Nejmladší ostrov slaví čtyřicáté narozeniny

Když rybář Olaf Vestman vystoupil ráno 14. listopadu 1963 na palubu člunu, myslel si, že opodál hoří loď. A ono se zatím schylovalo k největší geologické senzaci poslední doby – ke vzniku ostrova. Leží třiatřicet kilometrů jižně od Islandu a jmenuje se Surtsey.

Jak se dělá kámen

Začalo to tedy čmoudem pekelným (protože páchnoucím po síře). Skryté porodní bolesti se však přihlásily nejméně o týden dříve. Trhlinkami ve dně se vydral první popel a začal vršit kužel. Dno 130 metrů pod hladinou začalo stoupat. Z hloubky 20-30 metrů už se erupce projevila i na pohled: z hladiny začal stoupat dým a množství páry ze střetnutí magmatu (teplého 1300 ºC) a vody (studené 5 ºC). Uvolněná energie se vybíjela jako blesky (pára byla kladně nabitá) a vzdušné víry. Ta podívaná věru stála pilotům za změnu kursu…

V noci na 15. listopadu se nad hladinou vynořil první kousíček země. Za čtyři a půl měsíce tu už stála hora o výšce 173 metrů nad mořem a ploše 1,15 čtverečního kilometru.

4. dubna 1964 se definitivně rozhodlo o osudu ostrova, to se totiž vodě uzavřel vstup do kráterů. Vytékající a tuhnoucí láva začala vršit ochranný štít, díky kterému ostrov přežil. Při posledním výlevu lávy (rok 1967) se plocha ostrova zvětšila na 2,5 čtverečního kilometru. A nastal klid. K tomu RNDr. Lubomír Kopecký st. z Českého geologického ústavu, který na Islandu v letech 1970-71 působil, říká: „Stopy Surtseye však byly vidět ještě dlouho, hlavně na pobřeží, kde se povalovaly úlomky ztuhlé sopečné pěny, pemzy. Dobře plave a moře ji vyvrhuje na břeh.“

Život

První život na ostrově měl – jaké překvapení – dvě nohy a dvě ruce; už tři týdny po vzniku ostrov na čtvrthodinku klidu mezi erupcemi navštívili tři francouzští žurnalisté. Od jara 1965 byl ostrov prohlášen za přísně chráněnou oblast se vstupem na zvláštní povolení. To proto, aby tam lidé nezavlekli mikroorganismy.

Sporadické známky života se objevily téměř ihned po vychladnutí lávy. Na naprosto vypáleném, sterilním povrchu se jako první objevily řasy a mechy přiváté větrem. To bylo důležité, protože měch udržuje vláhu. Dnes je jím pokryt víceméně celý ostrov. Z vyšších rostlin následovaly některé trávy a suchovzdorná Honckenya peploides. Vědci dokonce přesně určili způsoby počátečního osídlení: 9 procent organismů přinesl vítr, 27 procent moře a 64 procent ptáci, kteří dodnes významně zasahují do ekosystému ostrova (čím víc toho jeden rok ozobou a vlastně zničí, tím víc toho v trusu rozsejí příští rok). Dnes na Surtsey vedou již zmíněná Honckenya a na pobřežních píscích tráva ječmenice písečná (Leymus aenarius).

Smrt?

Surtsey znamená islandsky Surtův ostrov; Surt je ve skandinávské mytologii jeden z podzemních jezdců předurčených bohy k zániku. Stejně tak skončí i jeho ostrov. „Explozivní konec jako třeba u slavné Krakatoy nepředpokládám,“ tipuje Dr. Kopecký. „Když se ale podíváte na některé sopky, vidíte na svazích hluboké strmé zářezy od stékajících dešťů a větru. Na Islandu prší každý den… a k tomu ostře fouká. Takže se časem ostrov svisle rozpadne na několik částí. Druhý, ještě účinnější způsob destrukce má na svědomí vlnobití. Na ztuhlou lávu tolik nepůsobí, ale na sypaný materiál velmi. Příboj se podhlodává, až se převis utrhne… Nakonec zbude jen původnímu kuželu zcela nepodobná brambora z lávových proudů. Pro časový odhad chybí jakékoli srovnání, odhaduji však, že by na to mohlo stačit pár tisíců let. Láva ovšem může přežít i milion let.“ Nicméně tohle příroda neví, a tak se bude surtseyský ekosystém vyvíjet dál. Z rostlin, které se na ostrově zatím objevily, jich přes polovinu zase zmizelo. Svoji mouřenínskou úlohu však splnily – zúrodnily půdu jiným, dlouhodobě vhodnějším. Předpokládá se, že za sto roků na ostrově zdomácní šedesát druhů rostlin. A co dál? Prof. Emil Hadač, botanik a ekolog, který Island několikrát navštívil, soudí: „Podle poměrného tepla a vlhka by závěrečnou fází vegetace měl být les. Z toho však najdete i v nejchráněnějších místech Islandu jen trosky. Převládají tam březové křoviny s jeřábem, osikou a vrbami, vše sotva vyšší než dva metry. Cokoli většího by zničily časté a mohutné vichřice. Proto asi Surtsey ovládnou nejvýš decimetry vysoké rody jako ploník, pukléřka, dutohlávka, šícha, vřes, borůvky a tučnice, sem tam nějaká ta kostřava, tomka nebo lipnice. Tempo osídlení závisí na povrchu. Sypanina sice rychle ožije, ale je díky dešťům a větrům nestálá. Láva ožívá pomaleji, zato déle vydrží. I na starém čediči bychom tedy našli především mech. Přesto nepochybuji o tom, že se tam uchytí prakticky všechny organismy známé z jižního Islandu. Ale bude to trvat. K vytvoření vrcholné fáze vegetačního vývoje by v tomto klimatu mohlo dojít nejdřív za tisíc let.“

Ze čtvernožců by se tam po krách, které čas od času od severu zaplní všechny fjordy, mohli po svých dostat jen ti, kteří žijí na Islandu – hlavně liška a zdivočelý norek.

Zdá se tedy, že někdy v příštím tisíciletí projde Surtsey vrcholem: geologicky bude ještě zachovalý, biologicky už osídlený. A potom začnou naši potomci (určitě s trochou smutku) sledovat jeho zánik.

Magazín Mladé fronty, 1993