Alvar Aalto 1898–1976

Městská knihovna Viipuri, 1933-5

Villa Mairea, 1933-35

Radnice Säynätsalo, 1949-52

Národní penzijní ústav,
1948/1953-57

Kancelářská budova Rautatalo,
1951/1952-55

Vuoksa – kostel, 1956-8

foto Thodor Nyblin, Maija Holma,
Eino Mäkinen, Heikki Havas
a Alvar Aalto Foundation

Celé světové společenstvo architektů si v letošním roce připomíná sté výročí narození zakladatele moderní severské architektury, Hugo Alvar Henrik Aalta. Přesně to bylo 3. února 1898 ve finské Kuortane.

Zejména ve Finsku se život a zejména dílo této osobnosti připomíná řadou výstav a instalací. Dílo Aalta nejsou jen projekty budov, ale je to „totální umělecké dílo“, jeho fantazie, umělecká invence a cit pro materiál a užitnou hodnotu se projevovala v jeho návrzích interiérů, nábytku a jednotlivých předmětů. Takto představuje Aalta např. výstava Alvar Aalto v sedmi domech, instalovaná původně skutečně v sedmi lokalitách hlavního města Finska. Odtud bude přenesena do nizozemského Rotterdamu (květen-červen) v době vinobraní (září-říjen) se představí v Essenu a na přelomu roku skončí svoji pouť instalací ve Stockholmu od listopadu 1998 do ledna 1999.

Desítky dalších výstav, seminářů a konferencí probíhající po celém Finsku budou celý rok připomínat Aalta jako všestranou tvorbu umělce, architekta a návrháře, jehož unikátní tvorba výrazně ovlivnila světovou architekturu a design. V Rovaniemi je od července do září výstava návrhů a prací, které Alto zamýšlel, či realizoval v Laponsku.

V první polovině roku proběhly v New Yorku výstavy připomínající Aaltovo dílo ve filozofickém kontextu humanismu a materialismu (Mezi humanismem a materialismem) a způsob jak pracoval se světlem a světlo uchovávající návrhy (Hra světla). Aaltovy vize uspořádání měst představuje výstava probíhající do záři v Muzeu finské architektury (Urban Visions). Na Pyrenejském poloostrově je instalována výstava „Alvar Aalto a červené cihly – prostor, tvar a strukturä, do června v Madridu a v září v Lisabonu.

V souvislosti s těmito retrospektivními akcemi probíhá i řada asktualních projektů jako je např. rekonstrukce přednáškového křídla knihovny ve Vitebsku (Viipuri - dnes v ruském Vyborgu). Na tomto mezinárodním projektu se finančně podílí finská a ruská vláda. Ve Finsku jsou to projekty: restaurace radnice v Säynätsalo, ochrana díla Alvara Aalta, jeho dokumentace a zachování pro další století, zařazení sanatoria Paimio do světového seznamu kulturního dědictví UNESCO (UNESCO World Heritage List), speciální zájezdy „Po stopách Alvara Aalta“, organizované městy Alajärvi, Kuortane, Seinäjoki a Jyväskylä. Cílem zájezdů je navštívit místa, kde slavný architekt působil a zanechal stopy, město Jyväskylä vyhlásilo architektonickou soutěž na nové městské hudební a umělecké centrum.

Při příležitosti Aaltova století je vydáno mnoho knih a publikací, stěžejné díla jsou zaznamenána na CD nosiče. Součástí série finských příležitostných mincí bude i mince připomínající sté výročí narození Alvara Aalta podle návrhu Henrika Gummeruse. Ve speciálních obchodech Alko shops je k dostání specielně stáčené červené a bílé víno Tuscan se značkou Alvar Aalto .

Pavel Dobrovský, září 1998

Alvar Aalto

Aby bylo možno dosáhnout praktických cílů a hodnotných estetických forem v architektuře, nelze vždycky vycházet z racionálních a technických stanovisek, možná že vůbec ne. Lidská obraznost musí mít pro svůj rozvoj volný prostor… (Alvar Aalto)

V letošním únoru uplynulo sto let od narození finského architekta, designéra a umělce světoobčana Alvara Aalta. Aaltova osobnost, byť nepatřila k hlavním protagonistům moderního hnutí a nevyjadřovala se revolučními gesty, byla jedinečná a vyryla i přesto hlubokou brázdu ve vývoji moderní architektury.

V architektuře a urbanismu byla pro Aalta základní hodnotou příroda a její součást člověk – prostý jedinec se všemi city i potřebami. Také křivky Aaltova nadčasového nábytku (mnohdy tvarovaného ze dřeva s využitím nových postupů) i užitkových předmětů připomínají zvlněné linie zálivů a jezer finské krajiny.

Architektura není vědecká disciplína, spíš úžasný plynulý děj sjednocující mnohoznačné stránky člověka. Proto má stejné kořeny jako volná umění, která jsou založena na vědění a zkoumání netušených souvislostí, jež máme uloženy v podvědomí… (Alvar Aalto, 1974)

Staré nemůže být znovuzrozeno, ale ani ztraceno. Co jednou je, se vždy zase objeví v jiné formě… (Avar Aalto, 1921)

Práce Alvara Aalta víc než o vývoji designu a architektury vypráví o pochopení života, který svými návrhy neomezoval, ale poskytoval mu prostor pro rozmanitost. Jeho smýšlení bylo přirozené – „ekologické“ daleko dřív, než se toto slovo začalo užívat, zneužívat a odcizovat.

Aaltovo dílo tvoří samostatnou výraznou kapitolu moderního hnutí a to jak svou kontinuitou a integritou, tak schopností vstřebávat tvořivé impulsy modernosti i národní tradice krajinného prostředí Finska a v neposlední řadě schopností reagovat na rozmanitá témata a podstupovat nepřetržité proměny.

Způsob, jímž adaptoval koncem dvacátých let slovník moderní architektury, jak eliminoval jeho ortodoxní geometrii a jak z něj učinil nástroj organického pojetí architektonické tvorby, staví Aalta do výjimečné situace.

Nebyl nikdy prorokem jako Le Corbusier, ani to nepotřeboval; architektura pro něj znamenala spíš službu člověku než potřebu měnit svět a manipulovat jej prostřednictvím utopických vizí. Ale kdykoli se moderní tvorba nalézala v krizi, zejména v padesátých letech, ohlíželi se evropští architekti po Aaltových vzorech, jasných, čistých, a hlavně civilních. Civilnost a organická podstata, souhra geometrických a plastických tvarů, dokonalost a krása detailů svědčí o tom, že Aalto chápal stavbu jako integrální celek se všemi i nejdrobnějšími elementy, je dodnes působivá.

Pokud jde o proměny v Aaltově tvorbě, lze je zvlášť zřetelně vidět ve srovnání jeho předválečné i poválečné tvorby. Před válkou v ní převládal duch zjemnělé puristické estetiky (knihovna ve Vipuri, tuberkulózní sanatorium v Paimio, vila Gulischen aj.), vyznačující se úhlovými rotacemi křídel (Paimio), organickými novotvary a přírodními materiály (vila Gulischen).

Po válce se hovořívá o otevřeném brutalismu a expresionismu (koleje MIT v Cambridgi, USA, 1948), který později vrcholí v jedné z jeho nejkrásnějších staveb, v kostele ve Vuoksenniska v Imatře (1957-9), stavbě představující nejzazší únik k baroknímu expresionismu. Přitom i zde je patrné moderní formální východisko.

Idea civilismu vrcholí v tradičním komplexu nového, po válce budovaného sídla na ostrůvku Säynätsalo (1950-52). Aalto navrhl celé tovární sídliště, soubor radnice zde měl být jakousi civilní akropolí obce. Tvoří ji atrium s administrativními křídly, s knihovním křídlem a vyvýšenou městskou síní. Vše je postaveno z režných cihel. Maximální prostota se zde však setkává s neobyčejně náročnou řečí, apotézou uměleckého řemesla, je to hraniční situace, odkazující spíš k minulosti. Další četné stavby ve Finsku i v zemích Evropy (kulturní centrum ve Wolfsburgu, 1962, věžový obytný dům v Brémách, obytný dům v Berlíně, 1955, kostel v Riola di Vergato v Itálii 1966-78 aj.), v Otaniemi (univerzitní aula), v Helsinkách (kulturní centrum, 1955-58, penzijní ústav, 1952-56), až po kongresové centrum Finlandia (1967-71), tvoří už jednotný sloh, který sice nezapře autora, ale blíží se jistému akademismu. Je to patrně dáno jistou internacionalizací Aaltovy tvorby.

Zdroje:
    Architekt 4/1998, str. 51-52 (autor P. Halík)
Domov 7/1998, str. 46-47 (autorka P. Klazarová)

Hana Mikulejská, 6. září 1998