Hanna Palat

foto Jan Maruška

Sama o sobě prohlašuje, že je obyčejná žena. Poznal jsem ji jako ženu výjimečnou. Co ji odlišuje na první pohled od švédských kolegyň, je ženská elegance a přirozený šarm. A pochopitelně i jazyk. Krásná čeština. Se stopami brněnského dialektu. Tu a tam jemně a přirozeně pronese ve vypravování „já su“. Takovou češtinou hovoří lidé, kteří odešli z Československa, ale jejich kořeny života jsou dodnes zapuštěny v úrodné půdě Polabí, drsném kraji Vysočiny či kočičích hlavách pražského Starého Města. Sentiment není na místě. Hanna bere život, jaký je. Odešla v době, kdy se do naší republiky nastěhovali jiní. Ne ve vozech stěhovací služby ani za poctivou prací. Hanna se s manželem nerozmýšlela ani minutu. Odešla by, i kdyby nebylo srpna 1968. Nelituje ničeho. Jejím domovem je Švédsko, jejím štěstím je modrá obloha a kocour Sotis (volně přeloženo „Sazínek“)… Hana Palátová si musela křestní jméno vypodložit jedním „en“, aby na ni nevolali „Hóna“ a zkrátit příjmení, aby se nestala Palät.

Architekt potřebuje ke své práci svobodu bez stranické legitimace, a tak Hanna se svým manželem, stavebním konstruktérem, uvažovali o emigraci dávno před příchodem vojsk. 21. srpen 1968 jen urychlil jejich rozhodnutí. Viděla na vlastní oči, jak na brněnském letišti přistávají sovětská letadla. Ona byla tím hnacím motorem, který naplánoval a vyřídil svatební cestu, která trvá do dneška.

Hanna Palat

První místo, které manželé Palátovi poznali, byl tábor v Ulricehamnu na jihozápadě Švédska. Pět domečků s malými pokojíčky, společná kuchyňka a sociální zařízení. Tam se učili švédštinu. Zarputilost, s jakou se Hanna pustila do neznámého jazyka, byla obdivuhodná. Dodnes si pamatuje pokojíčky v ulricehamnské ubytovně: byly tak malé, že nemohli společně bydlet s manželem. Ale špatné je vždy pro něco dobré: miniaturní vzdálenost z postele k jediné skříni ji přivedla na nápad udělat si ze dveří tabuli. Napsala si slovíčka a fráze na papír, ten přišpendlila na skříň a učila se z postele. Paní Hanna se ještě dnes směje vzpomínce, když je po třech měsících kurzu přijímal šéf stavby stockholmského hotelu Sheraton, Sven-Kaj Karlsen, a řekl jí, že mluví západošvédským přízvukem…

Hanna a její manžel počítali, že zpočátku dostanou podřadnou práci, a sama byla připravena i umývat nádobí. Jaké však bylo překvapení, když se před Vánocemi 1968 objevila v táboře, jak říká Hanna, „jedna dáma“ a pozvala je k nim domů na Vánoce. Manžel byl majitel fabriky na kalhoty, „dáma“ byla učitelkou. Tam se seznámila s maminkou té laskavé paní, která jim nabídla ubytování ve Stockholmu v patře vilky jejího přítele. Počítačová paměť paní Hanny neklame: „30. dubna 1969 jsme se poté, co se přítel maminky naší známé vrátil ze zahraničí, stěhovali do ateliéru šéfa…“

A ještě jedna vzpomínka: Když je Sven-Kaj představoval spolupracovníkům řekl, že jsou z komunistického Československa. Byli to první lidé odtamtud, kteří na stavbě pracovali. A všichni byli zvědaví, jak vlastně vypadají lidé za železnou oponou.

Do Čech jezdí ráda, ale pozoruje, že se lidé u nás mění. Pozvání na sjezdy maturantů a vysokoškoláků neodmítá, vždy vítá příležitost se zase podívat na stará místa, do Brna, do milované Prahy.

„Lidé se hodně změnili,“ opakuje a hned upřesňuje, „spolužáci ze střední školy jsou o něco lepší, nebyli jsme hotoví lidé, a to nás tolik neodcizuje.“ V hlase je cítit trochu smutek, trochu překvapení.

Manželům Palatovým nebylo dopřáno mít děti. Ale třetí člen rodiny nechybí. „Jednou si to bojácné kočisko načórovalo otevřenými dveřmi rovnou do pokoje,“ říká Hanna milou brněnštinou. A Sotis, černý kocourek, už zůstal. Jednou byl z domova delší čas, Hanna si myslela, že se ztratil, ale když přišel opět domů, měl na obojku vzkaz – zavolej – a bylo připojeno telefonní číslo. Ze zvědavosti zavolala a pak se dozvěděla od dvou starších dam, že Sotis k nim přišel na výzvědy. Od té doby jsou Palátovi s dámami-dvojčaty přátelé a Sotis pendluje 5 km mezi oběma stanovišti.

Nutím ji srovnávat českou a švédskou povahu. Chvíli usilovně přemýšlí, nechce unáhleně reagovat, aby nebyla nespravedlivá. Nejdříve mne ubezpečuje, že Švédsko je její druhý (a vlastně první) domov. Doma pracovala jen rok, hned po škole. „Zde ve Švédsku je zakořeněný jasný systém práce,“ říká přesvědčivě a dodává, „Švédové jsou individuálně velmi silní, znají svou hodnotu, ale pracují pro kolektiv. Rozhoduje týmová práce, každý může přijít s vlastním nápadem, ale dlouho se radí s ostatními. A to je pro práci architektů velmi důležité.“

Překvapuje ji, že v Čechách není o její zkušenosti zájem. Nikoho nezajímá, co dělá, jak by se dalo to, co zná a kde pracuje, využít. Mrzí ji to, ale netrápí se s tím. Je vidět, že zná hodnotu svou i své práce. Je to už řada let, někdy na začátku své kariéry dostala nabídku zakomponovat hotelový komplex do španělského pobřeží. Pracovala na tom dva roky, zasazovala do terénu hotely, bazény, sportoviště. Pracovala 24 hodin denně, práce ji motivovala a inspirovala. A pak to jednoho dne skončilo. Změnil se režim, byly stanoveny jiné priority a finanční toky byly přesměrovány. Hanna se musela vrátit do Švédska. A zase opakuje: něco špatné je pro něco dobré. Něco ztratila, jiné získala. Ve Švédsku je doma, zde má svou práci, chatu u vody a Sotise…

Rozhovor, který se zrodil v útulném prostředí firmy White Arkitekter na Starém Městě stockholmském, by se mohl jmenovat „Nad šálkem kávy“ nebo „Jak česká žena ke štěstí přišla“. Nic takového. Palcový titulek by uškodil obsahu. Není zde nic senzačního. Je to jen zpověď jednoho z nás – člověka, který se musel jednoho břemene zbavit, aby unesl další.

Dotazníček

datum příchodu do Švédska:	25. října 1968
zaměstnání:	architektka
oblíbená barva:	modrá
oblíbené české jídlo:	svíčkové řezy, minutky z hovězího masa
oblíbené švédské jídlo:	losos na grilu
oblíbený nápoj:	znojemské víno
oblíbený herec/herečka:	Karel Höger, Iva Janžurová
oblíbený spisovatel:	Karel Čapek
nejmilejší místo v Čechách:	Praha
nejmilejší místo ve Švédsku:	chata ve Värmdö
největší přání:	aby se neopakovalo 11. září 2001

Jan Maruška, Stockholm, 15. března 2002