Praktická ornitologie Severu

Většina, zejména lesních druhů ptáků vede skrytý život. Málokdy je zahlédneme. Zažili jste ale někdy celou noc v přírodě? V lese, nebo alespoň v městském sadu? Potom si jistě vzpomenete na tu zvláštní chvíli na rozhraní noci a dne. Někdy mezi 3. a 4. hodinou ranní se celý les rozezpívá. Jednotlivé složky a sóla tohoto skvělého orchestru dokážou spolehlivě rozeznat jen znalci. Ornitologové o nich a jejich životě shromáždili ohromnou sumu údajů, např. že:

Na světě žije několik tisíc ptačích druhů z toho v České republice bylo zjištěno více než 350 druhů. Počet nelze vzhledem k migraci jedinců stanovit přesně, neboť sem tam k nám zavítá i nějaký pro českou avifaunu nový druh a tak počet u nás zjištěných druhů narůstá. Jen něco málo přes 200 druhů u nás pravidelně hnízdí.

Ptačí zpěv řídí jakési vnitřní hodiny, takže některé druhy začínají zpívat ještě dlouho před svítáním (např. rehek domácí), jiné později a někteří zpívají po celou noc (například slavíci a cvrčilky).

Na svých dlouhých cestách do zimovišť a zpět se orientují podle postavení hvězd (to platí pro ptáky, kteří táhnou v noci), slunce a význačných bodů v krajině (např. vodních toků). Za méně příznivých podmínek usnadňuje ptákům orientaci vnímání světla o delší vlnové délce a vynikající místní paměť. Ta jim umožňuje vrátit se do místa hnízdění i z tisícikilometrových vzdáleností.

Jestliže většina našich ptáků odlétá na zimu na jih, pak ze severu a severozápadu k nám každoročně přilétá celá řada jiných druhů ptáků. Ti pak u nás zimují nebo přes naši republiku protahují do ještě mírnějších končin. Vzpomeňme na každoroční hejna havranů polních, některé druhy severských kachen, husí, labutí ale také na zástupce dravců jako je káně rousná, dřemlík tundrový. Také můžeme vzpomenout na pěvce jako je brkoslav nebo jíkavec severní a další.

Při ornitologickém sčítání nejde jen o to, kdo, kam a kdy doletí, pro přírodovědce jsou důležité i další věci, jako například sledování populačních trendů u jednotlivých druhů.

Klasickým a spolehlivým způsobem jak získat důležité informace o migraci ptáků, jak zmapovat rozšíření druhů a populací, jak rozpoznat ty, kteří žijí celoročně u nás od těch kteří se jen pravidelně vracející na svá hnízdiště případně je odlišit o nových osadníků, je kroužkování.

Označovat volně žijící ptáky kroužkem s nápisem a číslem začal dánský gymnaziální profesor Mortensen ve Viborgu v roce 1899. U nás se systematickému kroužkování ptáků věnují ornitologové od roku 1934. Na Islandu od dvacátých let a ve Finsku od čtyřicátých let minulého (dvacátého) století.

Ptáci se šetrně odchytí a na končetinu se jim navlékne kroužek z lehkého kovu na kterém je kromě kódu kroužkovací organizace vyražen i typ kroužku (rozlišují se různé typy kroužků podle průměru nohy ptáka) a číslo. U nás okroužkovaní opeřenci tak nosí na své legitimaci zkratku Národního muzea v Praze. Každoročně se díky úsilí českých ornitologů rozletí do světa 50.000 ptáků s kroužkem Národního muzea v Praze. Jednotlivé národní centrály jsou ve spojení a porovnáním a doplněním získaných údajů umožňují vědcům sledovat tahy ptáků, rozšíření druhů a další údaje o ptačí populaci.

Díky trpělivé a obětavé práci přírodovědců, kteří kroužkují ptáky, se podařilo zjistit i stáří, kterého se jednotlivé druhy dožívají. Tak například loni byla nalezena nejstarší známá chaluha velká bohužel uhynulá. Nalezená chaluha byla okroužkována britským ornitologem R. F. Dickensem 7. srpna 1963 na Fagurhólsmyri jižně od ledovce Vatnajökull na jihovýchodě Islandu, mrtvou ji našli v jihovýchodní Francii v Seignosse-Le-Penon. To znamená, že se pták dožil 36 let a stal se tak nejdéle žijícím jedincem tohoto druhu a nejstarším zvířetem, které bylo na Islandu označeno od roku 1921, kdy se tu s kroužkováním začalo. Islandské přírodovědné muzeum předtím evidovalo papuchalka, který se dožil pouhých 35 let a chaluhu velkou, která se dožila 32 let.

Ve Finsku mají, díky dlouholetému sledování a evidování ptáků, spolehlivé a porovnatelné údaje rozdělené podle toho, kdy se ptačí sčítání koná od roku 1956 jsou k dispozici informace o zimním výskytu ptáků, od 40. let minulého století i o letním výskytu.

Každou zimu sčítá tisícovka ornitologů finské opeřence ve volné přírodě třikrát počátkem listopadu, kolem Nového roku a na přelomu února a března. Jednotlivé sčítací úseky měří asi deset kilometrů a je jich celkem asi 500. Kromě ptáků a jejich hlasových projevů se zaznamenává také počasí (zejména teplota vzduchu), výška sněhové pokrývky a přírodní potravní nabídka především jeřabiny. Během takto prováděného zimního sčítání byla dosud zaznamenána asi stovka ptačích druhů. Ze zimního sčítání vyplývá, že nejběžnější je v zimě ve finských městech strnad obecný, vrabec domácí, sýkora koňadra a zvonek zelený. Koňadra je ve Finsku vůbec nejrozšířenější a její stavy spolu se stavy zvonka zeleného úctyhodně rostou. Z podobných důvodů neutuchající péče lidí o místní ptáčky zpěváčky je na vzestupu i populace sýkory modřinky.

Markantní je zvláště rozšíření modřinek až do severního Finska původně hnízdily jen v pásu při Finském zálivu. Děje se tak zejména díky stále populárnějšímu zimnímu přikrmování do krmítek. Zřejmě díky tomu se dobře daří zvonku zelenému i v Dánsku a ve Švédsku.

Dlouhodobá pozorování ptačích populací provádí ornitologové evropských zemí dlouhá desetiletí. Výsledky jsou publikovány mimo jiné v národních atlasech hnízdního rozšíření. Finsko patří mezi ty země, které mají k dispozici dlouhou řadu srovnatelných údajů. Podobně jako u nás vydali ve Finsku nedávno (1999) druhý Národní atlas hnízdního rozšíření. U nás např. probíhá v současné době již třetí celostátní sčítání hnízdního rozšíření ptáků (2001–2003) a výsledky dřívějších sledování jsou obsaženy ve dvou národních atlasech hnízdního rozšíření.

Pavel Dobrovský, 10. února 2002