Norské válečné děti pronásleduje minulost

Ilustrační foto – LN

Potomci německých vojáků a norských matek často až do dospělosti tajili svůj původ, aby se vyhnuli ostudě. Přes 750 tisíc korun chce nabídnout norská vláda jako odškodnění všem, kteří svou újmu během poválečného nacionalismu prokážou.

Jeden den byli oslavováni jako nadřazená rasa. Druhý den byli označováni za retardované nositele ďábelské nacistické krve. Potomci norských matek a německých vojáků se k oslavám konce druhé světové války nepřipojili. Pro 10 až 12 tisíc norských dětí, jejichž otcové byli vojáci, okupující zemi v letech 1940 až 1945, znamenal konec války začátek utrpení, od sexuálního zneužívání po popírání identity.

„Mnoho životů bylo zničeno. Lidé stále bojují s předsudkem, že jsou horší než nic,“ nechala se slyšet Rigmor Remersová-Hanssenová. Jako válečné dítě ji adoptovali prarodiče, změnili jí jméno a nechali ji vyrůstat vedle starší sestry, jež byla ve skutečnosti její matkou.

Hanssenová měla podle svých slov štěstí v porovnání s ostatními dětmi, které neznaly své kořeny. Úřady jim daly do pasů razítko „původ neznámý“, aby usnadnily jejich adopci. Další, naprosto zdravé děti, byly schovávány v ústavech pro duševně choré, aby nešířily německé geny a nevytvořily Norsku něco jako nepřátelskou „pátou kolonu“.

O půl století později země hledá cestu, jak nevinné oběti poválečného nacionalismu odškodnit. Vláda navrhla vyplatit 200 tisíc norských korun (zhruba 755 tisíc korun) všem, kteří svou újmu prokáží. „Pravda by mohla konečně vyjít na povrch. Není pochyb, že společnost tuto část dějin záměrně zamlčovala. V poválečném Norsku lidé zastávali ke všemu, co bylo německé určitý specifický postoj,“ prohlásil norský ministr spravedlnosti Odd Einar Oderum.

Mnoho válečných dětí, nyní převážně šedesátníků, však namítá, že jejich utrpení je po tolika letech těžké prokázat. Většina diskriminačních aktů nebyla zdokumentována a tehdejší dospělí viníci jsou již po smrti. Norské válečné děti mají obecně nižší příjmy a menší vzdělání. Většina z nich se potýká se zdravotními problémy, danými těžkým dětstvím.

Spatné zacházení se ženami, které měly vztah s Němci, bylo společné celé poválečné Evropě, ale nenávist k jejich potomkům byla podle odborníků v Norsku silnější než kdekoli jinde. Přežít znamenalo pro některé lhát a schovávat se. „Rodinný život nebyl než skrývání toho, co se stalo,“ vysvětlila Hanssenová, která se svým původem tajila i v dospělosti. Musela předstírat, že její matka je její sestra, protože to byl jediný způsob, jak se vyhnout ostudě. Pravda o jejím životě vyšla najevo až v roce 1983, kdy Hanssenová zároveň našla svého otce.

I renomovaní psychiatři po válce tvrdili, že válečné děti jsou retardované a méněcenné, neboť jejich matky byly psychopatky a jejich otcové slabomyslní, když si s takovými ženami něco začali.

Učitelé válečné děti ignorovali. Nechtěli jim opravovat úkoly ani je vyvolávat. Děti nesměly zpívat se zbytkem třídy hymnu, protože nebyly hodný velebení národa. Mnoho norsko-německých dětí žilo nejprve v Norsku, kde byly vychovávány podle árijské ideologie Adolfa Hitlera. Některé z nich byly poté poslány do Německa. Když se po válce vrátily zpět, musely čelit matkám, které se za ně styděly, jazyku, kterému nerozuměly a společnosti, která jimi pohrdala.

LN, čtk, reuters 10. srpna 2004