Astrid Lindgrenová (14. 11. 1907 – 28. 1. 2002)

foto Bjorn Larsson

Astrid Lindgrenová se narodila 14. listopadu 1907 ve Vimmerby na jihu Švédska jako Astrid Emilia Ericssonová, v rodišti vyrůstala spolu se třemi sourozenci, tatínek rolník hospodařil na statku v blízkém Nasu. V dívčím věku se malá Astrid chovala nekonvenčně, jako první v širém okolí si ostříhala vlasy nakrátko, zamilovala si jazzovou hudbu a ráda tancovala.

V šestnácti se stala elévkou v redakci regionálních novin. Po dvou letech však musela Vimmerby opustit, neboť se stala svobodnou matkou. Ve Stockholmu si našla místo sekretářky. Protože měla málo peněz, svěřila syna Larse do péče pěstounů v Dánsku. Roku 1931 se provdala za úředníka Sturea Lindgrena a od té doby se mohla věnovat výchově syna a později i dcery Karin.

Mami, vypravuj mi o Pipi Dlouhé punčoše

Právě sedmiletá Karin prý maminku inspirovala k vytvoření její nejslavnější literární postavy. Dcerka, jež byla v domácí péči se zápale plic, matku požádala, aby jí vypravovala o Pipi Dlouhé punčoše. Budoucí vypravěčka si k tomuto jménu musela vymyslet příběh. Neptala jsem se, kdo že to má být, a začala jsem vyprávět. Protože Pipi Dlouhá punčocha bylo dosti podivné jméno, i ta holčička musela být výjimečná, vzpomínala po letech Lindgrenová.

Až když choroba upoutala na lůžko i samu Lindgrenovou, vznikla literární verze neposedné Pipi. Poněkud rozjívené děvče s pihovatou tváří a ryšavými copy žije bez rodičů ve vile s koněm a opicí, v touze po dobrodružství vnáší zmatky a vzrušení do spořádaného prostředí. Také Pipi, podobně jako ve svém dětství její autorka, pohrdá konvencemi a neuznává autority.

V knižní podobě přišla Pipi ke čtenářům poprvé roku 1945, rok po spisovatelčině debutu Britt-Mari se svěřuje, což byl román pro dívky. Jak už to v dějinách písemnictví občas bývá, také toto dílo, rukopis neznámé ženy v domácnosti, odmítlo vydat renomované nakladatelství. Vyšlo tedy u konkurence a stalo se terčem kritiky pohoršených rodičů a pruderních pedagogů. Próza byla označena za průměrnou a nekulturní. Dětští čtenáři však byli nadšeni, nekonvenční hrdinku si rázem zamilovali a další a další generace ji milují dodnes, a to ve více než 60 zemích celého světa.

Vtipný příběh bez mentorování a trapné didaxe odstartoval literární kariéru spisovatelky, jejíž knihy ovlivnily i několik generací českých čtenářů.

Krátce po hravé a nekonvenční Pipi vydala Lindgrenová další bestseller Děti z Bullerbynu, příběhy chlapců a děvčat ze tří venkovských rodin žijících v sousedství. Nápaditý jazyk, smysl pro humor, cit pro dějovou linii hravých příběhů a důkladná znalost dětské psychiky zaručily Lindgrenové další literární úspěchy. Pipi Dlouhá punčocha dostala pokračování Pipi se nalodí a Pipi Dlouhá punčocha v Tichomoří, žánr dětské detektivky si autorka úspěšně vyzkoušela v příbězích o Kalle Blomkvistovi, loupežnický román vzkřísila Lindgrenová prózou Ronja, dcera loupežníka. Fantastické motivy se hojně uplatnily například v trilogi Karkulín ze střechy, líčící bizarní příhody malého tlouštíka s vrtulkou na zádech.

Mezi klasiky

Lindgrenová napsala řadu filmových a divadelních scénářů, podle jejích knih bylo natočeno na 40 filmů. Nové a nové překlady si nacházejí své čtenáře na všech kontinentech v Rusku, USA či Austrálii. V češtině můžeme číst dílo Astrid Lindgrenové už čtyřicet let.

Za svého života byla spisovatelka oceňována doma i v zahraničí, její portrét se objevil i na švédské poštovní známce, byly po ní pojmenovány desítky škol, spisovatelčino jméno nese literární cena, udělovaná už od roku 1967 nakladatelstvím Rabén & Sjögren. Nobelovu cenu však Lindgrenová nikdy nezískala a protože se toto prestižní ocenění uděluje jen žijícím autorům, nebude jí moci být udělena ani posthumně. Neumím si představit, co by se dělo, kdybych dostala Nobelovu cenu, prohlásila Lindgrenová v době, kdy už žila v ústraní a odmítala žádosti o interview, asi bych z toho měla smrt.

Jaromír Slomek, LN, 29. ledna 2002