1905: významný rok v norských dějinách

Autor článku Thor Henrik Svevad

Král Oskar II.

Dánský princ Karel se stal norským
králem. Vládl jako Håkon II.

horoskop Norska z roku 1905


foto a repro: archiv

Letos se v Norsku se vší pompou slaví „sté výročí“. Všichni představitelé Norska jsou na nohou a připomínají si sto let od osamostatnění Norska. V roce 1905 skončilo dlouhé období švédsko-norské unie a Norsko začalo na poli mezinárodní politiky vystupovat jako svobodný a nezávislý stát.

Norské ministerstvo zahraničí si pro mezinárodní část oslav vytyčilo tento cíl: „Cílem zahraniční části programu oslav stého výročí je zviditelnit Norsko, poskytnou lidem nový obraz Norska, připomenout si sto let úzkých vztahů s hlavními partnerskými zeměmi a představit Norsko jako aktivního účastníka mezinárodního společenského dění nejen v roce 2005, ale i do budoucna.“

V Norsku představují oslavy výročí i jakýsi prostředek sebezpytování, jehož účelem je zjistit, jací jsou vlastně dnešní Norové. Objevuje se mnoho sebekritických úvah o norském egoismu, šovinismu, samolibosti a nepochopené mezinárodní pomoci. Řada lidí se domnívá, že Norsko zkrátka není onou ideální zemí vodopádů, fjordů a vysokých hor, jak by si mnozí přáli. Z dlouhého seznamu prohřešků uveďme namátkou zacházení se Sámy, Rómy, Tatary a s milenkami a dětmi německých důstojníků po druhé světové válce, celosvětové ofenzivní křesťanské misionářství, dobře míněné ale nepochopené projekty rozvojové pomoci s katastrofálními výsledky, jako např. v indické Kreale, příliš úzké napojení na Anglii, na Spojené státy a na válečný imperialismus těchto zemí v minulosti i v přítomnosti atd.

Oslavy ale vyjadřují i upřímnou radost ze života ve státě blahobytu, který funguje bez větších obtíží.

Takový byl tedy 7. červen 2005, den oslav „nového nezávislého Norska“. V norských dějinách představuje 7. červen důležité datum. Tvoří průsečík čtyř významných událostí. Za prvé přijal norský parlament 7. června 1895 usnesení požadující ustavení vlastních konzulů v zahraničí, na které Švédsko reagovalo hrozbou ozbrojeného zásahu. Za druhé 7. června 1905 přijal parlament usnesení o rozpuštění unie. Za třetí musel král Håkon VII nešťastného 7. června 1940 v důsledku německé okupace uprchnout z Norska. A konečně 7. června 1945 se mohl král se svou rodinou do Norska vrátit.

Tématem tohoto článku je nicméně 7. červen 1905. Co se událo roku 1905, má své kořeny logicky v samotném uzavření unie v roce 1814. Švédsko a Norsko vstoupilo do „svazku“ s velmi odlišnými představami. Pro Švédy představovalo Norsko kompenzaci za Finsko, o které přišli o několik let dříve, a Norsko mělo podle jejich představ spadat pod jejich správu. Norové měli vlastní ústavu, která jim zaručovala více či méně nezávislou pozici, a na obě země nahlíželi jako na rovnoprávné partnery. V praxi měli pouze společného krále a mezinárodní politiku. V roce 1884 zavedlo Norsko parlamentarismus a volný charakter tohoto spojení vyšel ještě očividněji najevo. Norská vláda, která měla pocházet z lidem zvoleného parlamentu, nemohla být celá norská, protože ministrem zahraničí musel být Švéd.

Jádrem sporu se v osmdesátých a devadesátých letech stal hlavně požadavek Norů mít vlastního ministra zahraničí, což se později stalo spíše podružným problémem, a kategorický požadavek vlastních norských konzulů v zahraničí. Norové namítali, že švédští konzulové se nevyznají v norském námořním loďstvu, a norské zájmy tak nejsou dobře hájeny. Z hospodářského hlediska se Norsko a Švédsko postupem času vyvinulo každé jiným směrem, protože Norové na rozdíl od Švédů disponovali, jak již bylo řečeno, obchodní flotilou a mělo rozvinutý průmysl.

Duch vlastenectví, který se v polovině devatenáctého století rozmáhal v mnoha evropských zemích, dále propast mezi oběma zeměmi prohloubil. V případě Norska se prosadilo vlastenectví s kořeny v západonorské selské kultuře namířené proti dánsko-norskému úřednictvu. Nebylo tedy záměrem kulturně se distancovat od Švédska, ale od Dánska a od dánské kultury, která ve městech stále ještě hrála rozhodující úlohu. Tím, že Norsko vyzdvihovalo všechno „norské“, přičemž na politické rovině tento proud představovala strana Venstre (Levice), vzdalovalo se nejen Dánsku, ale i Švédsku. Norové tak ještě nutkavěji začali pociťovat, že si přejí, aby unie v budoucnu zcela zanikla.

Co vlastně Norové považovali za charakteristicky norské atributy? Především lidovou slovesnost, lidovou hudbu, jazyk a jeho dialektální podoby, selskou kulturu, instituci vyšších lidových škol, abstinenční hnutí a charismatická hnutí.

Králem unie byl v těchto problematických letech Oskar II. (1829–1907). Jeho konzervativní postoj k postupnému rozvolňování unie situaci údajně ještě zhoršoval. Král Oskar byl prý v Norsku nejpopulárnějším králem unie, Norsko často navštěvoval, a dokonce mluvil plynně norsky. Oskar II. však naneštěstí považoval každý útok na unii za útok na svou osobu.

Důležitou symbolickou událostí bylo odstranění znaku unie z norské vlajky, která se od té doby již nezměnila. Došlo k tomu v roce 1898, Švédové to samozřejmě brali jako nevídanou provokaci a unijní znak používali až do roku 1905.

Na počátku roku 1905 došlo ve Stockholmu k řadě setkání na nejvyšší úrovni, na nichž si Švédové i Norové postupně navzájem zamítali pokusy o společnou dohodu ve věci konzulů. Norsko ve Švédsku zastupoval Sigurd Ibsen, syn slavného dramatika. Sedmého února prohlásil král jednání za přerušená. Osmnáctého února přijal norský parlament usnesení o zřízení zvláštní parlamentní komise, která měla za úkol pracovat na řešení sporu. Dvacátého osmého února zaslal korunní princ Gustav (král Oscar byl nemocný) depeši do norského parlamentu s výzvou k novým jednání. Dopis se však v Kristianii setkal se výsměchem. Prvního března podala norská vláda premiéra Hagerupa kolektivní demisi, přičemž například Christian Michelsen z vlády odešel ještě dříve, protože chtěl urychlit řešení otázky. Jedenáctého března 1905 byla jmenována nová vláda Christiana Michelsena, jejímž jediným úkolem bylo dospět k rozhodnutí ve věci konzulů. Fridtjof Nansen zveřejnil 25. března svůj první článek v londýnském listu The Times, v němž se snaží získat norské pozici sympatie. Na konci dubna odmítli Norové další vyjednávání se Švédy. Dvacátého třetího května přijal parlament návrh zvláštní parlamentní komise na zřízení samostatné norské konzulární správy s účinností od 1. března 1906. Rubikon byl překročen.

Dle očekávání odmítl zotavující se král Oscar II. 27. května usnesení norského parlamentu přijmout. Jørgen Løvland, ministr pro Norsko při stockholmské vládě, však odmítl kontrasignovat královo veto, čímž nemohlo vstoupit v platnost. Tak mohl Løvland králi předložit již podepsané demise členů norské vlády se vzkazem, že norská vláda odstupuje. Král Oscar byl postaven před hotovou věc, ale nenechal se vyprovokovat. Sdělil, že nemůže demise přijmout, neboť není v daný okamžik schopen sestavit novou norskou vládu.

Na tajném zasedání norského parlamentu 6. června 1905 došlo k zásadnímu rozhodnutí a na krátkém zasedání 7. června bylo jednomyslně přijato usnesení o rozpuštění švédsko-norské unie. Důvodem bylo právě to, že král není schopen sestavit novou norskou vládu, přičemž spojení „v daný okamžik“ bylo elegantně vypuštěno. Nemohl být tím pádem nadále považován za norského krále a Norsko za člena unie.

Nad logikou tohoto rozhodnutí se od té doby zamýšleli mnozí právníci a nejednou došli k závěru že z právního hlediska je celá akce pochybná. Na druhou stranu byla v myslích lidí unie již velmi dlouho v rozkladu a zbývalo začít jednat na rovině politické. Švédové si rozhodnutí interpretovali jako pokus o revoluční puč – a měli v zásadě pravdu. Ale nakonec kladli pouze dvě podmínky rozpuštění unie. Jednak se v Norsku o věci mělo konat všelidové hlasování a jednak se měla zahájit bilaterální jednání.

Koncem června se situace vyhrotila a švédští poslanci byli svoláni k mimořádnému zasedání, na němž měli zvážit vojenský zásah proti Norsku. Nakonec se ale vše uklidnilo a referendum ze 13. srpna 1905 mělo jednoznačný výsledek. Volební účast byla 90 %a 99,5 %hlasovalo pro rozpuštění unie. Pouze 184 lidí hlasovalo proti. Ženy tou dobou neměly hlasovací právo. Podařilo se jim nicméně shromáždit na 300 000 podpisů na podporu rozpuštění unie.

Rozhodnou vlasteneckou náladu pomáhaly utvářet mnohé význačné osobnosti. Za všechny jmenujme Bjørnstjerne Bjørnsona a Fridtjofa Nansena.

Karlstadská jednání započatá 31. srpna byla složitá a v podobě přímých i nepřímých narážek se nad nimi neustále vznášela hrozba vojenského útoku. Nejen díky osobnosti Christiana Michelsena, jeho vůli ke kompromisu a žoviálnímu stylu se však podařilo dojít k závěru přijatelnému pro obě strany. Konzervativní kruhy však byly na obou stranách při vyjednávání zaslepené touhou ubránit „čest“ svého národa a podněcovaly k válce a krveprolití. Karlstadská jednání byla završena 23. září 1905.

Mezi nejvýznamnější rozhodnutí těchto jednání patří dohoda o zbourání nových norských obranných pevností při společné hranici, dohoda o zřízení neutrální pohraniční zóny a dohoda o tom, že švédští Sámové dostanou právo lovit v severonorské Finnmarce losy.

Případná válka by nebyla mnoho platná. Oskar II. byl prý osobně proti ozbrojenému zásahu. Norsko mělo ve srovnání se Švédskem sotva poloviční armádu. A jak by Švédové válku v Norsku vedli? Pravděpodobně by došlo k vyčerpávající guerillové válce.

Nálada, která panovala ve společnosti, se dá obecně vzato popsat slovy, že nejlepší bude unii nechat v tichosti zemřít, když už tak dlouho leží na smrtelném loži.

Devátého října přijal norský parlament karlstadské usnesení. Třináctého října přijaly usnesení i obě komory švédského parlamentu. A konečně 16. října 1905 odsouhlasil švédský parlament královský návrh zrušení zákona z roku 1814 a uznání norské nezávislosti na unii se Švédskem. Dvacátého šestého října 1905 uznal král Oskar II. nezávislost Norska. Tím byla unie formálně rozpuštěna. Den na to pronesl Oskar II. prohlášení norskému lidu. Zřekl se v něm trůnu. Bylo to poslední pozdravení starého vetchého krále Norům.

Vyvstala však otázka státoprávního uspořádání Norska: vedle království se nabízela republika. Všelidové hlasování proběhlo 12. a 13. listopadu a dle očekávání bylo velkou většinou odhlasováno království. Michelsenova vláda vyjádřila přání, aby se novým králem stal příslušník rodu Oskara II., rodu Bernadottů. Nikoliv překvapivě – a členové parlamentu si toho jistě byli předem vědomi – na to král nemohl přistoupit, když se Norové vůči jeho osobě a vůči unii zachovali tak nestoudně. Nakonec přijal nabídku norské koruny dánský princ Carl, který se oženil s anglickou princeznou Maud. Přijali jména král Håkon VII. a královna Maud. Dne 25. listopadu 1905 přibyla nová královská rodina do Norska.

Švédsko-norská unie tak zmizela v propadlišti dějin a člověk si může klást otázku, zda to vlastně bylo tak překvapivé. Překvapivé by totiž mělo být spíše to, že vydržela tak dlouho, i když se každá země vyvíjela jiným směrem a v mnoha ohledech bylo Norsko dále než Švédsko. Jak již bylo řečeno, Norsko mělo rozvinutější průmysl a disponovalo jednou z největších obchodních flotil na světě. V roce 1884 byl zaveden parlamentarismus, v roce 1898 hlasovací právo pro muže. Zlatý věk kultury, jenž reprezentují jména jako Bjørnstjerne Bjørnson, Henrik Ibsen, Edvard Grieg, Fridtjof Nansen či Edvard Munch, dále posílil jeho národní svébytnost. Kromě toho zde již dlouho fungovaly politické instituce běžné v nezávislých státech: národní shromáždění, vláda, nejvyšší soud, armáda. Tedy všechno kromě krále a zahraniční reprezentace.

Je tedy otázkou, zda mají letošní celonárodní oslavy ještě něco společného s rokem 1905. Po formální stránce samozřejmě ano, tehdy byla rozpuštěna unie. „Personální unie tehdy přežila sama sebe!“ nechal se letos 17. května slyšet současný švédský ministerský předseda Göran Persson během návštěvy u příležitosti norského národního svátku.

Možná se slaví také to, že odeznívá všeobecné trauma z unií, kterým Norové trpěli již od dob kalmarské unie. Možná také to, že v roce 1905 po dlouhé době Norové skoncovali se vším, co zavánělo cizí nadvládou, dánskou nebo švédskou.

Jakýsi komplex z unií mezi norským lidem nicméně stále přetrvává. Vědci nepochybují o tom, že norská skepse vůči Evropské unii přímo souvisí se staletími negativních zkušeností s uniemi. Dokonce tvrdí, že přejmenováním evropské organizace z dřívějšího „Evropská společenství“ na dnešní „Evropská unie“, znamenalo další prohloubení této skepse. Obě referenda o přistoupení konaná v letech 1972 a 1994 s negativním výsledkem tuto skepsi jen dokládají.

Při pohledu na současné vztahy Norska a Švédska je zcela zřejmé, že jsou na vynikající úrovni. A tak tomu bylo po celé dvacáté století. Na obou stranách Kjølenu zní souhlasně „Jsme nejlepší sousedé na světě!“ Švédsko je největším obchodním partnerem Norska a jakýsi komplex menšího bratříčka, jímž Norsko ve vztahu ke Švédsku trpělo již od dob meziválečných, dávno opadl. Také proto, že díky ropě je Norsko snad nejbohatší zemí na světě.

Sám si dobře vzpomínám, jak jsme za mého mládí ke Švédsku vzhlíželi jako k zemi, kde je život zábavnější než v Norsku, které navíc vypadá jak pulec. Nejlepší auta na světě byla švédská, po celém Norsku vyhrávala švédská populární hudba, všichni měli za to, že švédská televize vysílá lepší pořady než norská. Navíc se ve švédských kinech promítaly necenzurované filmy Ingmara Bergmana. To v norské verzi byly nejodvážnější scény vždycky vystřihnuté. Přestože robustní sociálně demokratické vlády mělo Švédsko stejně jako Norsko, připadalo nám všem, že Švédsko je daleko svobodnější a otevřenější.

Se Švédskem se však v našich myslích pojily i různé negativní zkušenosti. Předně ty méně důležité, totiž že Švédové byli vždycky lepší ve fotbale a často i na lyžích a na bruslích. Ukázka z komentáře k zápasu Norska se Švédskem roku 1908 to jasně ilustruje: „12. července 1908 sehrálo Norsko v Göteborgu svůj vůbec první národní souboj se Švédskem. Začátek byl fenomenální: Zákrokem Minottiho Bøhna skórovalo Norsko hned po prvních 45 vteřinách. Ale Švédové, kteří také hráli svůj první národní souboj, útok mohutně odrazili a vyhráli 11:3.“ Daleko horší bylo, že jsme v Norsku často měli pocit, že se za každou cenu musíme Švédsku ve všem vyrovnat, to znamená, že musíme opakovat všechny jejich chyby. Stalo se tak i v oblasti, která je mi nejbližší, totiž ve školství.

Co tedy máme v roce 2005? Svobodný národ a svobodný lid, stát, který se aktivně podílí na chodu nejedné mezinárodní organizace, ne však Evropské unie. Ve skutečnosti je Norsko prostřednictvím evropské hospodářské spolupráce členem různých orgánů Evropské unie, vlastně se nachází spíše uvnitř EU než mimo ni. Ale přesto je Norsko plně svrchované. A to je zřejmě vůbec to nejdůležitější: být pánem ve svém domě.

Většina stále ještě tvrdí: „Už nikdy žádnou unii!“

Shrnutá a přepracovaná písemná verze přednášky proslovené
v Klubu Lávka dne 7. června 2005
v souvislosti s oslavami stého výročí osamostatnění Norska

Thor Henrik Svevad, působí jako lektor na FF UK a FF MU

Přeložil Ondřej Vimr