Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře

Nový humoristický román finského spisovatele Arto Paasilinny nazvaný Chlupatý sluha pana faráře (Rovasti Huuskosen petomainen miespalvelija) vydalo nakladatelství Hejkal z Havlíčkova Brodu. Kniha vypráví o svérázném finském faráři, který dostane od svých farníků k padesátým narozeninám neobvyklý dárek – osiřelé medvídě. S medvědem se život úplně změní – nejprve se pan farář a jeho učenlivý chlupatý přítel octnou v brlohu, pak v křesťanském školicím středisku, pak na lodi, která málem ztroskotá, pak v klášteře, pak na lodi, která ztroskotá doopravdy, a na cestách poznávají pozoruhodné lidi a prožívají neuvěřitelné příhody.

Paasilinnovy knihy asi nejlépe pochopí ten, kdo Finsko trochu poznal. Svérázné postavičky finského venkova zvyklé žít v jednotě s přírodou jsou na vkus běžného středoevropana mnohdy poněkud výstřední a mnohdy obtížně pochopitelné. Paasilinnův humor vychází ze zemitosti Finů a nemá daleko k humoru absurdnímu až černému. A nápady mívají ty jeho postavy opravdu zvláštní – koho by například napadlo zřídit novou sportovní disciplínu vrh oštěpem kolmo do výšky – a ještě to provozovat z hluboké studně. Na závěr nezbývá, než opakovat slova ze záložky předchozí Paasilinnovy knihy Stará dáma vaří jed: Nechybí zde černý humor, překvapivé zvraty, příhody na hranici skutečnosti a absurdity a několik mrtvol.

ms – 20. prosince 2005

---

Arto Paasilinna: Chlupatý sluha pana faráře
překlad z finštiny Vladimír Piskoř
ilustrace na obálce Jiří Slíva
Nakladatelství Hejkal, 2005, ISBN 80-86026-34-5
pevná vazba s přebalem, 240 stran, doporučená prodejní  cena 219 Kč.

» ukázka z knihy

---

Nevstoupíš dvakrát do stejného zajíce
(recenze)

V havlíčkobrodském nakladatelství Hejkal vydali několik knih Miky Waltariho (a je třeba ocenit, že sáhlo i po jiném žánru, než jsou historické romány, které Waltariho nejvíc proslavily a které právě – proč to nepřiznat – jsou asi žádaným artiklem). Od loňského roku se pak soustavně věnují prosazování docela jiného finského autora. Je jím Arto Paasilinna (nar. 1942), v roce 2004 vyšel Zajícův rok, v první polovině loňského roku Stará dáma vaří jed, v jeho závěru následovány Chlupatým sluhou pana faráře. A další knížka je na cestě. Pozoruhodným detailem je, že každou z dosavadních tří novel překládal někdo jiný – první byla převedena nestorem překladatelů z finštiny Janem Petrem Velkoborským, druhá Markétou Hejkalovou (shoda s firemním štítem vydavatele není náhodná), třetí pak Vladimírem Piskořem, který je v poslední době asi nejaktivnějším převaděčem z exotického ugrofinského jazyka.

Námětem se (jak si ostatně povšimli i jiní tuzemští recenzenti) Chlupatý sluha pana faráře do značné míry podobá Zajícovu roku: Hrdiny jsou v obou případech stárnoucí muži, kteří „vypadli z tempa“ – a jak zpomalili, měli čas podívat se nazpátek i před sebe. Při pohledu zpět zapláče jejich mužská ješitnost, svět se jim zrovna změnit nepodařilo. V opačném směru je tu vyhlídka na dalších pár let v práci, o níž už dávno ztratili iluze („farář“ evangelické luteránské církve Huuskonen dokonce přestal věřit v Boha, což je závažný hendikep pro výkon duchovní služby), na zbytek života s manželkou, o níž ztratili iluze ještě o něco dřív, a – smrt. Budoucnost obou se ale nakonec ubírá jiným směrem (tedy smrt na konci se asi nikdy nedá docela vyloučit, až k ní ale autor své hrdiny neprovází), vydávají se na svou velkou cestu. A oba provázeni zvířecím společníkem. Novináři Vatanenovi je druhem (jak název novely napovídá) zajíc, faráře provází – medvěd. Rozdíl mezi hbitým jankem a neohrabaným míšou jako by vystihoval i rozdíl mezi oběma knížkami. Víc, víc, větší! Vatanenova proměna z usedlého muže v tuláka bez cíle se udála na třech stránkách, po banální dopravní nehodě, do níž se připletl nebohý ušák, farářovo seznamování s medvědem trvá stránek padesát. Zatímco zajíc se nechá jakžtakž ochočit, medvědisko se naučí nejen leckteré domácí práci, ale osvojí si i mnohé náboženské rituály, a to nejen lutriánské. Jestliže Vatanenova cesta vedla kolem Finska, Huuskonen objede celou Evropu!

Jejich cesty se dají označit za opožděnou iniciaci. Ve finském – jako ostatně v celoevropském – kontextu je iniciační zkušenost dávno omezená na první sex a na první opici, maximálně ještě na „léta v zeleném“ – i od nich se ale upouští (ačkoli leckdo si i se jmenovaným celý život vystačí). Mužskému pokolení pak jaksi chybí ono alespoň polooficiální potvrzení „mužskosti“, ukotvení v nějaké sociální roli. A sociální role mužů a žen, to je téma moderní finské literatury od samého jejího počátku. Paasilinna k němu přistupuje jinak než většina finských autorů a autorek, které známe z českých překladů, rozdíl je ale spíš daný úhlem pohledu: většinou jde o kontrast silná žena – slabý muž. U Paasilinny chybí silná žena. I hrdinka Staré dámy, důchodkyně, která dokáže zlikvidovat několik výrostků, již ji tyranizují, likviduje je vlastně mimoděk… Takže zbývá jen slabý (nepotvrzený) muž. A jeho cesta… a na jejím konci? Na jejím konci rezignace? Poznání? Vystřízlivění? Možná ještě v Zajíci, který je psaný s jakousi pokorou, medvědí síla v novějším románu je i medvědí službou, vlastně nejde než o míru…

A tak zkrátka – nevstoupíš dvakrát do stejného Zajíce. A přece se těšme na další kus od Hejkalů…

Gabriel Pleska, Tvar 9. března 2006