Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Švédská lochneska


Jezero Storsjön

Runový kámen v Östersundu


Kreslířovy představy o švédské lochnesce
repro Michael Stanovský

Tato klec na odchycení příšery byla
vyrobena začátkem minulého století na
popud švédské královské společnosti pro
vyjasnění záhady jezera. Byla jednou
součástí z mnoha pokusů které bohužel
skončili takřka bez úspěchu. Výsledkem
celé finančně velice náročné akce bylo
pár obrovských šupin které se zachytili na
klepetech obrovské pasti. Časem byl
projekt odvolán a od té doby nedošlo
k jeho opakování.

Jedna z důmyslných pastí, která stejně,
jako ostatní, nic nechytila

Jaro je v plném proudu, lidé si plánují dovolenou – co takhle vyrazit za záhadami Severu? Nejznámější švédské jezerní příšeře Storsjöodjuret (příšeře z jezera Storsjön) občas věnují švédské noviny velkou pozornost. Jeden z případů je videonahrávka, kterou během plavby na jezeře se skupinou seniorů pořídila nedaleko Östersundu Gun-Britt Widmarková. Ať už se jí podařilo nahrát cokoli, mělo to hrby a délku deset až dvanáct metrů.

Gun-Britt Widmarková v létě roku 1996 zahlédla z verandy s výhledem na jezero něco podobného jako skupina čtyř lidí. Pozorovali dlouhý vlnovitý pohyb ve vodě podobný brázdě za člunem, přestože žádný člun v dohledu nebyl. Dalekohledem viděli, jak se ve vodě něco vlní a každé tři sekundy naráží na hladinu. Několik minut pohyb pokračoval rovnoběžně s mostem na Rödo, potom změnil směr v úhlu 90 stupňů a nakonec se záhadné zvíře potopilo a zmizelo pod mostem. Jeden z diváků se pokusil zachytit jev na video, ale vzdálenost už byla moc velká.

Sten Rentzhog, ředitel östersundského muzea, už shromáždil několik set záznamů o pozorování příšery, nejstarší z roku 1635. Tu zapsal osobně pan Pedersen z Herdalu a stala se z ní legenda. Hovoří o obrovském černém hadu. Tuto legendu jakoby potvrzoval runový kámen ležící na ostrově Frösön v jezeře Storsjön. Je na něm zobrazena podobizna hada, runové písmo a kříž. Pověra říká, že pod tímto kamenem leží hlava hada. Kámen byl dle zpráv ze 17. století usazen proto, že nikdo nemohl po jezeře cestovat s klidem. Lidové pověry tento kámen opředly mnoha legendami směřujících kolikrát do samotné absurdnosti, takže je vynechám.

Každopádně tajemný tvor je pozorován neustále v průběhu dalších století a jsou shromažďovány stovky doložených případů pozorování. Na jezeře pracovalo několik expedic se snahou záhadu jezera vyřešit, bohužel vždy marně. Bylo napsáno mnoho knih a vypracováno mnoho teorií, snažících se o vysvětlení záhady přirozenou cestou.

V posledních letech se výskyt většiny zpráv o spatření „lochnesky“ kryl s letní turistickou sezónou, což vedlo skeptiky k názoru, že se jedná jen o trik z oblasti public relations. Noviny Östersunds Posten si naopak stěžovaly, že ve srovnání s lochneskou nebo některými americkými jezerními příšerami by si ta švédská zasloužila více marketingové pozornosti. K dostání nebyly žádné reklamní předměty, jen dvě pohlednice. Příšera se navíc objevovala převážně v létě ještě v dobách, kdy se o ni turisté nezajímali, jak ukazuje doktor Peter Olsson ve svém rozboru situace v roce 1899.

Lidové podání říká, že jezerní příšery se v této části Švédska objevují jen v létě, protože migrují z oblasti Botnického zálivu, kde tráví zimní měsíce. Říkalo se, že v létě bývají vidět, jak se po souši přemisťují mezi jezery. Doktor Olsson se již zabýval úvahou, zda by nemohlo jít o neznámý druh velkého lachtana nebo tuleně, zároveň ale dodává, že by měl být snáz pozorovatelný v zimě, navíc v ledu na jezeře nejsou díry, které by mu umožňovaly dýchání.

V roce 1986 úřady kraje Jämtland (kam jezero úředně patří) vyhlásily, že kdokoli by chtěl chytit nebo zabít příšeru z jezera Storsjön, bude stíhán. Vydání tohoto výnosu trvalo tak dlouho zejména proto, že právníci vyžadovali, aby zvíře mělo oficiální jméno podle Linného, a zoologové nechtěli uznat, že toto stvoření vůbec existuje.

Nebylo jasné, jestli tento případ podléhá zákonu o myslivosti, nebo rybářskému zákonu. Skandinávští šibalové nakonec problém vyřešili tak, že si vzali na pomoc zákon na ochranu přírody, který přikazuje chránit neznámý druh, „zatímco se čeká na jeho systematické zařazení“. Bylo to prozíravé rozhodnutí, protože svědkové příšeru nepopisovali jednotně.

Ale prozíravosti dosti i v tak prozíravých státech, jako jsou severské. V roce 2005 byla ochrana zrušena. Příslušný kontrolní orgán švédské vlády totiž vznesl námitku, že nelze zdůvodnit ochranu u zvířete, jehož existence nebyla prokázána.

V devatenáctém století popisovali příšeru téměř všichni svědkové jako „mořského koně“, jehož hlavu rámovala bílá hříva vznášející se ve vodě. Současní svědkové si hlavu podobnou koňské ani hřívu nevybavují. Asi půjde o „mistra mimikry“ – doposud neznámý druh obojživelného chameleona na vyšším vývojovém stupni.

Některá pozorování zase říkají, že se příšera velmi rychle vynořuje nad hladinu a stejně rychle zase mizí v hlubinách jezera. Vypadá jako obrovský had s hrboly. Má malinkou hlavu s ušima a ploutvemi na krku.

Popisy svědků pozorování jsou dosti často zmatené a navzájem rozporuplné, což tématu dosti jistě škodí. Vysvětlení je prý prosté. V jezeře existuje několik druhů tajemných tvorů. Jeden je popisován jako dlouhý had s hrby a malou kočičí či psí hlavou, s ušima či ploutvemi stlačenými směrem proti hrdlu. Jeho velikost je uváděna od 3 do 14 metrů. Tělo je široké od 1 do 1,5 metru. Badatel Schuker se zřejmě inspiroval ve starodávném kytovci zeuglodontovi. Další je prý tři metry dlouhá baculatá kreatura s velkou hlavou a kulatýma očima. Zde se nabízí opravdu eventuální možnost výskytu velkého mrože, třeba neznámého druhu v jezeře.

Není známo, že by nestvůra někdy ublížila člověku. Jämtlanďané sestrojili velice „důmyslné“ přístroje určené výhradně k odlovení tohoto bájného netvora, ale dosud jim nepřálo štěstí. Takže je ukazují hlavně v Jämtlandském muzeu v Östersundu. Po jezeře se v letních měsících plaví starý parník DS Thomée. Lstivost a manévrovací schopnosti příšery musí být obdivuhodné, když se s ní parník ještě nesrazil.

Muzeum vlastní i zajímavější exponáty. Například zakonzervovaný exemplář mrtvého zvířete, o kterém se tvrdí, že je zárodek příšery. Tvor byl nalezen na břehu jezera Storsjön 18. června 1984. Do muzea byl předán po podrobném průzkumu v dubnu 1985.

Švédské jezero Storsjön je přibližně 9000 let staré a vzniklo na konci doby ledové. Mohlo by být příhodné i pro existenci velkého vodního živočicha. Prý příhodnější, než v jezeře Loch Ness.

V období kolem roku 1890 byla aktivita tvorů v jezeře tak častá, že se zpráva dostala i k sluchu švédského krále. Jelikož časté pozorování tvora v jezeře místním lidem nedala doslova spát a každý chtěl vědět, o co se vlastně jedná, došlo v roce 1894 k založení společnosti k odchytu jezerního netvora. Mezi zakládajícími členy byly doslova všechny významné osobnosti kraje. Samozřejmostí byl i osobní zájem milovníka vědy, švédského krále Oskara II, který se o případ velice zajímal a poskytl finanční příspěvek společnosti. Ostatně členové švédské královské rodiny jsou svoji štědrostí a slušností proslulí.

Tato společnost po svém založení okamžitě začala pracovat na svém plánu odchytit jezerní příšeru. V létě 1894 vystavěla dlouhou hráz s dřevěnou chatou, ve které pracoval najatý norský harpunář. Jeho úkolem bylo nalákat příšeru k otvoru, nad kterým seděl. Používal návnady, elektrické světlo a za temných nocí očekával pohyb tvora kolem otvoru. Obrovská past byla umístěna a propojena s barely pod přístavní hrází. Konstrukce byla navržena tak aby zvukově varovala harpunáře před příšerou. Přistavené plavidlo obsahovalo kompletní lovecký arzenál a pravidelně podnikalo plavby po celém jezeře. V zimním období též byly vyříznuty v ledu jezera díry, u kterých harpunář hlídkoval. Všechny v té době používané zajímavé předměty vyrobené speciálně pro odchyt příšery leží jako důkaz v městském muzeu a jsou přístupny veřejnosti. Přes všechny pokusy nebylo zvíře chyceno a tak byl v roce 1900 společností tento projekt ukončen.

Michael Stanovský, 1. března 2008
zdroje: článek Paula Sievekinga a další

v Severských listech publikováno
poslední aktualizace 22. února 2015

Hodnocení článku

Průměrná známka:  2,00   hodnoceno: 1 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.350.033 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.190 sec. • www.severskelisty.cz • 54.224.17.157
file v.20180224.034626 • web last uploaded 20180705.040335
2017:282 • 2018:115