Finsko, Tajuplný Hvitträsk

foto Museum Hvitträsk a Neviditelný pes

Když jsem se chystal před lety do Finska, upozorňovali mne známí, abych se jel podívat do Hvitträsku, že to stojí za to. Přátelé v Helsinkách mne tam zavezli – je to z finské metropole asi 30 km na západ. (Hvitträskintie 166, FI-02440 Luoma, Finland)

Hvitträsk tvoří vlastně jen tři velké domy, které si na kopci nad Bílým jezerem uprostřed nádherných lesů zbudovali tři vynikající finští architekti a designéři na počátku tohoto století.  Těmi třemi muži byli Eliel Saarinen (později působil v USA, kde projektoval řadu mrakodrapů; ještě známější je jeho syn Eero S.), Herman Gesellius a Armas Lindgren. Na počátku století to byli proslavení architekti; Saarinen například projektoval známou secesní budovu helsinského nádraží, Gesellius obchodní dům a Lindgren muzejní budovy a kostely, společně pak obdivovaný finský pavilon na EXPO v Paříži 1900. Ve Hvitträsku si postavili v letech 1902-10 mohutná a nesmírně pohodlná sídla z tradičních materiálů (ve Finsku to samozřejmě bylo především dřevo). Architektura staveb hodně připomínala vily F. L. Wrighta v USA a také tu byly prvky z tradiční japonské architektury. Domy byly velmi citlivě vkomponovány do romantické krajiny se skalisky a lesy. Dolů k jezeru vede úzké dlouhé schodiště, které ústí u chaty se saunou. Z chaty vede můstek přímo nad jezero.

Také uvnitř jsou všechny tři vily velmi pohodlně zařízeny. Na tom se podílely i manželky architektů, které byly rovněž výtvarnicemi a navrhovaly koberce, vitráže a celá šestice vlastně veškeré vnitřní zařízení. Přitom si postupně páry prohazovaly své partnery, takže každý mohl uplatnit svůj talent v celém komplexu. Skutečně – všechny prvky jsou atypické, vyrobené právě pro určité místo.

Život ve Hvitträsku uprostřed nádherné a drsné přírody musel být skvělý. Aby se osazenstvo nenudilo, jezdily sem za nimi významné osobnosti evropské kultury té doby – Jean Sibelius, Gustav Mahler nebo Maxim Gorkij.

Dnes je celý areál otevřen turistům. V jedné vile je slavná rybí restaurace, v druhé expozice a archiv, ve třetí hotel. Vše je ponecháno v původním stavu (kdysi vyhořela jen dřevěná věž v areálu). My si tehdy prohlédli stavby, poseděli v restauraci, zatímco na střechu nad námi bubnoval podzimní déšť. Pak jsme sešli dolů k jezeru, jehož bílá hladina připomínala zrcadlo. Voda je v něm však mrtvá – důsledek kyselých dešťů, které sem prý žene vítr z té naší střední Evropy. Na břehu stojí obrovský balvan a na něm jména architektů, kteří tu jsou pochováni. Budete-li mít cestu do Finska, nezapomeňte se na tajuplný Hvitträsk podívat!

Zdeněk Lukeš, Neviditelný pes, 16. září 1999