Příběhy ze starého Islandu (Staroislandské povídky)

Pod názvem Staroislandské povídky vyšel na podzim výbor ze starých islandských ság, které se dochovaly v rukopisech ze 13. až 14. století. Jde o další z vydavatelských počinů, které přibližují českým čtenářům méně známé prameny evropské literatury. Staré islandské písemnictví stále u nás není příliš známé.

Povídky jsou všednímu životu dávných Islanďanů bližší než ságy, jejich hrdiny jsou většinou obyčejní lidé. Také literární styl je v nich posunut k lidovému vyprávění a nepostrádají svérázný humor. Sympatickým rysem většiny textů je jejich realismus, byť jsou popisované příběhy někdy hodně syrové a drsné. Motivy často souvisejí bezprostředně s tehdejším pojetím rodové cti.

Islanďané byli velcí cestovatelé. Dostaneme se s nimi dokonce do Grónska, kde kolem r. 1000 založili dvě osady. V povídkách se odráží i zvláštní vztah k Norsku. Hospodářská nutnost velela udržovat s ním všestranné styky, ale potřeba nezávislosti vedla někdy až k mírně komickému sebeprosazování se vůči původní vlasti. Není vyloučeno, že tato tendence byla do textů dodatečně vsunuta až v době jejich písemného zaznamenávání ve 13. století, kdy byl Island nakonec podroben norskému králi.

Světová jedinečnost islandské literatury spočívá především v tom, že podává autentický obraz života lidí v době přechodu od pohanství ke křesťanství. Do tohoto období, vymezeného přibližně lety 930 až 1030, spadá i děj většiny příběhů z českého výboru.

Ze staroislandštiny vybraly a přeložily Veronika Dudková a Helena Kadečková. Ilustroval Halldór Pétursson. Vyšlo s podporou Ministerstva kultury Islandu.

Pavel Dobrovský, kráceno podle HN, 10. září 1999