkových článků), které jsou vhodné a univerzální pro napájení veškeré elektroniky. Autokonektor proto, že k většině elektronických zařízení se sériově dodává přímo adaptér na provoz/dobíjení v automobilu a pokud tomu tak není, tak lze jednoduše sestrojit redukci na tento typ. Jiné energetické zdroje nebudou použity. Řešila se též možnost nasazení menší přenosné větrné elektrárny, ale vzhledem k hmotnosti a určité neskladnosti byla opuštěna.

Vybavení členové expedice testují v extrémních podmínkách, za odměnu jsou jim sponzorské příspěvky, které celou expedici umožňují uskutečnit.

Z deníku expedice

17. února 2001 – Po večerním trajektu Rostock-Gedser a následném přejezdu monumentálního Öresundského mostu přes moře z Dánska do Švédska pokračoval plně naložený expediční minibus v cestě na sever. Po průjezdu Stockholmem se cestou na sever vnořil do nekonečnými lesů podle Botnického zálivu. Když se setmělo, v půl páté odpoledne, zbývalo na finské hranice ještě 560 km.

18. února 2001 – V jedenáct dopoledne místního času dorazila expedice přes Inari do Lemmenjoki. Všude okolo je bílá zima, 40 cm sněhu a zatím „teplo“ mírně pod nulou a sněží. Ve 22.55 hod. místního času expedice vyráží proti proudu po zamrzlé řece. Polární záře zde byla spatřena naposledy před 2 dny. Expediční e-mail hlásí: Menší technické problémy, všichni v pořádku, spatřeni sobi, táboříme na břehu řeky, sněží.

19. února 2001 – Expedice stále jde a jde, ještě večer nenalezla žádný srub v divočině, kde by se dalo kapku zatopit a daly se provést datové přenosy. Takže fotografie ani video zatím nejsou. Problém dělá teplo. Expedičníci pokračují po zamrzlé řece proti proudu, místy prosakuje voda, proto je nutno se prodírat se lesnatými hřebeny kopírujícími řeku – dost namáhavým terénem spoustou sypkého až mokrého sněhu, který se bořil. Občas se vyjasní, do půlnoci většinou někdo hlídkuje, aby se nepropásla polární záře. Tma bývá již okolo sedmnácté hodiny.

21. února 2001 – Zdá se, že to s kontaktem na expedici opravdu nebude tak jednoduché, jak si výprava představovala. „Dostali jsme se do oblasti mimo signál GSM (spojení bylo zajišťováno mobilními telefony, satelitní jsou hrozně drahé) a není možné uskutečnit datové přenosy. Je možné, že v rozmezí dvou dnů nebudeme moci nic odeslat.“ Tuto zprávu poslal rychlý posel, který se vypravil na lyžích zpět za signálem po ujeté trase. Polární záři zatím pro nepřízeň počasí zatím také nespatřili, je zataženo, teplota klesla na -15 ºC, v ranních a pozdních hodinách je mlhavo, postup stěžuje místy až metr nového sněhu.

22. února 2001 – Expedice dorazila zčásti po jezeře a zčásti tundrou do zlatokopecké oblasti a srubu Morgamoja. Odpoledne se udělalo hezky, teplota klesla na -28 ºC. Ovšem signál GSM stále není, takže zase žádné spojení se světem. Nepomohla ani provizorní anténa. Večer kolem půl desáté se objevila polární záře, vydržela půl druhé hodiny. Slabá polární záře se objevuje denně, bohužel není téměř fotografovatelná.

23. února 2001 – Expedice dorazila do správního centra NP Lemmenjoki a odesílá připravené fotografie. Je -30 ºC, na všem, včetně oblečení, se tvoří námraza. Zvěř v parku je velmi plachá, žijí tu sobi a více než 30 medvědů, také několik rosomáků. Populace vlků čítá jen několik málo kusů.

24. února 2001 – Po dlouhém rozmrazování auta se podařilo přejet 200 km na sever do norského Vardö „ohřát“ se na pobřeží ledového Barentsova moře. Polární záře se nekoná. Zato je tu tepleji.

25.-27. února 2001 – Opět v NP Lemmenjoki u východního okraje parku odkud je východisko ke starému shromaždišti sobů v Sallivaaře. Je zataženo, vítr profukuje ale oteplilo se na -20 ºC. Cesta vede opět hlubším sněhem, část na lyžích, část na sněžnicích. V Sallivaaře expedice využívá zdejšího srubu pro ubytování, sušení věcí a jako zázemí pro techniku. Expedičníci se věnují průzkumu známého shromaždiště sobů a čekáním na jasnou oblohu a polární záři. Táboří u shromaždiště sobů, od roku 1963 již nepoužívaného.

28. února 2001 – 2. března 2001 – Expedičníci bádali v NP Lemmenjoki. Polární záře opět nic moc. Místní také potvrzují, že nynější jasný měsíc pozorování příliš neprospívá. „Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a nápomocní v případě potíží, domlouváme se s nimi většinou lámanou angličtinou plus nějaká zdvořilostní slovíčka finsky,“ přichází zpráva e-mailem. „Většina místních používá k pohybu v krajině sněžné skútry, na kterých uhánějí neskutečnou rychlostí.“

2. března 2001 – 3. března 2001 – PPo jistých peripetiích se zamrzajícím autem, jeho okny, topením i naftou expedice dorazila 3. března odpoledne do Prahy.

ms s využitím informací na expedičních stránkách