Pavel Urban, hory Skandinávie 1998 (Švédsko)

Tenhle zájezd byl dlouhý a naplněný nevšedními zážitky

Tenhle zájezd byl dlouhý a naplněný nevšedními zážitky až po okraj, někdy i přes. Ty všechny se mi teď míchají v mozku a perou se o to, abych je hezky zapsal…

Švédsko – Helsingborg, Jonköping, Stockholm, Gävle, Sundsvall, Harnosand, Skuleberget, Umea, Pitea, Laponsko, Nikkaluokta u jezera Paittasjarvi, nejvyšší hora Švédska Kebnekaise (2117 m), Abisko, jezero Tornetrask

Norsko – Narvik, ostrov Hinnøya v souostroví Vesteralen, Sortland, Melbu, Lofoty, Solvær, ostrov Moskenes, rybářská vesnice A, Bodo, Sulitjelma (1800 m vysoké skalní stěny a ledovce), jezero Bavatnet, Junkerdal (pohoří Saltfjell), Lonsdal, Mo-i-Rana, Trondheim, hory středního Norska, Oslo

Voda

Voda nad námi i pod námi, voda kolem nás i v nás. Voda usazená v bažinatých horských údolích, stékající v pramíncích po úbočích skal i hřmící ve vodopádech a rozbouřených řekách. Ledová voda v botách (Goretex – negoretex) i voda vařící se v ešusu. Voda coby slaná tříšť, stříkající do obličeje při plavbě na trajektu, i sladká, vtírající se v podobě deště do stanu. Voda podrážející nohy při brodění bouřícího toku i klouzající v podobě sněhu na vrcholku nejvyšší hory. A také žádná voda v místě, kde byste ji viděli docela rádi, když je vaše láhev dávno dopitá a kolem se táhne severská tajga. Vody jsme si letos skutečně užili. A nejen jí. A stálo to za to…

Skulesberget

A další jízdní den… Stovky kilometrů, stále na sever, stále mezi lesy. Občas nějaké to město, občas se zastaví na odpočívadle, nakluše se na WC a hned zase zpátky a dál, dál, dál… Jediná delší zastávka je na Skulesbergetu. Je to místo, kde se nad silnicí zdvihá mohutný skalní hřeben. Kdesi v něm je prý jeskyně, do které lze za pár minut dojít…

Kebnekaise, Abisko

Ráno nás přivítalo v plné síle a odhodlání. Tedy až na malou skupinku (Gerald a Iva, Ciri, Kristýna a snad ještě někdo), kterou ta lehká rozcvička (hehe) z minulého dne zdeptala natolik, že se rozhodli pro taktický ústup zpět k autobusu. Co tam dělali a jak se bavili po cestě komářím šílenstvím nevím…

Obě Dáši se rozhodly, že lézt až nahoru není dobrý nápad a pokračovali dále směrem na chatu Singi, několik šílenců (Petr Ludvík, Martin, Honza a ještě někdo, koho jsem nezaregistroval) naopak usoudilo, že jedině s veškerou náloží to bude to správné ONO a vyrazili vzhůru se vším všudy. Zbytek, tedy nadpoloviční většina, nechal batohy u chaty jménem Kebnekaise a vzal si pouze zavazadla malá, někteří dokonce ani to ne. Uvěřili totiž našemu vůdci, že na vrchol je to tak 4 hodinky a dolů tak 1. Che, procházka na dopoledne – na to stačí jedny sušenky a láhev vody! Oj, jak krutý to byl omyl. Pozapomněli jsme totiž na nepsané pravidlo, že časové údaje, udávané naším vůdcem, je potřeba násobit koeficientem minimálně 2. To jsme ovšem měli pochopit již brzy…

Pětadvacetikilometrový dojezd – to by byla asi nejpřesnější charakteristika tohoto dne. Hned po startu jsme začali silně klesat a když jsme dosáhli dna, ocitli jsme se zároveň v národním parku Abisko. Upozornila nás na to mohutná tabule z mnohojazyčným popisem. Dokonce jsme na ní vypátrali i něco velmi podobného češtině, což nás dosti (příjemně) překvapilo. Pokračovali jsme však dále, cestou podél potoka (jiného než dosud, poněkud vydatnějšího – byla to spíš docela solidní řeka.) Udělali jsme si malou odbočku k Abiskojaure, ale nijak jsme se nezdržovali a rychlým tempem pokračovali k cíli. Postupně přibývalo komárů i turistů, chodníky a stezky byly čím dál tím vyšlapanější. Několik kilometrů od Abiskojaure jsme konečně dostihli poslední dva účastníky přechodu (Petra L. a Martina). Vyprávěli o svých zážitcích s broděním, o tom, jak kolemjdoucí nejprve nevěřili svým očím a hned poté shazovali batohy a rvali z nich videokamery, o tom, jak voda sahala nejprve po kolena, potom do půli stehen a najednou až po pás (a tudíž i do batohu) a další veselé historky…

Pavel Urban, marvin.cz