Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible (1)

1. díl seriálu Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible

[Ukázka z dramatizace románu Umberta Eca – Jméno růže]

P.M.: Ukázka, kterou jste právě slyšeli je z rozhlasové dramatizace Umberta Eca Jméno růže.

K.M.: Žádný prostor není přikován k hranici skutečného světa a světa snu tak pevně jako středověká klášterní cela, v níž postava mnicha splývá s okolní tmou a šerosvitem prostoru vymezeného ne tak gotickým klenutím, jako světlem svíce. Světa, jehož kontury tvoří zčernalý prastarý kámen a jen tušená lidská tvář v kápi.

P.M.: Nic nebudí takovou zvědavost jako noční zpověď ztělesněné samoty a mlčení v dobrovolném vězení klauzury. Už jako děti podléháme pokušení otevírat třináctou komnatu strachu. Chceme se bát v bezpečí útěkové vzdálenosti živočicha, nezúčastněného účastníka, diváka a posluchače pohádky, plné nestvůr a netušených protivenství a nebezpečí.

K.M.: Teprve v dospělosti dohlédneme riziko faustovské pýchy a začneme hledat jméno pokory se životní zkušeností, že ne všechny pohádky dopadají dobře Jestliže nás Umberto Eco, ukázkou z jeho románu jsme dnes začali, chtěl přimět, abychom s ním trpělivě podstupovali cestu labyrintem naší duše, musel nás zavést do klášterní knihovny a ustanovit našimi průvodci dva mnichy na opačném pólu lidského věku.

P.M.: A navíc – musel jim přisoudit roli detektivů. Či spíše dešifrantů dávno zapomenutého písma symbolů.

[Předěl]

K.M.: Tento rozhlasový seriál bude příběhem osudů Ďáblovy bible, největší knihy světa, osmého divu světa, jak bývá Codex Gigas nazýván, foliantu natolik tajuplného, že se příběh knihy prolíná s osudy celé Evropy. Především s časy třicetileté války, což nic nemění na skutečnosti, že hned od počátku si stanovíme sice neobvyklá, ale jedině použitelná pravidla hry.

ïlustrační foto a montáž – archiv + ms

P.M.: Budeme osud Ďáblovy bible, po jejím dodnes nevysvětleném způsobu vzniku ve zdech podlažického gotického kláštera, zaznamenávat v souřadnicích protínajících se časů a prostorů. Nepíšeme deník o dosažení cíle, ale popisujeme cestu. Vyprávíme nejenom příběh, ale především jeho podstatu.

Neboť teprve nalezením jména se může uskutečnit růže.

[Předěl]

K.M.: Pamětníci přednášky Egona Erwina Kische vyprávěli příběh, jak slavný novinář učil studenty svému řemeslu, Nebo lépe řečeno – svému pojetí řemesla. E. E. Kisch byl věru slavný reportér, který dovedl literární reportáž pravdy a básně téměř k dokonalosti a dbal velice pečlivě, aby jeho články nezapadly do všednosti současného dne, naopak, aby je lidé četli ještě po letech, o to spíše, že právě po těch letech se tak těžko dala rozeznat reportážní pravda od románu. Kromě toho legenda žurnalistiky věděla, že text má obsahovat úvod, stať a závěr. Překvapivé, ale účelné. A úvod, úvod je obzvláště důležitý, důležitý jako první dojem při setkání s neznámým člověkem. Něco jako vstup na jeviště.

P.M.: Zkrátka a dobře – Kisch prý kdysi promenoval před první lavicí posluchárny Univerzity Karlovy, sledován po způsobu diváků tenisového utkání, až se zastavil před jedním z mladých posluchačů a otázal se:

K.M.: „Víte studente, jak musí začínat reportáž?“

P.M.: Student pokrčil rameny, v naději, že se dozví, jak má začínat reportáž. Kisch se usmál a pravil:

K.M.: „Nenápadně, příteli.“

P.M.: A studentovi vrazil facku.

K.M.: „Nenápadně, ale šokem,“

P.M.: dodal mistr…

K.M.: „Račte, kolego, prominout. Jinak jsem to předvést neuměl.“

P.M.: Nový seriál stanice Českého rozhlasu Leonardo tudíž musí začít především nenápadně. Například takto:

P.M.: Hlásí se rozhlasová stanice Leonardo. Neodcházejte od svých přijímačů a pro jistotu vzbuďte sousedy. Za malý okamžik budeme vysílat důležitou zprávu.

K.M.: Následuje pokud možno pochmurně patetický hudební předěl.

[Hudba – Tábor – Kdož sú boží…]

K.M.: A potom se ozve:

P.M.: Stanice Leonardo vás naléhavě žádá, abyste neodcházeli od svých přijímačů a vzbudili k poslechu i sousedy. Zkrátka a dobře a nebo nezkrátka a nedobře, nějak se začít musí, jak praví klasik, nejlépe začít nenápadně.

K.M.: Třeba šokem.

[Hudba – Valkýra]

K.M.: Ale pominul bych moderní metody upoutávání pozornosti, přestože jsme dobou poutačů a reklam. Já bych začal, nebo přesněji řečeno – pokračoval, jak jsme začali. Začátkem.

P.M.: Na každé legendě trochu pravdy, kdo ví, možná pravdy velký kus, třeba skutečně žil přesně podle legendy hříšný mnich, písař Ďáblovy bible.

K.M.: A když se nebudeme ostýchat použít detektivní metody pana Umberta Eca, jako i stylistického prostředku, tak si to můžeme docela dobře představit.

P.M.: Můžeme si představit mnišskou celu, záři svíce, komíhající se, pochopitelně. Louče čadí a prskají, plameny krbu plápolají, svíce stále komíhají.

K.M.: Vidím to. Je noc, dejme tomu rok 1214. V klášteře v Podlažicích, v benediktinském klášteře u Chrudimi, sedí zoufalý mnich naproti opatovi. Spáchal strašlivý zločin, tak strašlivý, že v legendě i v historii se bude do omrzení opakovat jen ono neurčité „strašlivý“.

[Hudba]

Dramatická část – Mnich a opat

Opat: „Jsi zločinec. Jsi lidská zrůda. Jsi satan v hábitu. Jsi vyvrhel, jsi psanec, jsi více – jsi sám zločin. Zločin sám. Zločin je ty. A ty jsi zločin. Jsi spřísahanec ďáblův.. Jsi prokletý. Jsi zatracený. Jsi ostuda kláštera, nestoudnost sama. Nezasloužíš si ani smrt. Ale já, já opat kláštera, tě musím odsoudit. Odsoudím tě tak, abys pochopil svou vinu a smysl svého trestu. Nezasloužíš si tady zůstat a nezasloužíš si být vyhnán na věky věkův. Zasloužíš si jediné – být zaživa zazděn. Abys měl čas k pokání. Pros potom Boha i lidi, ať ti odpustí. Když pomyslím na tvůj život, modlím se: Bože, vrať mi rozum! Víš, co jsi způsobil, mnichu? V noci se vzbouzím a v hlavě mi víří miliony hvězd. A jisker ve tmě. A sazí poletujících v oslnivém světle, až je zdusí černé prázdnoty. Vidím jen tmu propadající se do ještě černé beznaděje, kde už není nic. Sahám na kameny stěn a nevěřím, že náš klášter ještě stojí, že kdy stál, že kdy byl. Promluvíš, konečně? Máš ještě lidský hlas? Nebo už umíš jenom skřehotat jako zatracení, kteří sténají z mlhy nad močálem? Nebo vyješ jako vlkodlak? Nebo jsi němý jako bludička, plamínek v tmách a lákáš ubohé do lesních hlubin, do spárů hadů a pastí kořenů a zetlelých pařezů s rozšklebenými děrami, které vedou rovnou do pekla?“

P.M.: Mnich mlčí, ve světle louče za opatovými zády vypadá jeho tvář jako vyřezaná ze tmy a mihotání žlutého světla, opat se naklání, chvíli se mu zdá, že zahlédl slzu, že se zatřpytila a skanula zpod kápě.

K. M.: Plamen louče zasyčí a opat se lekne. Sedí teď zase vzpřímeně. Sám. Jen on a zákon, který nezná. A podle nějž, podle jeho litery a především výkladu, musí teď soudit.

P.M.: Mnich klopí oči a čeká smířen, ačkoli nemá naději dočkat se. Nejenom doby šílí vymknuty z kloubů, občas i věčnost už spěchá zase nazpátek.

[Hudební předěl]

K.M.: Přestože není naším úmyslem podávat přehled, statistiku nebo vytvářet strohý diagram, bude dozajista na místě shrnout to, co je o Ďáblově bibli vlastně známo.

Text encyklopedie – úryvky (fakta, legenda)

[Hudba]

K.M.: Codex Gigas nebo-li Ďáblova bible je s největší pravděpodobností jednou z největších a nejdůležitějších rukopisů českého písemnictví a nejen to. Je v podstatě úhelným kamenem, prismatem, na němž lze poměřit věkovitý problém evropské dějinné paměti, způsobu jejího uchování a hlavně dešifrování.

P.M.: Z poselství Ďáblovy bible plyne, že se může hravě stát úžasným předmětem detektivního pátrání po souvislostech a především po nalezení klíče, nebo magického hesla, otevírajícího pověstný skalnatý Sezam.

K.M.: Dodnes je záhadou – a pravděpodobně ji už nikdo spolehlivě nevysvětlí – kdo byl tím záhadným tajemným, mysteriózním autorem rukopisu, který dokázal to, co není možné – napsat tak obsáhlý spis sám a vlastní rukou.

P.M.: Někteří badatelé se pokoušejí odhalit jeho totožnost právě v Ďáblově bibli, v nekrologiu, v seznamu zemřelých mnichů Podlažického kláštera. A jako jedna z možných variant se vynořilo jméno mnicha Heřmana.

K.M.: Pokud v této chvíli někdo namítne, že je v zásadě lhostejné, zda se mnich jmenoval Heřman nebo Bonifác, je to námitka podobná otázce, proč potřebujeme vědět, že kroniku napsal Dalimil nebo Kosmas.

P.M.: Takže z Ďáblovy bible učiníme skromně onen Archimédův bod, abychom trochu pohnuli vesmírem. A když ne pohnuli, alespoň si o tom povídali. A když ne vesmírem, tak alespoň malým okolím, které je ochotno i v dnešní době vnímat ze života více než je nabídka zbytečností v supermarketech.

K.M.: A na závěr?

P.M.: Jistě nás může těšit, že Národní knihovna ČR, která v příštím roce vystaví Codex Gigas jako první zahraniční knihovna, získala rovněž jako první cenu UNESCA právě v programu Paměť lidstva.

K.M.: Jinými slovy – výstava naznačuje cestu, kterou se bude ubírat i náš seriál, bude sledovat dějiny evropského duševního úsilí a jeho způsobu uchování v duchu jedné z největších kulturních akcí tohoto světa.

K.M.: Světa, který Ďáblovu bibli nazval svým osmým divem…

[Árie ďábla z Čertovy stěny]

K.M.: Na skále, nad řekou, zpívá ďábel, tak jak jej viděl a slyšel Bedřich Smetana v opeře Čertova stěna, což připomínám jen proto, že osoba, či osobnost ďábla, ztělesnění zla, opaku dobra, provází lidstvo v rozličných podobách po všechny věky a časy.

P.M.: Kdysi jeden přemýšlivý princ dánský prohodil v hradbách Elsinoru, když si tak bloudil hřbitovem a přemítal nad lebkou kostlivce, co zbylo ze smíchu šaška Yoricka, prohodil tak cosi o „věcech mezi nebem a zemí“.

K.M.: Kdybychom chtěli zobrazit podobenství poněkud pochmurné, princ dánský nebyl v dobré náladě, v rodině se nějak nepohodli a vůbec, můžeme si představit symbol vší strohé vědy i s její romantikou rozevlátého vlasu beatnika a vypláznutého jazyku rozpustilého starce Alberta Einsteina.

P. M.: Můžeme si představit, jak na konci složitého matematického výpočtu, píše věhlasný vědec křídou na tabuli větu, kterou skutečně pronesl na konci života:

K.M.: „To by mě zajímalo, jestli Bůh hraje v kostky.“

P.M.: Tedy: To by mě zajímalo, jestli ve výpočtu platí konstanta nahodilosti.

K.M.: Nemohu sloužit ničím jiným, než zkušeností, že náhoda hraje v životě lidském roli, ať chceme nebo ne, dost podstatnou roli. Nelze například vypočítat, jak za sebou seřadit vhodná slova, aby vznikla geniální báseň, píseň, divadelní hra, dále nelze vypočítat jinak než na kopretině má-li nás ráda, má-li nás rád a také nelze vypočítat, mezi řadou jiných předmětů, mravence. Á na druhou plus Bé na druhou, to celé rovná se mravenec. Což mne utěšuje.

[Hudební předěl]

P.M.: A na tomto místě se můžeme obrátit k metodě zrcadlení, metodě našich pokusů učinit historii součástí přítomnosti. Následující úryvek je také z knihy Umberta Eca O zrcadlech a jiné eseje.
[Ukázka z knihy O zrcadlech a jiné eseje]

Karel Moudrý, ČRo Leonardo
vysílání 5. dubna 2006