Dánsko červené a mírné

„Ve všem všudy krotká, milá a laskavá, mírná a decentní země, člověk by ani neřekl země, ale veliký a dobrý statek.“ Toť charakteristika Dánska, severskou harmonií fascinovaného Karla Čapka, který v unesení záměrně obešel ostré hrany historie této kdysi mocné říše, vládnoucí Skandinávii železnou rukou. Ospalý rytmus Čapkovy doby se dnes vytratil. Ale červené cihlové stavby jednoduchého stylu ve zdejší mírně zvlněné krajině bez kopců přežily. Dánové si tradičně stavějí menší a úhledné domky bez záclon. Můj známý drobné postavy nad tím překvapeně kroutí hlavou: „Dánky jsou neuvěřitelně vysoké.“ Dokonce se tvrdí, že Dánové jsou nejvyšší národ v Evropě. Překvapení tu naleznete více, například skromné cihlové kostely a přísné katedrály. Nejslavnější z nich, teď už památník UNESCO, ční v Roskilde, kde v rakvích spí věčným spánkem 22 dánských králů a 16 královen a kolem nichž opatrně našlapují fotografující návštěvníci. Neméně zajímavá cihlová stavba je zámek Fredensborg, královská rezidence s neopakovatelnou anglickou zahradou s francouzskými prvky a třemi tisíci druhy orchidejí, ale i nedobytná pevnost Varberg, ošlehávaná ze tří stran mořem. Na hradbách člověkem lomcuje severák a zmocňuje se ho děs. Příjemnější je u paty pevnosti kavárna v bývalých lázních, postavená na kůlech nad mořskou hladinou, pod níž se prý pořádají lovy na žraloky.

Dánsko, „Hamletův hrad“ Kronborg, foto Robert Tjaborg Andersen

Symbolem Dánska však zůstává místo dějství Hamletova dramatu pevnost Kronborg, obklíčená parkovišti a vřeštícími školními výpravami. Hůře než on je na tom s turisty už jen malá mořská víla, okukovaná z moře i souše a z dálky příšernou rafinérií. A to už jsme se dostali do Kodaně. Patří k ní zábavní park Tivoli, poněkud omšelá komuna ve svobodném městě Christiania, cizinci napěchovaný starý přístav, pěší a nákupní zóna s kupodivu koketujícími mladými lidmi, čtyři desítky muzeí včetně erotického muzea, osvětlující sexuální život pohádkáře Andersena, carslberský pivovar a královská garda. Všechno obhlédnout se dá stihnout, když někde narazíte na chumel kol, z něhož si bezplatně (za dvacet korun poté vratných) vypůjčíte něco pojízdného a vyrazíte do ulic.

Milan Mostýn, Hospodářské noviny, 14. května 1999