Islandská hudba už i na školách

Karl Ottó Runólfsson v Brně

Na doporučení Severské společnosti jsme ve středu 8. 3. 2006 zašli do budovy brněnské JAMU na jeden z obvyklých absolventských koncertů. Studenti hudební fakulty (obor trubka) Jaroslav Konečný a Lukáš Weiss měli předvést na svém večeru 6 skladeb vzniklých v průběhu tří století. Překvapil nás sál plný posluchačů, což nebývá při častých studentských koncertech zvykem.

J. Konečný zahájil Koncertem Es dur pro trubku a klavír méně známého českého skladatele Jana Křtitele Nerudy (18. stol.). Standardní málo hrané dílo příjemné na poslech bylo vystřídáno Sonátou D dur G. Ph. Telemanna, kdy se ke dvěma interpretům přidala druhá trubka a fagot. Dobrá souhra a kvalitní zvuková plnost dechů vyvolala v posluchačích výrazný umělecký zážitek. Vrcholem první části večera bylo Caprice pro trubku a klavír francouzského skladatele E. Bozzy. Barvitá, rytmická hudba, kde si trubka s klavírem vzájemně předávaly motivy, působila se svými jazzovými rytmy skutečně „rozmarně“.

V druhé části večera přišel slíbený zážitek především pro členy Islandské sekce Severské společnosti. Po brilantní Koncetní etudě (A. Goedicke), kterou velmi dobře ztvárnil L. Weiss, zazněla v podání druhého interpreta Sonáta pro trubku a klavír islandského skladatele Karla Ottó Runólfssona. Tento trumpetista a organizátor hudebního života na Islandu (žil v letech 1900–1970) patřil k zakladatelům moderní islandské hudby. Je třeba připomenout, že jeho dílo uvedl do českých koncertních sálů PhDr. Richard Mayer, sám skladatel, předseda Islandské sekce v Brně. Mnohokrát je předvedl na populárních islandských večerech, až se stalo známým a hraným i na koncertech studentů hudebních škol. Runólfssonova sonáta je výrazově silná s prvky chromatiky a pro interpreta obtížnými intervalovými skoky. Končí krásným starobylým motivem islandské melodie, která jen zesílí celkový umělecký dojem.

Na závěr absolventského večera zaznělo Concerto pro dva klavíry a trubku Richarda Mayera z roku 1971. Oba klavíry jsou zvukově vyrovnanými partnery trubky s jejím nosným znělým tónem. Skladatel své dílo tak i zamýšlel – ne jako koncert, kde jeden nástroj dominuje, ale spíše vyrovnané concerto grosso. Po jiskřivém allegru, vyvolávajícímu představu zurčení vody, a mírnějším andante následuje vivace se spoustou disonancí a závěrečným uklidňujícím chorálem. U všech částí jsou překvapivá rychlá zakončení unisono. Autor v této skladbě prožíval konflikty dnešního materialistického světa, nad nímž nakonec nechá hudebně symbolicky zvítězit spiritualitu. Ani 35 let neubralo skladbě na aktuálnosti; svědčí o tom fakt, že se již trvale zapsala do koncertního repertoáru dechové hudby v naší zemi.

Oba mladí hráči propluli úskalími obtížných skladeb opravdu se ctí. Oporou jim byl bezpochyby i suverénní a dokonalý klavírní doprovod. Odměnilo je kromě srdečného potlesku především množství posluchačů, z nichž někteří museli i stát, a blahopřání přítomného Dr. Mayera.

Eliška Štaudová, Brno, 25. března 2006