Helena Kadečková: Proč se vracíme k mytologii

Rozhovor

Čím je severská mytologie specifická?
Především tím, že se vedle řecké dochovala jako jediná z Evropy v poměrně autentické formě. Je to v podstatě mytologie vikinského období (9. – 11. století), kdy Seveřané na rozdíl od svých západních sousedů, Anglosasů a Němců, byli ještě pohané. Písemně se však zachovala pouze na Islandu díky tamní specifické společenské situaci a také díky tomu, že Islanďané přijali křesťanství z ryze pragmatických důvodů: chtěli zůstat jednotní a vyhnout se násilné christianizaci norským králem. Křesťanstvím se civilizovali, naučili se písmu, seznámili se s literárními žánry Evropy, legendami, kronikami, rytířskými romány, přitom si však zachovali úctu k staré, pohanské tradici. V 13. století neznámý Islanďan sebral a zapsal ústně tradované mytologické a hrdinské písně a jiný, skald, dějepisec a politik Snorri Sturluson, mýty převyprávěl v próze. Tyto dva prameny byly také podkladem pro mou knížku.

Takže slavné kořeny německého národa hledané v 19. a první polovině 20. století v germánské mytologii je třeba vidět u Seveřanů. A pravděpodobně tam po nich pátral také Richard Wagner pro své opery.
V Německu nezůstalo až na pár vlastních jmen a slov z germánské mytologie nic. Není tedy divu, že se chopili toho, co se dochovalo u Severogermánů. Ostatně kdysi měli všichni Germáni mytologii společnou. A Němcům patří zásluha, že se o této mytologii začalo bádat na vědecké úrovni – první byl pohádkář Jacob Grimm – a že se s ní seznámil svět. Pokud jde o Wagnera, skutečně čerpal pro svůj operní cyklus Prsten Nibelungů ze severských mytologických a hrdinských písní mnohem více než z německého eposu Píseň o Nibelunzích.

Island se vyvíjel jinak než ostatní evropské země. Snad proto provázela donedávna vikinské obchodníky a bojovníky pověst ukrutnosti a barbarství. Odrazily se nějakým způsobem severské obyčeje a životní styl v mytologii?
Island byl osídlen převážně z Norska, hlavně z vikinských center na západním pobřeží. Islanďané si s sebou vikinskou morálku nepochybně přivezli, podobně jako rodovou soudržnost. Pokusili se však o něco jedinečného, totiž vybudovat stát bez panovníka. Roku 930 založili alting, parlament pro celou zemi, a přijali zákony, které měly zaručit velmi pečlivě vybalancovanou stejnou moc náčelníků všech krajů. Systém nebyl nepodobný moderní parlamentní demokracii. Ideál individuální svobody pocházel také z vikinské etiky. Pokud jde o krutost vikingů, byli to samozřejmě barbarští pohané. Tím stádiem prošly všechny národy. I dnes tak obdivovaní Irové páchali pěkná zvěrstva, než ze sebe vydali zbožné poustevníčky a zanícené misionáře. Vzpomeňte na křižácké války, ty se konaly dokonce ve jménu křesťanství. Vikingy bylo v Evropě jen víc vidět, díky svým znamenitým lodím se dostali opravdu daleko. V jejich mytologii neteče víc krve než v jiných mytologiích, nemluvě o amerických seriálech. V oné sbírce severských mytologických písní je také jedna, Výroky Vysokého – soubor epigramů a gnóm, vyjadřujících etiku člověka vikinské doby. Obsahuje i pro dnešek mnoho aktuálního moudra. Pro Seveřany je nejtypičtější asi tato strofa: Zanikne majetek, rodina, přátelé, jen jedno po tobě zbude – tvoje pověst.

A co podnebí a přírodní podmínky, je možné je nějak v severské mytologii zaznamenat?
V Norsku, kde mytologické písně zřejmě vznikly, je příroda jiná než na Islandu, kde byly jenom rozvíjeny a nakonec zapsány. Často můžeme islandský přínos zjistit právě podle přírodních motivů. Například v mýtu o stvoření lidí se v původní verzi vypráví, že bohové našli na pevnině jasan a jívu a stvořili z nich muže a ženu. V islandském převyprávění se píše, že našli dva stromy na pobřeží. Na Islandu nebyly lesy a ostrované znali pouze kmeny stromů vyplavené na pevninu mořem.

Co má severská mytologie společného s ostatními mytologiemi, třeba s řeckou? Existují i nějaké podobné rysy se slovanskou mytologií?
Začnu odzadu. Ze slovanské mytologie se nedochovalo skoro nic, existují jen pokleslé pověry, báje a pověsti z křesťanské doby. Mytologické myšlení bylo ovšem podle nejpravděpodobnější teorie zpočátku stejné pro všechna evropská a asijská etnika, a proto se u nich vyskytují tytéž prvky a motivy, štěpit se začaly později. Srovnává se nejvíce mytologie antická, severská a indická. Náš slovanský bůh hromu Perun souvisí se severským Tórem, v Litvě se zachoval mytologický Perkunas, který nosí stejné kladivo jako Tór a jazykově souvisí s matkou Tóra Fjörgyn. Tór bývá v antické mytologii srovnáván s Hefaistem či Herkulem. Římský historik Tacitus nazývá v 1. století po Kristu severské bohy jmény římských bohů. Germáni také tvořili podobně jako Římané jména dnů podle bohů. Například středa je pojmenována podle boha Ódina – anglicky Wednesday, čtvrtek podle Tóra – německy Donnerstag, anglicky Thursday, pátek podle bohyně Frigg – německy Freitag, anglicky Friday.

Celoevropský zájem o mytologii prožívá na konci 20. století renesanci. Jak si ho vysvětlujete?
Lidé jsou znechuceni současnou civilizací a hledají jiný pohled na svět, jinou filozofii. Mytologie představuje myšlení předtím, než je převálcovala tzv. evropská kultura, jakési dětství lidstva. Podobné porozumění pro mytologii a minulost nacházíme už za romantismu, i tehdy lidé začali hledat svou identitu, ale také identitu svého národa. Oklikou jsem se vrátila ke Grimmovi a jeho knize o severské mytologii, kterou nazval Německá mytologie.

Lenka Sedláková, Právo, 3.12.1998

Helena Kadečková (1932) – překladatelka z norštiny a islandštiny, docentka severských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Její překlad románu Zatímco plyne noc od současné islandské spisovatelky Frídy Á. Sigurdardóttir byl nakladatelstvím Mladá fronta oceněn jako nejlepší zahraniční kniha roku 1997. V další knize Soumrak bohů poutavě převyprávěla severskou mytologii.