Amelie Posse-Brázdová

Významná osobnost československo-švédských vztahů

Amelie Posse-Brázdová

Amelie Posse-Brázdová
portrét od Jakuba Obrovského

Líčkov hlavní vchod se siluetou zámku
Hrad, který byl postupem časů přestavěn na zámek.
Historické interiéry s malířskou výzdobou a galerií
malíře Oskara Brázdy, kaple sv. Anny
se zařízením z druhé poloviny 18. století
foto Jaroslav Gavelčík, 2002, www.hrady.cz

Letos uplynuto sto dvacet let od narození paní Amelie Posse-Brázdové (1884–1957), ženy která vykonala mnoho pro Československo, pro česko-slovensko-švédské přátelství, významně ovlivnila politický a kulturní život obou zemí a nezištně pomohla mnoha lidem.

Narodila se ve stejném roce jako náš prezident dr. Edvard Beneš, k jehož blízkým přátelům a spolupracovníkům patřila. Pocházela ze Stockholmu, ze starobylé aristokratické politicky a kulturně činné švédské rodiny. Studovala hudbu, malířství a architekturu ve švédském Lundu a v dánské Kodani, v letech 1911-25 žila v Římě. Zde se v roce 1915 provdala za českého malíře Oskara Brázdu. V době l. světové války se manželé Brázdoví seznámili s dr. Edvardem Benešem a aktivně se zúčastnili I. čs. odboje. Po určitou dobu byli internováni jako nepřátelští cizinci. Období československého odboje v Itálii popsala paní Amelie Posse-Brázdová v autobiografických románech „Slunné zajetí“ a „Pestrá volnost“, které česky vyšly v letech 1934, 1954 a 1955.

V roce 1925*) koupili manželé Brázdoví barokní zámek Líčkov u Žatce, kde žili se svými dvěma syny. Líčkov se tehdy stal významným společenským střediskem, místem setkávání osobností československé kultury, veřejného a politického života. Blízkými přáteli manželů Brázdových, často dojíždějícími do Líčkova, byli sochař a malíř Jakub Obrovský, profesor Akademie výtvarných umění v Praze a jeho paní. V Líčkově namaloval prof. Obrovský řadu obrazů zachycujících rodinné slavnosti a v roce 1935 velký portrét paní Amelie (170 x 180 cm), uvedený mezi nejvýznamnějšími umělcovými díly v monografii věnované jeho dílu (Kolman-Cassius 1935).

Po německé okupaci našich zemí odjela paní Amelie do tehdy neutrálního Švédska, kde se zapojila do protinacistického odboje. Spolupracovala s československým diplomatem Vladimírem Vaňkem, s nímž se znala z I. odboje v Itálii. Vladimír Vaněk, legionář, diplomat, grafik a spisovatel (autor skvělého románu z doby třicetileté války „Země krvácí, země kvete“) působil jako zpravodajec-prostředník mezi domácím a zahraničním odbojem, přičemž používal krycího jména Valdemar Van Eck.

V roce 1946 se paní Amelie vrátila do Československa, do Líčkova. Cítila se tu doma, kromě prezidenta Beneše se osobně znala s Janem Masarykem a s mnoha významnými československými politiky. Doufala, že se Československo stane mostem mezi Východem a Západem. V roce 1947 se vrátila do Stockholmu, ale na jaře 1948 přijela na pozvání naší vlády opět do Prahy jako nezávislá žurnalistka. Toto přelomové historické období popsala v dopisech bývalému velvyslanci ve Švédsku Eduardu Táborskému (vydány v knižnici Společnosti Edvarda Beneše, 1994, uspořádal Z. Zeman) a ve švédsky psané knize „Když padla železná opona na Prahu“ (vydána z pozůstalosti, 1968). Byla posledním hostem prezidenta Beneše, jehož navštívila 19. srpna 1948 krátce před jeho úmrtím. Po návratu do Švédska se do konce života zajímala o osudy ČSR a všemožné pomáhala emigrantům. Napsala celkem 11 knih. Byla vyznamenána nejvyššími civilními řády – Řádem bílého lva ČSR a dalšími řády Velké Británie, Norska a Dánska.

Při své odbojové činnosti za II. světové války zachránila paní Amelie Posse-Brázdová život mému otci akademickému malíři Karlu Minářovi, profesoru AVU a účastníku vojenského odboje Obrana národa. Když byl Karel Minář jako velitel Obrany národa na jihovýchodní Moravě po dvou letech v ilegalitě zatčen gestapem, navrhoval mu nacistický zvláštní soud v Breslau dvojnásobný trest smrti. O tom se dověděla československá zpravodajská skupina ve Švédsku a paní Amelie svou autoritou přiměla švédskou akademii umění k intervenci u švédského kancléře, který se obrátil na vládu nacistického Německa, aby nebyl popraven významný evropský umělec. Trest smrti byl změněn na 12 let těžkého vězení s „návratem nežádoucím“. Otec se nakonec vrátil domů, byť s poškozeným zdravím. S paní Amelií se dobře znal, navštěvoval Brázdovy v Líčkově se svým učitelem a nejbližším přítelem Jakubem Obrovským. Vyprávěl mi o ní jako o vzácné, vzdělané a dobrosrdečné ženě, již její přátelé pro impozantní postavu a ráznost přezdívali „Viking“. Tyto její vlastnosti vyjadřuje i portrét prof. Obrovského. Ze všech zde uvedených důvodů této velké osobnosti s úctou vzpomínáme.

doc. RNDr. Jana Minář, DrSc., 20. června 2004