Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce

Prolog

Finské nebe drží na místě světový sloup, jehož nebeským pólem je Severka. Nebe samo pak je obrovská báň, osvětlovaná miliardami hvězd. Vládnou tam finští bohové a vládci a kdysi dávno tam pobývali i dobří Finové. Nejvyšším vládcem je nejvyšší bůh Ukko, který se nazývá též bůh hromovládce.

Finské nebe je starší než všechen ostatní svět a finští bohové jsou ještě starší. Nejstarší ze všech je bůh hromovládce, který je tak starý, že nic ještě neexistovalo a žádný jiný bůh se nenarodil, když on byl už téměř tak starý jako je teď. Kromě toho, že je nejstarší, je také nejpřísnější a nejsilnější. Je prostě nejlepší.

V létě někdy nechá ozdobit oblohu duhou, o zimách zase oblohou prošlehnou plameny polární záře. Bůh hromovládce dokáže otřást zemí, vzdout vichřici i hladiny vod a vyvrhnout z nitra sopky žhavou lávu, bičovat zemi meteority, odklonit satelity z jejich dráhy a zatmít měsíc nebo slunce. Tu pak se lidé bojí o své životy.

Zesnulí Finové, kteří se za života provinili, skončí v pekle. Tam z nich Lempo a Turja vyvaří zlou krev. Pokud to vydrží, mohou se spustit na sosnovém prknu peřejemi tuonelské řeky do podsvětí – Tuonely neboli Manaly. Kdo cestou sklouzne z prkna do vroucí řeky, tomu není pomoci. Tuonelský pes vytáhne tělo na břeh a sežere je. V pobřežní písčině zůstanou jen bílé kosti, aby vyprávěly o konci toho nešťastníka.

Kdysi dávno, když svět obývali pouze Finové a ostatní národy se ještě nezrodily, bůh hromovládce vládl všemu živému jak na zemi, tak i na nebi. Byl králem oblohy, pánem vod a vládcem země. A tak to bylo dobře.

Avšak časy se změnily jak na nebi, tak i na zemi. Dnes chodí po světě tisíce národů a ras, lidé vyznávají nejrůznější víry a uctívají nejrůznější bohy. Finský národ, finské nebe a finští bohové jsou jen nepatrnou částečkou tohoto nesmyslně velkého celku.

A nejsmutnější je, že finský národ již neuctívá své bohy, neobětuje jim. Finové se obrátili na křesťanskou víru, odvrhli své jediné pravé bohy. Těch, kteří jim nadále slouží, je sotva pět set, a ani ti se neodvažují přiznat se veřejně ke své víře, neboť by se jim to zle vymstilo. Kdyby Fin dnes veřejně požádal o pomoc boha hromovládce, byl by obviněn z modlářství nebo z výsměchu křesťanskému bohu. Ztratil by místo, zavřeli by ho do blázince nebo do vězení a jeho manželka a děti by byly vystaveny posměchu.

Jedním z těch uctívačů starých bohů je Sampsa Ronkainen, čtyřicetiletý zemědělec a starožitník. Jeho statek v suntioském okrese málem přišel na buben a svůj obchod v centru Helsinek udržuje majitel jen silou vůle.

Od doby kamenné je Ronkainenův rod věrný pravým finským bohům, uctívaje a přináší jim oběti. Sampsa je očkovaný, konfirmační školu však nenavštěvoval. Není členem evangelické luteránské církve a nechodí do kostela. Pokud to věci vyžadují, modlí se k nejvyššímu bohu Ukkovi, neboť věří ve staré bohy, tak jako v ně věřili jeho otec a dědeček. Nicméně svoji víru skrývá. Nikdo nic neví, a tak Sampsa Ronkainen může v klidu podnikat a nemusí se bát, že ho někdo pro jeho víru bude pronásledovat.

Sampsa Ronkainen se bojí bouřky, protože je věřící.

Na finském nebi vládne kromě nejvyššího boha Ukka jeho žena jménem Rauni. Tu nazývají též ochránkyní domovů. Dodávala starým Finům sílu k boji s horskými skřítky. Horští skřítci jsou čertovská stvoření s dlouhými ocasy, která si nečistí zuby a mají i další špatné návyky. Nebýt Rauni, horští skřítci by ovládli nebe i zemi.

Ukko a Rauni se čas od času pohádají. Rauni přitom prská a frká jako kůň. V takových obdobích zhoustne atmosféra i na zemi a lidé říkají, že ve vzduchu je cítit bouřka.

Kromě Ukka a Rauni Finové mají ještě celou řadu dalších, mocných bohů. Z nich nejvýznamnější je Ilmarinen, bůh slunce a pokoje. Jemu lidé mohou děkovat za bezvětrné počasí a bezstarostné dny. Ilmarinen má radost, když lidé žijí v míru, a truchlí, když spolu válčí. Ilmarinen také například čekal u tuonelské řeky v roce 1956, když zemřel prezident Juho Kusti Paasikivi. Ilmarinen zařídil, že Paasikivi neskončil v pekle, ale dostal se na nebesa, která speciálně pro prezidenta ozářili polární září a Eliášovým ohněm. Paasikivi, který si rád zaklel, konstatoval, že to je kurva krásný. A hned chtěl vědět, zda by se mohl setkat se sovětským generálplukovníkem Ždanovem, který byl vedoucím spojenecké komise působící v Helsinkách do roku 1947. Ždanov zemřel v roce 1948, vysvětloval Paasikivi, a bylo by zajímavé vědět, jak se starému spojenci daří.

Ukázalo se však, že setkání se Ždanovem jaksi není možné. Pobýval v místě zvaném rusácké peklo, kde byla konstantní teplota minus šedesát stupňů Celsia.

„I tak by mě ten starej čert mohl přijmout,“ brblal Paasikivi. Vzdal se svého úmyslu teprve tehdy, když mu vysvětlili, že Ždanov se neofrňuje nad ním osobně nebo nad Finy jako takovými, ale brání mu v tom takříkajíc ryze osobní důvody. Generálplukovník je totiž skrz naskrz zmrzlý.

Když naposled vydechl prezident Kekkonen, i na toho Ilmarinen čekal u tuonelské řeky. Kdyby tam nebyl, mohl by Lempo prezidenta pěkně supem hnát do pekla, a takto zacházet s takovým mírotvorcem se v žádném případě neslušelo. Rostlinnou výrobu a chov dobytka má ve svém referátu mladičký bůh Sampsa Pellervoinen. Sampsovým úkolem je také bojovat s paní zimou, a to tedy rozhodně není žádná hračka, neboť ve Finsku bývají závěje až dva metry vysoké a jezera dokážou zamrznout na několik metrů. A pak přijdou jarní přízemní mrazíky, šedivec na blatech! Vůbec s tím jarem je fůra práce. Co jen se Sampsa nadře, než otočí zemskou osou, aby slunko mohlo svítit na zamrzlé Finsko. Teprve pak se vláda zimy zlomí, sněhy odtají a zem se zazelená. Sampsa Pellervoinen také se znepokojením sleduje agrární politiku Finska. Nemůže pochopit ty, co tvrdí, že nadprodukce by mohla být škodlivá. Podle něj přece čím víc se urodí na poli a ve stáji, tím by lidé měli být spokojenější. A pokud Finové sami všechno nesnědí, měli by přebytky poslat do zemí, kde lidé hladoví.

Ale na finském nebi pobývá i mnoho dalších významných bohů.

Bůh piva Pelto-Pekka je vládcem veselí, opilství a rozpustilosti. Podle něj nezáleží na tom, jaké značce dáme přednost – pivu karelskému, laponskému nebo pěnivému moku z Lahti-hlavní věc je být veselý a pít alespoň jakž takž civilizovaně, nebo alespoň mít zprvu takové předsevzetí. Pelto-Pekka miluje zpěv a tanec, přísloví a přetlačování rukama a překvapuje ho, že se dnes ve finských hospodách nesmí zpívat. Také nemůže pochopit, proč se vede tak zuřivý spor o nízkostupňové pivo. Podle něj jsou nízkostupňová piva tak slabá, že se hodí spíš pro ženy a děti. Taková řidina by se měla za pár supů prodávat v mateřských poradnách a mateřských školkách. A matkám samoživitelkám by se mělo dovážet pivo zadarmo až do bytu.

Z velkých finských bohů je třeba zmínit Ägrase, boha plodnosti. Ägras má kulky jako dvě srostlé brukve, dlouhého ptáka a svůdný hlas. Ägras odpovídá za takříkajíc neomezenou plodnost. Neuznává antikoncepci a potraty v něm vzbuzují hrůzu. Zato jsou mu po mysli letničáři, kteří neuznávají regulaci plodnosti, a to přesto, že nevěří v Ägrase, ale v pravého křesťanského boha, který jim nedovolí ani se dívat na televizi. Volná láska Ägrase nepohoršuje, naopak levobočci mají podle něj stejnou cenu jako děti počaté v manželském loži.

Méně významných bohů mají Finové nespočet. Ronkoteus je bohem žita, vládcem ovsa je Virankannes. V pekle úřadují Lempo a Turja, ti vyvařovači krve, k ruce mají celou armádu skřítků. Pod zemí sídlí podzemní skřítci, šotkům podobní chlupatí skrčkové, kteří jsou povahy vážné a poněkud jednoduché, jinak jsou ale krajně spolehliví a pracovití. Na hřbitovech a v márnicích přebývají hřbitovní skřítci, bytůstky veselé a radostné, přestože jim je ustavičně hledět na umrlce a poslouchat bezútěšný nářek truchlících pozůstalých. Domácích skřítků jsou tisíce. Mnozí z nich se usídlili v městských činžácích, kde mají na starost vždy celé patro.

Pozoruhodnou bytostí, dá-li se to tak nazvat, je Para, vládce světa bankéřů. V dřívějších dobách s pomocí čarodějnic sál mléko ze struků sousedovic krav. Zcizené mléko se pak utlouklo v Párově žaludku na máslo, jež potom Para vykálel do máselnice svého hospodáře. Dnes Para okrádá na úrocích, spekuluje s akciemi, vystěhovává lidi z nájemních bytů na ulici a vše, co z těchto podvodných transakcí získá, ukládá na účet svého pána. Dříve se říkalo „Parovo hovno je bílé“, dnes se říká, že „šustí“. Když pak největší finské obchodní banky KOP a SYP daly do oběhu miliardy marek, Para málem radostí zešílel. Se zpěněnými boky cválal požehnanou finskou zemí, teřich plný akcií, a ryčel přitom tak děsivě, že se lidé chvěli hrůzou.

Rovněž Rajapiru, vládce hranic, o sobě dává často vědět. Zplna hrdla se ozýval, když se v roce 1940 podepisovala mírová smlouva s Moskvou, a dal o sobě slyšet, když finské vojsko překročilo během pokračovací války starou hranici. O hlas málem přišel, když se v roce 1944 zhroutila obrana Karelské šíje. Dodnes želí ztráty Vyborgu, zato naplno zase spustil nad rozděleným Berlínem, nad Libanonem, nad situací v Jižní Americe a v Afganistanu. A v době vietnamské války se mu zanítily hlasivky, vždy když na finské nebe dorazily informace o náletu amerických bombardérů.

Šotci, bubáci, rarášci a dobří i zlí duchové šmejdí střídavě po nebi, po zemi i pod ní. Ihtiriekko je ochránkyní usmrcených nemanželských dětí a dovede ječet téměř stejně jako Rajapiru. Liekkiö a Aarni mají na starost polární záři a bludičky, a když někde natrefí na lesní žínky, zažehnou jim Eliášův oheň.

Ajattara je vládkyní lesa, která neustále někde poletuje a dlouho nevydrží na místě. Je neskonale krásná, přímo okouzlující. Je oděna v bludičkový plášť a v nebi nepovažují za zcela vhodné, že s ní každou chvíli někdo líhá. To však nebrání tomu, aby za dlouhovlasou krasavicí o závod neběhala mužská část finských bohů, především ten prostopášník Ägras, a ke hvězdám se dnem i nocí nese hrdliččí smích vládkyně lesa. Z významných finských bohů třeba zmínit ještě Tapia, mužského vládce lesa. Ten má na starost nejen les, ale i vše, co v něm žije. Tapio je bůh laskavý a laskavá je i celá jeho rodina: manželka Nyrkytär, dcera Myyrikki a syn Nyyrikki. Tapiova matka, nejlaskavější ze všech, se nazývá Mieluutar, a jejím erbovním zvířátkem je veverka a obětním stromem borovice.

Kdysi dávno, kdy na světě bylo více veverek než Finů a ve Finsku rostly jen listnáče, chtěl nejvyšší bůh Ukko líhat s Mieluutarou. Ta však souhlasila jen pod podmínkou, že ji za to něčím obdaruje. Ukko se zeptal: „Co by sis přála?“ Protože Mieluutar byla skromná žena, nechtěla nic pro sebe, jen zarecitovala:

       Na bříze veverka hnízdit nemá,
       dřevolezka smrku nezná…

A tak se Mieluutaře narodil chlapec Tapio a po celém Finsku vyrostly sosnové háje, v nichž mohly hnízdit veverky. Ještě dnes hnízdí veverky raději na borovicích a navíc borovice představují ceněnou exportní pilařskou kulatinu.

Hřbitovní skřítci, kteří byli od přírody zvědaví a činorodí, se tuze divili těm neznámým podivným stromům, jež vyrůstaly jako houby po dešti v posvátných hájích. Jak tak neustále mluvili o těch sosnách, začali jim říkat sosnulkové a v průběhu staletí se jejich jméno přejinačilo do nynější podoby: vládcům hřbitovů a márnic se říká zesnulkové. A navzdory vysoké úrovni bádání v oblasti finské mytologie dnes již málokdo zná skutečný původ tohoto názvu.

Tapio má za pomocníka Hittavainena, který měl původně za úkol nahánět Tapiovi na stůl zajíce. Dnes Hittavainen kontroluje, kolik je ročně povoleno porazit sobů a jak se dodržují doby hájení zvěře.

Vládcem vod je Ahti, jemuž pomáhá jeho manželka Vellamo. Někdy spolu Ahti a Vellamo tak nevázaně skotačí, že voda se vylévá z břehů jezer a moří, většinou je však Ahti mírný jako beránek. Tapio, Hittavainen a Ahti se znepokojením sledují, jak lidé znečišťují přírodu nejen ve Finsku, ale i na celém světě. Informovali o hrozící katastrofě nejvyššího boha Ukka, který jim však vysvětlil, že není v jeho silách přinutit lidstvo, aby se chovalo rozumně. Když na to přijde, může sice svrhnout zeměkouli z dráhy, ale i když by se tím vyřešil problém se znečišťováním, nebylo by už pro koho jej řešit.

Ukko bůh hromovládce má syna Rutju, nejkrásnějšího a nejmladšího ze všech bohů. Rutja je odvážný a šikovný, vzhledem k svému věku však ještě dosti nezkušený. Občas Rutja sestoupí do Tuonely, aby navštívil svého nevlastního bratra Turju. Tehdy Turja opustí kotle, v kterých vyváří krev z hříšníků, a bratři se vrhnou do tuonelské řeky. S výskotem dospějí hučícími slapy až k tišině, kde se plácají po ramenou a zalykají se smíchem. Ach, ty zábavy mladých, nespoutaných božských chlapců! V nebi se Rutja snaží líčenými slovy svést Ajattaru, ale ta poletucha mu vždy se smíchem uteče. Rutja nemá nic zvláštního na prácí, a tak neustále hledá, do čeho by se mohl pustit. Energie má na rozdávání, nemůže ji však patřičně uplatnit.

V posledních staletích to však v této mocné organizaci finských bohů začíná stále více skřípat. Finští bohové totiž s politováním zjistili, že mysl finského národa zcela zatemnily cizí víry a cizí bohové. Úpadek staré víry rozebírali již mnohokrát a ze všech stran, k žádnému řešení však nedospěli. Bezbožnost Finů dosáhla takového stupně, že pouhých 500 obyvatel této země věří v Ukka a ostatní staré finské bohy.

Ukko ani Ilmarinen necítí zášť k Ježíšovi a křesťanskému bohu. Naopak, ať si každý věří, v koho chce. Nesluší se však, aby Ukka boha hromovládce nazývali modlou a jeho služebníky pohany.

Když ve dvanáctém století dorazila do Finska první křížová výprava, Ukko se snahám šiřitelů křesťanství jen pobaveně smál. Avšak během staletí si nové učení upevnilo pozicí, a Ukko se přestal usmívat. Nesmál se už celá staletí.

Podle Ilmarinena, Tapia a Ägrase však finský národ nebyl ještě zcela ztracený. Nebylo na místě kapitulovat před křesťanstvím a skrytým ateismem. Bylo třeba sebrat síly a učinit něco, co by navrátilo staré víře její postavení a sílu.

Finové jsou paličáci, to se samozřejmě v nebi vědělo. Přesto Ilmarinen i někteří další bohové zašli za nejvyšším bohem Ukkem a požádali ho, aby svolal všechny bohy a společně znovu zvážili situaci. Ukko jim odpověděl:

„Je to již dobrých pět set let, co mě Finové přestali uctívat jako svého boha… občas si říkám, že by si zasloužili, abych je všechny zničil jediným mohutným zemětřesením… ale když mě takhle žádáte, mohl bych to ještě naposledy zkusit. Začněte s přípravami.“

Sampsa Pellervoinen navrhl, že by se sněm bohů mohl konat 27. dne měsíce června. Odůvodnil to tím, že to je přesně ta doba, kdy začíná obilí hnát do klasů, a jako to obilíčko že snad vyžene do květu i stará víra Finů.

Ukko bůh hromovládce s termínem souhlasil a nařídil svolat všechny bohy včetně podzemních skřítků, lesních žínek a zesnulků. A jako na potvrzení svého rozhodnutí rozpoutal na zbytek dne prudkou bouři a v noci pak bleskem udeřil do zvonice viremáského kostela, která se vzňala a shořela na prach. Škody byly větší než pojištění.

Arto Paasilinna: Syn boha hromovládce