Arto Paasilinna: Stará dáma vaří jed

Recenze

Arto Paasilinna (*1942) patří dnes mezi nejplodnější (vydal už přes 20 románů!) i nejprodávanější finské spisovatele. Pro české čtenáře ho objevilo nakladatelství Hejkal, které se finské literatuře věnuje soustavně. V překladu Markéty Hejkalové nyní vydalo již druhý Paasilinnův román. Autorův úspěch tkví v tom, že vážná témata – román Stará dáma vaří jed je věnován právu starých lidí na život podle svého – ukrývá do humoristického obalu v naději, že se jim tak dostane pozornosti širší veřejnosti, než kdyby jen moralizoval či volil tragický tón.

Na rozdíl od většiny Paasilinnových románů je tentokrát hrdinkou žena. Téměř osmdesátiletá paní plukovníkova se z ustrašené a odevzdané bytosti vydírané vlastním synovcem pod tlakem událostí promění v osobu rozhodnou a odhodlanou učinit svému letitému trápení přítrž. Když se nedovolá pomoci u policie, zmizí ze svého venkovského domu, kde ji synovec navštěvuje velmi pravidelně, ovšem vždy jen v den výplaty jejího důchodu, a začne se bránit. Vzhledem ke své tělesné konstituci se rozhodne pro osvědčený a elegantní způsob -jed. Koneckonců: Vaření jedu je mnohem zábavnější činností než malování na porcelán nebo tkaní koberečků. A protože si synovec a jeho kumpáni nehodlají nechat tučnou kořist uniknout, začnou se dít neuvěřitelné věci. Sled absurdních událostí nebere konce. Koho by napadlo, že injekce jedu ukrytá v kožešinovém rukávníku staré dámy by se mohla stát účinnou smrtící zbraní?

Přestože nejde o klasický detektivní příběh, spíš o náznak thrilleru kombinovaného s groteskou, připomíná paní Linnea Ravasková vitalitou a rozhodností do jisté míry slečnu Marplovou. Ale zatímco slečna Marplová je většinou jen svědkem vražd, hrdinka této knihy se má stát obětí. Není však tak bezbranná, jak se jejím protivníkům původně zdálo.

Lenka Fárová, LN, 28. května 2005

---

Arto Paasilinna: Stará dáma vaří jed (Suloinen myrkynkeittäjä), z finštiny přeložila Markéta Hejkalová, ilustrace Jiří Slíva, ISBN 80-86026-30-2, 176 stran, doporučená cena 178 Kč.

---

Kapitola 8 (ukázka)

Linnea se rozhodla připravit tak silný roztok jedu, který by v případě nutnosti dokázal zabít třeba polovinu Helsink. V literatuře si našla, z jakých látek by měla svůj koktejl namíchat. Například látka jménem botulotoxin je pro člověka smrtelná už ve velmi malém množství, 8 – 10 mikrogramů. Neznámá jednotka mikrogram bude zřejmě setina miligramu, domýšlela se Linnea. V lékárnách se to ale neprodávalo, takže bez téhle účinné látky se musela obejít. Naproti tomu digitoxin se prodával, ne ovšem volně, ale pro Linneu bylo snadné napsat na recept z Jaakkova sešitku jméno zmíněného prostředku a Jaakka pod něj podepsat. V lékárně Linnee digitoxin vydali bez dalšího vyptávání. K usmrcení člověka ho stačilo jen 0,01 gramu. Linnea si obstarala také žlutý fosfor, kyanid sodný, kyselinu šťavelovou a strychnin. Morfium ukradla z Jaakkovy lékárny, zrovna tak nějaké silnější barbituráty. Konečně měla pohromadě všechno, co je nutné pro číši jedu.

Linnea také zašla na místní trh, aby se podívala, jestli se ještě prodávají jedovaté, ale po důkladném vaření jedlé a chutné houby ucháče. Prodavači se jeden přes druhého omlouvali, že už je bohužel po sezoně. Kdyby je ale paní chtěla za každou cenu, dalo by se to zařídit, nabídl jí jeden prodavač, nasbíral si jich dost pro sebe a mohl by jí něco přenechat. Jsou už ale trochu seschlé.

„Ale ne úplně sušené,“ poplašila se paní plukovníkova. Věděla, že sušením ucháče ztrácejí jedovatost.

Trhovec řekl, že přesně to měl v úmyslu, houby usušit, ale takhle začátkem léta je vždycky takový fofr, že se to nestihlo. Linnea si ucháčů objednala dva litry. Nazítří si houby na trhu vyzvedla, polovinu dala stranou a z druhé půlky usmažila pro Jaakka a pro sebe k večeři lahůdkovou smaženici. Ze zbylých hub Linnea umlela jemnou pastu, do níž přidala špetku fosforu a na špičku nože morfia. Černou kasičku pak opatrně přendala do vzduchotěsné lahvičky, aby ji později mohla použít jako zahušťovadlo jedu. Spokojená alchymistka si vzpomněla na starý atlas hub, kde u obrázku ucháče hrozily hned tři červené křížky, varující, že jde o mimořádně jedovatou houbu. Pokud si Linnea pamatovala, jed z ucháčů působí zvlášť zhoubně na játra a ledviny.

V prodejně semen si koupila plechovku silného jedovatého postřiku na rostliny. Když plechovku otevřela a nadechla se, začalo ji štípat v očích a v hltanu. To bude kořeníčko do polívčičky, napadlo Linneu poněkud zvláštní přirovnání. U benzinové pumpy si koupila nemrznoucí směs, protože slyšela, že po jejím požití jenom v Helsinkách v zimě umírají desítky opilců.

Kvůli přípravě a uchovávání jedu si Linnea musela obstarat spoustu skleněných lahviček se vzduchotěsným uzávěrem, zkumavky a trychtýře. Ruce si chránila gumovými rukavicemi, dávala si pozor, aby nevdechla výpary ze svých polívčiček a ve svém pokoji usilovně větrala.

Když její koníček dospěl do této fáze, potřebovala už Linnea nějakou úschovnu. Rozhodla se k tomu účelu použít toaletní stolek nebožky paní Kivistové. Jeho dvířka opatřila malým zámkem. Jaakkovi důvěřovala, gentleman přece nebude slídit v osobních věcech dámy, která je u něj na návštěvě, ale kvůli uklízečce byla opatrnost na místě.

Když Linnea shromáždila a připravila všechny komponenty, pečlivě je mezi sebou smísila a rozlila do čtyř stomililitrových lahviček. Jed hořce voněl, měl nepříjemnou žlučovitou barvu a stoupala z něj jemná pára, byť měl pokojovou teplotu. Když Linnea ukápla na papírový kapesník několik kapek jedu, vznesl se z nich obláček páry a na papíru po nich zbyla žlutočervená skvrna. Po uschnutí skvrna zatvrdla a při doteku se pak drolila na nažloutlý prášek. Prášek Linnea smetla do náprstku a zapálila. Ozval se zlostný třeskot a pokoj se zaplnil žlutým dusivým kouřem, z nějž se točila hlava.
Z Jaakkovy skříňky s nástroji Linnea uzmula dvě injekce a vyzkoušela, zda je jed dostatečně kapalný. Vynikající, její jed by se v případě potřeby dal píchnout třeba rovnou do žíly.

Netrpělivě přemýšlela, na čem by účinnost svého jedu vyzkoušela. Sama si netroufla ochutnat ani kapičku, připadalo jí to příliš riskantní. V této fázi kultivace nepřicházelo v úvahu, že by jed vyzkoušela na nějakém člověku. Nakonec to vymyslela: rozředila jed na desetiprocentní roztok, ten pak injekční stříkačkou vpravila do chleba, chleba zavázala do igelitového pytlíku, pytlík strčila do kabelky a šla do Sibeliova parku krmit holuby.