Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Estonské básnířky

Estonská literatura má jednu zvláštnost, a tou je velká a záslužná úloha žen v estonské poezii. Zatímco u nás v devatenáctém století se ženy proslavily jako prozaičky, např. Božena Němcová, Karolína Světlá, Gabriela Preissová a Eliška Krásnohorská, v Estonsku stála žena u zrodu estonské poezie. Její štafetu pak převzaly další významné básnířky.

Lydia Koidula


Lydia Koidula

Žena, která položila základy estonské poezie, byla Lydia Koidula (1843–1886), vlastním jménem Lydia Jannsenová. Jejím otcem byl zakladatel estonské žurnalistiky J. V. Jannsen. Narodila se v polovině devatenáctého století v osadě Vändra na jihu Estonska. Přezdívka, kterou jí dal jeden z jejích přátel, žurnalista Jakobson, vystihovala její úlohu v estonské poezii, Koit totiž znamená v překladu Jitřenka. Lydia Koidula prožila poměrně krátký, ale bohatě naplněný, i když ne právě šťastný život. Už jako studentka pomáhala redigovat otci jeho týdeník Perno postimees (Pärnský postilion) a později v Tartu Estonský postilion. Po ukončení Tartuské univerzity se stala domácí učitelkou a zároveň první estonskou novinářkou, básnířkou a spisovatelkou. V Tartu prožila šťastná léta uprostřed spřízněných přátel a vyvíjela bohatou tvůrčí činnost. Později na tuto dobu vzpomíná: „Ano, byla to bohatá doba, bohatá na starosti a tvůrčí práci s vyhlídkou na svobodný duchovní život.“ Ve třiceti letech se provdala za poněmčeného Lotyše, námořního lékaře E. Michelsona a žila s ním v ruském Kronštadtu. Ve třiačtyřiceti letech tam zemřela na rakovinu a byla tam pohřbena. Teprve v roce 1946 byly její tělesné ostatky převezeny do Tallinnu a slavnostně pochovány na tamějším lesním hřbitově.

Její poezie je jedním z vrcholů poezie estonského národního obrození. Položila základy estonské lyriky a vytvořila prototyp intimní, přírodní a především vlastenecké lyriky. Za jejího života vyšly tiskem dvě básnické sbírky Luční květy (Vainulilled, 1866) a Slavík z Emajôgi (Emajôgi ööbik, 1867), které představují jen část autorčiny tvorby. Celkem bylo dochováno a posmrtně vydáno 311 dokončených básní – kritické vydání Básně (Luuletused, 1966). Řada jejích básní zlidověla. Báseň Má vlast je má láska byla zhudebněna a stala se estonskou hymnou. V tehdejší době byla důležité i její dílka prozaická, např. Mlynář a jeho snacha (Ojamölder ja tema minia, 1863), a dramatická, z nichž zvláště komedie Synovec ze Saaremaa (Saaremaa onupoeg, 1870) a Takový buran (Säärane Mulk, 1872) položily základy estonského divadla.

Anna Haavaová


Anna Haavaová

Marie Underová

Další významnou estonskou básnířkou, která se narodila o dvacet let později než Lydia Koidula, je Anna Haavaová (1864–1957), vl. jménem Espensteinová. Pseudonym zvolila podle rodné osady Haavakivi. Narodila se v patricijské rodině majitele panství, vystudovala Vyšší dívčí školu v Tartu, stala se vychovatelkou a později ošetřovatelkou v Petrohradu. Po delší nemoci přesídlila do Tartu a živila se hlavně překládáním. Často trpěla nouzí, obzvlášť v letech první světové války. Od roku 1945 pobírala státní osobní rentu. Dožila se úctyhodného věku 93 let.

Její první sbírka Básně (Luuletused I.-III, 1888-97) obsahuje převážně milostné básně, které dosáhly velké popularity. V další sbírce Vlny (Lained, 1906) převažuje reflexívní lyrika. Objevují se tu i satirické a kritické pohledy na stávající společenský řád. Sbírka Děti severu (Pôhjamaa lapsed, 1913) přináší nové prvky milostné lyriky. Láska je tu těsně spjata s přírodou. Ve sbírce Z našich dnů (Meie päevist, 1920) se prohlubují a přiostřují společenskokritické tóny. Charakteristické pro pozdější sbírky A přece je život krásný (Siiski on elu ilus, 1930) a Zpívám svou estonskou píseň (Laulan oma eesti laulu, 1935) jsou verše, vyjadřující bolestné osamění a lásku k domovu.

Více než 200 autorčiných básní bylo pro svou muzikálnost zhudebněno a některé z nich znárodněly. Zásluhou Anny Haavaové je, že otevřela nové perspektivy rozvoje estonské lyriky.

Marie Underová

Tři roky před úmrtím Lydie Koiduly se narodila jiná významná estonská básnířka Marie Underová (1883–1980). Narodila se v Tallinnu v učitelské rodině, získala německé vzdělání na dívčí škole, v devatenácti letech se provdala za účetního Hackera a až do roku 1906 žila v Rusku. Tento svazek nebyl šťastný a útěchu jí přinášelo přátelství s mladými tallinnskými literáty.

Marie Underová debutovala smyslnou vášnivou lyrikou ve sbírce Sonety (Sonetid, 1917), která vyvolala svou otevřeností literární i společenský skandál. Brzy následovaly další básnické sbírky Rozpuk (Eelôitseng, 1918) a Modrá plachta (Sinine puri, 1918). Ve dvacátých letech se z jejích veršů pomalu vytrácí vzrušená radost ze života a proniká do nich vědomí tragičnosti lidské existence. Zračí se to např. ve sbírce Krvotok (Verivalla, 1920). Autorčin zájem o německý expresionismus a baladiku prozrazuje několik dalších sbírek, např. Hlas ze stínu (Hääl varjust, 1927). Její básnické knihy z třicátých a čtyřicátých let Pod širým nebem (Lageda taeva all, 1930) a Kámen ze srdce (Kivi südamelt, 1935) jsou syntézou radosti ze života a vědomí tragičnosti života. Tato syntéza vyústila v oproštěnou lyriku.

Roku 1944 Underová emigrovala se svým druhým manželem, básníkem Arturem Adsonem, do Švédska, kde žila až do své smrti. Adson napsal její obsáhlý životopis (Marie Underi eluraamat, 1974). Underová ještě ve vlasti reagovala na žalostnou situaci země básnickou sbírkou Žalostnými ústy (Mureliku suuga, 1942) a i v exilové tvorbě zůstala spjata s rodnou zemí a jejím osudem. Svědčí o tom např. sbírka Jiskry v popeli (Sädemed tuhas, 1954).

V Estonsku je Marie Underová pokládána za zakladatelku moderní estonské poezie a jako jediná z estonských básníků pronikla i do širšího evropského povědomí v překladech. Překládala světovou klasiku a pro nás je obzvlášť zajímavé, že překládala české umělé balady – K. J. Erbena, J. Nerudy a P. Bezruče.

Zemřela ve stockholmském sanatoriu ve věku 97 let a svého manžela přežila o tři roky.

Zásluhou Vladimíra Macury máme přeloženy do češtiny některé básně (ze sbírky Sonetů je báseň Extaze, báseň Sbohem).

Betti Alverová


Betti Alverová

Za jednu z největších básnířek je v Estonsku pokládána Betti Alverová (1906–1989). Narodila se ve městečku Jôgeva v rodině traťmistra, vzdělání získala v univerzitním městě Tartu, ale vysokoškolská studia nedokončila, protože se chtěla cele věnovat literatuře. V roce 1937 se provdala za básníka Heitiho Talvika, avšak za osm let nato byl Talvik zatčen sovětskou bezpečností a jako sociálně nebezpečný živel deportován na Sibiř, kde po dvou letech zemřel. Alverová pak nesměla až do poloviny šedesátých let publikovat. I potom si však udržovala odstup od oficiálního svazového života a nepřistupovala na kompromisy.

Do literatury vstoupila jako prozaička, psala povídky a romány, ale ve třicátých letech se rozhodla pro poezii a sblížila se s básníky, kteří společně vystoupili ve sborníku Arbujad (Mágové). V rámci programu této skupiny, jenž vnímal umění jako protiváhu rozpadajících se životních jistot na prahu II. světové války, vystoupila Alverová s dramatickou koncepcí poezie, jež vyústila v buřičské romantické gesto, patetizované a zároveň parodované. Tento typ literární masky dozrál v lyrice sbírky Prach a oheň (Tolm ja tuli, 1936). Druhá sbírka veršů Strom života (Elupuu) připravená k tisku už nevyšla a rukopis skončil v estonském literárním muzeu.

V cizině vyšly její dvě knížky poezie. V roce 1956 byl ve Stockholmu vydán výbor z jejích veršů pod titulem Básně a poemy (Luuletused ja poeemid) a v Torontu o dvanáct let později pod titulem Nové básně a poemy (Uued luuletused ja poeemid).

Návrat Alverové do estonské poezie doma je charakterizován oslabením novoromantické stylizace a zdůrazněním mravního aspektu básníkovy úlohy ve společnosti. Svědčí o tom několik básnických sbírek, např. Hvězdná hodina (Tähetund, 1966) a Korály v řece Emajôgi (Korralid Emajôes, 1986). Pozoruhodná je její delší báseň z tohoto období Mluveno do větru, která byla kritikou označena jako „mocná deklarace lidskosti“. Alverová tu brojí proti konzumním kariéristickým ideálům.

Od roku 1989 začaly vycházet v Estonsku autorčiny sebrané spisy a vloni byla vydána Velká kniha poezie (Suur luuleraamat), jež zahrnuje celoživotní tvorbu Betti Alverové. U nás vyšel v českém překladu výbor z autorčiny poezie pod titulem Hrom je můj bratr, opět zásluhou Vladimíra Macury.

Debora Vaarandiová


Debora Vaarandiová

Z mnoha dalších současných básnířek jsem zvolila ty, jejichž některé básně máme přeloženy do češtiny. Je to Debora Vaarandiová, která se narodila roku 1916, letos jí tedy bude devadesát let. Narodila se ve Vôru na jihu Estonska a vyrůstala na největším estonském ostrově Saaremaa. Jeho rázovitý kolorit se později stal silným zdrojem její inspirace. Po ukončení gymnázia odešla na univerzitu do Tartu, kde studovala filozofii. Velice ji ovlivnil styk s levicovou inteligencí a přivedl ji k marxismu. Po studiích se stala novinářskou redaktorkou. Na počátku Velké vlastenecké války byla evakuována do Čeljabinské oblasti a pracovala tam v uměleckých souborech. Roku 1943 se vrátila k novinářské práci, ale onemocněla tuberkulózou a musela žurnalistiky zanechat. Stala se spisovatelkou z povolání a roku 1952 se provdala za spisovatele Juhana Smuula, z jehož tvorby máme do češtiny přeloženy cestopisné knihy Ledové moře a Japonské moře.

Už jako gymnazistka uveřejňovala své první básně časopisecky. Soustavněji začala psát básně za války a válečná tematika také určuje základní podobu její prvotiny Pod hořícím nebem (Pôleva laotuse all, 1945). Zanícený, ale nehluboký optimismus budování nové epochy a nového člověka našel výraz v řadě jejích knížek, např. Za jasného jitra (Selgel hommikul, 1950), které získaly významné společenské ocenění. Zlom v její tvorbě přinesla sbírka Snílek v okně (Unustaja aknal, 1959). V následujících letech její žensky procítěná lyrika přesáhla hranice intimního prožitku k obecně závažnému. Svědčí o tom sbírky Chléb pobřežních rovin (Rannalageda leib, 1965) a Ve světle větru (Tuule valgel, 1977. Roku 2004 obdržela Vaarandiová cenu za celoživotní dílo.

Do češtiny máme přeloženy některé její básně, které Vladimír Macura zařadil do publikace Nádherné stromy lásky (Kopretina, Housle noci v překladu Jany Moravcové).

V této publikaci jsou také ukázky z tvorby dvou dalších současných básnířek, které se však nevěnují pouze poezii, ale i jiným literárním žánrům. Jsou to Ellen Niitová a Viivi Luiková.


Ellen Niitová

Viivi Luiková

Ellen Niitová

Ellen Niitová, manželka spisovatele Jaana Krose, jehož některá díla máme přeložena do češtiny, se narodila roku 1928 v dělnické rodině v Tallinnu. Po maturitě na gymnáziu studovala na Tartuské univerzitě estonistiku a tři roky pokračovala ve studiu jako aspirantka. Záhy po svém přijetí do Svazu estonských spisovatelů pracovala jako tajemnice Svazu pro otázky poezie a od začátku šedesátých let je spisovatelkou z povolání. Napsala řadu knížek pro děti, její Majolenku (Pile-Riini lood, 1963) přeložil do češtiny Vladimír Macura. Do estonské literatury zasáhla také tvorbou pro dospělé svou básnickou knížkou s názvem, který příznačně vyslovuje dobovou euforii a okouzlení životem – Země plná objevů (Maa on täis leidmist, 1960). Polohu vroucího, nekomplikovaného postoje k životu zaznamenávají i další sbírky veršů, např. Odolnost světa (Maailma pidevus, 1978). K jejím sedmdesátinám byl vydán reprezentativní výbor z její poezie pod titulem Píseň o vápenci (Paekivi laul, 1998)

Viivi Luiková

Další autorkou, jejíž poezie tvoří jen část tvorby, je Viivi Luiková (1946). Narodila se v osadě Tänassilma nedaleko Viljandi na jihu Estonska. Dálkově vystudovala střední školu v Tallinnu a usadila se tam nastálo. Zpočátku pracovala v knihovnách a ve Státním ústředním archivu a od roku 1970 je spisovatelkou z povolání. Provdala se za básníka a prozaika Jaaka Jôerüüta. Hodně cestovala, delší dobu se zdržovala ve Finsku a s manželem, jenž se stal velvyslancem, žila v Římě.

Do literatury vstoupila společně s pokolením „rozdychtěných mladých mužů“ na počátku šedesátých let a brzy zaujala v poezii osobité místo. Její první verše byly poznamenány sentimentálním dětským tónem, který později vystřídala racionálně konstruovaná prostota stylizovaného naivismu, což se zračí v řadě sbírek, např. Prodavač písní (Laulude müüja, 1968). Toto úsilí dozrálo do klasického, lakonického tvaru v knížkách z první poloviny sedmdesátých let, např. ve sbírce Vstup do obrázku (Pildi sisse minek, 1973). Další básnické sbírky, např. Z trudné radosti (Rängast rôômust, 1982) prozrazují zájem o všednost městského životního stylu. V roce 1998 vyšel výbor z jejích nejlepších básní Nebe na zemi (Maa taevas).

Viivi Luiková psala také knížky pro děti, jež ji přivedly k próze. Román Sedmé mírové jaro (Seitsmes rahukevad, 1985), který v českém překladu Vladimíra Macury zůstal bohužel nevydán, získal státní cenu a tutéž cenu obdržel i další autorčin román Krása historie (Ajaloo ilu).

PhDr. Naděžda Slabihoudová, foto archiv Severských listů

Ediční poznámka


Naděžda
Slabihoudová

Autorka tohoto článku paní PhDr. Naděžda Slabihoudová patří mezi významné překladatele z ruštiny a estonštiny. Za svoji překladatelskou činnost dostala 23. února 2004 od estonského prezidenta Arnolda Rüütela řád Maarjamaa Risti III. (kolmanda klassi ordeni). Letos (2008) má vyjít 2. vydání Slovníku pobaltských spisovatelů, v němž zpracovala část o estonských spisovatelích. Byla rovněž autorkou Stručného přehledu estonské literatury (Balt-East, 2003, 2. vydání) a každoročně přispívá také do edice „Literatura ve světě“ přehledem současné estonské literatury.

Islandská sekce ji svého času přivítala na svém pořadu o islandských a estonských básnířkách. Právě v Estonsku básnické tvorbě vévodí ženy.

Lidmila Němcová, 1. března 2008

Kontakt na vydavatele slovníku

adresa: Ing. Antonín Drábek, Vydavatelství Balt-East,
Ke škole 1398/l, 149 00 Praha 4 – Opatov
telefon: 272 919 005, 608 653 877
e-mail: antonin.drabek@email.cz

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,50   hodnoceno: 8 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.505.883 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.677 sec. • www.severskelisty.cz • 3.234.214.113
file v.20190115.000405 • web last uploaded 20190901.041847
2017:306 • 2018:214 • 2019:180