Jakub Havel, Hynek Adámek:
Island – soulad protikladů

Na začátku května se na trh dostala dlouho očekávaná populárně-geografická publikace, představující jak pestrou a unikátní přírodu ostrova, tak i Island jako zemi, která, i když leží jakoby odstrčená uprostřed oceánu, není uzavřená do sebe. Žije v sounáležitosti se světem, ale přitom si dokáže zachovávat vlastní bohatou identitu. Dýchne na vás atmosféra života jeho obyvatel, v kontextu drsných přírodních podmínek, relativního bohatství i odlehlosti.

Island je nejřidčeji osídlenou zemí Evropy. Téměř čtyři pětiny z rozlohy ostrova je stále v původním stavu. To znamená členité pobřeží s množstvím zátok a fjordů, početná jezera a dravé ledovcové řeky, nepravidelně tryskající gejzíry i sirné prameny, množství vodopádů a kilometry ztuhlých lávových polí ve vnitrozemí.

Velká část rozlohy ostrova je pokryta ledovci, ale zároveň jde i o oblast geologicky mladou a mimořádně vulkanicky aktivní. Tento kontrast je patrný v islandské krajině na každém kroku a čtenář do ní může nahlédnout prostřednictvím množství hezkých fotografií. Kniha dvojice zkušených autorů je však víc než kolekcí fotografií drsné přírody z turisticky nejznámějších míst. Oba se na Island pravidelně vrací a navštívili ostrov již mnohokrát. Proto ho mohli představit v barvách, které krátkodobí návštěvníci nemají šanci poznat. Můžeme nahlédnout do života současných Islanďanů, vyrazíme uprostřed prosince s rybáři na moře, prožijeme den po dni na islandské farmě…

Jakub Havel, 1. června 2004

---

Jakub Havel, Hynek Adámek: Island – soulad protikladů, vychází v nakladatelství Mladá Fronta

---

foto Jakub Havel

foto Jakub Havel

foto Jakub Havel

foto Jakub Havel

foto Jakub Havel

foto Jakub Havel

foto Jakub Havel

foto Jakub Havel

Ukaázky z knihy

Úvod

Omýván bouřlivými vodami severního Atlantiku leží kousek od severního polárního kruhu na první pohled nehostinný kus země. A přesto vás tenhle ostrov něčím přitahuje.

Kus země, který jako by do Evropy patřil a nepatřil. Jeho obyvatelé jako by v Evropě byli a zároveň nebyli, a stejně tak je tomu i s krajinou. Na jedné straně pohádkové duhy nad vodopády, divoké řeky a horské ledovce, na straně druhé rozsáhlé sopečné pustiny, lávové příkrovy, soustavy sopek a všudypřítomný vítr, který nedává krajině vydechnout. Ocitáme se ve zcela jiném prostředí, ve světě lávy, ledu, sněhu a lišejníků.

Člověk musí o tom, co vidí kolem sebe, přemýšlet. Islandská krajina nelze jednoduše zařadit do „líbí“ nebo „nelíbí“. Každému většinou trvá alespoň několik dní, než si utřídí své dojmy. Tak moc se její charakter liší od toho, co známe z Evropy. Jako bychom se ocitli v úplně novém světě, na jiné planetě. Pokaždé když se znova dostanete na Island, vás zdejší krajina nějakým způsobem zhypnotizuje. Fascinuje vás stále víc a víc.

Písničkář Jan Burian, který je mimo jiné i předsedou Klubu islandských fanatiků, říká, že když je na Islandu, je schopen poslouchat jen vážnou nebo etnickou hudbu, na tu populární vůbec nemá chuť. Určitá monotónnost a uhrančivost krajiny nutí člověka pohlížet na život možná trochu jinak. Stejnou zkušenost můžeme potvrdit také. Takže pokud pojedete na Island, tak s sebou přibalte Beethovena, Chopina, Haydna, Mozarta a Mendelssona Možná na tom skutečně něco bude, protože z hovorů s nejrůznějšími lidmi lze získat dojem, že snad všichni Islanďané zpívají v nějakém sboru. Bez ohledu na věk jsou tu nezvykle populární hodiny operního zpěvu.

Islanďané mají už od pradávna oproti řadě jiných národů realističtější přístup k přírodě. Pokora, s kterou k ní přistupují, je výsledkem jejich přímé a z hlediska historie čerstvé zkušenosti, že přírodní síly budou vždycky silnější než jejich. Kousek země, připomínající laboratoř, ve které si příroda zkouší různé typy vývoje krajiny. Když se něco nepovede? Nic se neděje. Všechno překryje láva a začíná se znova. Byla to jen zkouška.

Život Islanďanů byl do konce 2. světové války neměnný. Teprve pak přišly radikální změny. A právě díky tomu jsou tradice v obyvatelích hluboce zakořeněny. Z původně odlehlé a chudé pevniny se po staletí norské a dánské nadvlády stala v současnosti v přepočtu na obyvatele jedna z nejbohatších zemí světa.

Není lehké proniknout do mentality obyvatel Islandu a pochopit ji. Ovšem předat tuto zkušenost dál je úkolem téměř nadlidským. Je tu mnoho kontrastů, které utvářejí zcela nezvyklou atmosféru. V Islanďanech se mísí vědomí hlubokých kořenů s přijetím moderního životního stylu. Drsná a téměř pustá, ale zároveň i okouzlující krajina, poutavá historie Island je ojedinělý neskutečnou symbiózou protikladů, která v Evropě chybí a jinde na světě se hledá obtížně.

Máte před sebou knihu, která představuje nejen pestrou a unikátní přírodu ostrova, ale přibližuje také Island jako zemi, která, i když leží jakoby odstrčená uprostřed oceánu, není uzavřená do sebe. Žije v sounáležitosti se světem, a přitom si dokáže zachovávat vlastní identitu. Dýchne na vás atmosféra života jeho obyvatel v kontextu drsných přírodních podmínek, relativního bohatství i odlehlosti.

Možná vás na poslední stránce téhle knihy napadne, že fenomén Islandu, jak o něm mnozí rádi hovoří, vlastně neexistuje, že je jen islandská krajina a islandský styl života.

Rybáři

Čtyři hodiny ráno v pustém dalvickém přístavu. Studená tma. Za chvíli se z ní ale vynořuje Gunnlaugur řečený Aly s velkou termoskou pod paží. První, co Aly udělá, když přijde na loď, je, že nastartuje motor a zapne počítač, na jehož obrazovce se objeví známé logo Windows 98. Dřevěné lodě jsou dnes minulostí. Nahradily je tovární plastové trupy s moderní elektronickou výbavou a silným motorem. Přijíždí vysokozdvižný vozík a Aly nakládá několik beden s ledem. Za chvíli přichází Jón, druhý člen posádky, a můžeme vyrazit. Loď je rok stará, dlouhá devět metrů a vybavená nejnovější technikou. Aly mi ukazuje podrobnou námořní mapu, která se zobrazuje na monitoru počítače. Podle potřeby lze její výřezy zvětšovat nebo zmenšovat. Na mapě jsou díky připojenému satelitnímu přijímači různobarevnými čarami zobrazeny místa lovu v několika minulých týdnech.

Po vyplutí obstarává Jón nějaké věci na palubě a pak zalézá do miniaturní kajuty na přídi, aby urval ještě pár hodin spánku. Než doplujeme do míst, kde by podle zkušeností z posledních dní mělo být nejvíc ryb, bude to trvat přes dvě hodiny. Aly kormidluje loď téměř po paměti a cestou nám ukazuje světla majáků na ostrůvku Hrísey a na konci Eyjafjordu. Na radaru vidíme několik teček – asi kolegové. Až za pár minut jsou patrná i jejich poziční světla. Stále plná tma. Na monitoru můžeme kontrolovat svou polohu, která se vykresluje na mapě v reálném čase. Díky technice víme, že k našemu dnešnímu cíli zbývá ještě 20 mil a současnou rychlostí 17 uzlů tam budeme za 66 minut

Aly si zvětšuje výřez mapy na monitoru, až je na něm jen bílá plocha. Ukazuje, kam dnes míříme. Nechápeme, podle čeho to na bílé ploše určil. S trackballem, ovládajícm počítač místo obyčejné počítačové myši, si rozumí stejně jako s kormidlem. Říká, že na moře ho otec vzal poprvé, když mu bylo sedm let. Léta pracoval na velkém trajleru, před deseti lety dokonce odešel na pár let na farmu do Dánska. Prý chtěl zkusit zase něco jiného. Teď strká do CD přehrávače stříbrný kotouček a malou kabinou zaduní tvrdý rock. Asi aby neusnul. Na moři byli s Jónem i včera.

V půl sedmé jsme na místě. Budeme chytat technikou zvanou long line, něco jako na těžko. Na palubě máme 23 balíků šňůr dlouhých 200 metrů. Jón si bere oblek z tlusté pogumované tkaniny a jde na záď. Navazuje první „lajnu“ k bójce se závažím a nasazuje první svazek s dvěma stovkami ostrých háčků pod jakýsi velký trychtýř. Do něj sype první kbelík návnady – drobné kousky rybího masa. Aly snížil otáčky motoru a kormidlem udržuje loď v přímém směru. Na zádi vyhazuje Jón bóji do moře. První šňůra s háčky se začíná tahem vody sama odvíjet. Přitom musí každý háček proletět spodní částí trychtýře s návnadou, kde si okamžik před tím, než skončí v moři, zasekne sám jeden z kousků masa. Jón se má co otáčet. Každou chvíli je třeba doplnit návnadu nebo navázat další šňůru s háčky.

Než tímto způsobem položíme celých téměř pět kilometrů návnad, pomalu se rozední a je možné zhasnout velký pracovní reflektor, osvětlující palubu devítimetrového člunu. Na čtyři a půl tisíce háčků s návnadou čeká asi metr od mořského dna na hladové ryby. Právě u dna by měly být ty největší. Samotné háčky jsou umístěny asi metr od sebe na dalším asi 80 centimetrů dlouhém lanku, které je teprve připevněno k centrální šňůře. To nám včera pyšně ukazoval Mumi. Nově si pořídil boční lanka s volně otočným uchycením z nerezové ocele, které znemožňuje, aby ho chycená ryba ukroutila. Jeden kousek prý přijde na 20 dolarů.

Teď máme čas na krátký oddech. Ryby potřebují alespoň tři hodiny na to, aby si návnadu našly. S kladením jsme začali před více než dvěma hodinami, takže za další hodinu můžeme začít tahat první šňůru. Aly říká, že na velkém trajleru se dá vydělat ještě víc než tady. Tato práce má prý zase výhodu v tom, že je alespoň každý den doma. Z pochopitelných důvodů má mnoho mužů pracujících na moři manželské problémy I práce je prý na malé lodi zajímavější. Může řídit loď, pod ruku mu přijde více druhů ryb a během dne je svým vlastním pánem.

Několik mil od břehu, nad kterým se teď, krátce po jedenácté hodině, konečně objevilo slunce, jsou slušné vlny a s lodí, která má vypnutý motor, to docela houpe. Nic pro slabé žaludky. Paluba se začíná připravovat na vytahování úlovku. Na boku se vyklápí jakýsi naviják, připravují se prázdné plastové kontejnery. Podle přesné satelitní navigace nacházíme první položenou bóji. Jón vytahuje na palubu konec šňůry a zakládá ji do navijáku. Loď pomalu pluje na volnoběžné otáčky a buben navijáku vytahuje na palubu první háčky. Několik prvních je prázdných, ale pak je tu první treska, za ní další a pak už to jde ráz naráz. Ryba je vytažena k bubnu, kde se jí vytrhne z huby háček a ona sklouzne do jakési velké vyvýšené bedny uprostřed paluby. Aly stojí na boku lodi s krátkou tyčí s ostrým zahnutým hákem na konci a kontroluje ryby, které jsou jedna po druhé vytahovány na palubu. Čas od času nějaký větší kousek zasekne a pomůže mu nahoru, aby se ryba během asi dvoumetrové cesty z vody k bubnu neutrhla. Zatím Jón stojí u bedny s ostrým nožem v ruce. Bere jednu rybu za druhou a prořezává jim „hrdlo“, pokud se tomu tak u ryby dá říkat. Pak je třídí podle druhu i velikosti do několika kádí napuštěných vodou. Ryby ve vodě vykrví, takže do přístavu je už přivezou pěkně čisté a lesklé. Takhle to půjde bez přestávky dalších více než sedm hodin. Průměrná délka ryb je 45 až 65 centimetrů a váha cca 2,5 až 3,5 kilogramu. Největší kusy měří 70 centimetrů a váží 5 až 6 kilogramů.

Naviják se vždy musí zastavit jen na co nejkratší dobu, kdy je potřeba rozvázat jednotlivé šňůry a uklidit je do vaku. Již vykrvené ryby pak Aly s Jónem hází do kádí v podpalubí. Když se ryby nahromadí, vypne Aly na chvíli naviják, vezme do ruky nůž a pomůže Jónovi. Několikrát se stane, že se treska utrhne z háčku a spadne zpět do vody dřív, než ji šňůra vytáhne na palubu. Aly bleskurychle vytahuje připravenou dlouhou tyč se čtyřzubcem a naklání se přes palubu, aby ji chytil. Jednou se mu to nepodaří, tak neváhá dát zpětný chod, aby nepřišli ani o tu jednu jedinou průměrně velkou tresku. Trochu mě to překvapuje, protože z toho množství ryb, které během jednoho dne dva muži vytáhnou z moře, jde o malý zlomek celkového úlovku. „Good fish, good price,“ vysvětluje to později svou úspornou angličtinou Aly. Na Islandu asi neříkají, že správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí, ale spíše pro tresku i zpátky zacouvá Slunce už zase dávno zašlo za zasněžené svahy fjordu na obzoru, ale bude trvat ještě pár hodin, než bude poslední dnešní úlovek na palubě.

Do přístavu v Dalvíku se vracíme až v devět hodin večer. Oba chlapi jsou unaveni, ale očividně spokojeni. V podpalubí vezeme pět tun ryb. Převážně tresek, pár beden redfish (okouník mořský, lat. sebastes marinus) a pár desítek platýzů. Běžný denní úlovek je od dvou do čtyř tun. Dnes si oba vydělali 80 tisíc. Průměrná islandská měsíční mzda se přitom pohybuje kolem 130 tisíc. Mumiho loď ročně vyloví asi 600 tun ryb. Když přirážíme k molu, už na nás Mumi čeká s několika dalšími pomocníky. Malým jeřábem se z lodě vykládají bedny s rybami a vysokozdvižným vozíkem se odvážejí do skladu. To už ale obstarají jiní. Aly a Jón odcházejí domů. Dnes byl dobrý den, tak zítra jedou zase. Dneska jsme jim přinesli štěstí, tak prý máme přijít zas. Ráno ve čtyři na molu

Jakub Havel, Hynek Adámek: Island – soulad protikladů