Vážení posluchači, Heil Hitler

Jonni Hansen, foto archiv

Proč si Dánové ze svých daní platí neonacistické rádio

Dánští skinheadi mají být na co pyšní: podle údajů OSN je totiž jejich severské království jedinou zemí na planetě, která ze státní kasy podporuje neonacistickou rozhlasovou stanici. Rádio Oáza (Oasen) sídlí na kodaňském předměstí Greve a do éteru vysílá například čtení z Hitlerova Mein Kampf na pokračování, rasistické urážky na adresu přistěhovalců a jako hudební vložku brutální nacistický rock. Podniku šéfuje proslulý násilník a šéf neonacistické partaje Jonni Hansen, který do svého trestního rejstříku připsal poslední záznam před třemi lety, když ve svém Volvu úmyslně najel do skupinky lidí a šest z nich vážně zranil. Dotaci pro svůj vysílač dostal Hansen i letos na podzim.

Drahá svoboda slova

Rádio Oáza bylo založeno v roce 1996 a na státních dotacích si už přišlo na půl milionu dánských korun. Jak je to vůbec možné? Podle dánského mediálního zákona z roku 1997 má na státní dotaci nárok každá schválená lokální stanice. (Rádio sice založili v roce 1996, ale zákon o dotování těch lokálních vysílačů byl přijat až o rok později – pozn.red.) Účelem je podpora svobody projevu a místní demokracie, která podle Dánů představuje samé kořeny občanské společnosti. A protože nacionálněsocialistické hnutí (DNSB) Jonniho Hansena není v Dánsku zakázané, může provozovat rádio, a tudíž i žádat o podporu. A tak dochází ke skutečně paradoxním situacím: od loňského března do letošního května muselo rádio dočasně vysílání přerušit, neboť místní rada pro vysílání shledala obsah relací vysloveně rasistickým, nicméně hned po návratu do éteru si šéf Oázy běžel pro státní příspěvek.

Taková podivná praxe samozřejmě budí odpor. Dánsko opakovaně kritizovala OSN i Rada Evropy, a poté, co na podzim Rada pro rozhlasové vysílání zveřejnila letošní seznam podporovaných lokálních stanic a nacisté na něm opět nechyběli, rozpoutala se vzrušená debata i v dánských médiích. Konzervativní ministr kultury Brian Mikkelsen se nechal slyšet, že státní podporu rádia, veřejně šířícího nenávist k Židům, přistěhovalcům a homosexuálům, považuje za vysloveně nechutnou záležitost. Někteří mediální odborníci a členové rozhlasové rady se ale ohradili. Radní Gitte Thomsenová pro deník Politiken prohlásila, že zrušení podpory Oáze by bylo principiálně špatné řešení, neboť by se jím vytvářel prostor pro nasazování náhubků nepohodlným názorům. Za ministra se naopak postavil profesor ústavního práva Henning Koch. V odebrání státní podpory nacistickému vysílači prý nevidí žádný problém, protože zachování svobody projevu není totéž jako její finanční podpora. K jeho názoru se přidal i pravicový tisk: svoboda projevu je samozřejmě nedotknutelná, nicméně kde je psáno, že by ji stát měl platit z peněz daňových poplatníků? Nejlepší by bylo zrušit všechny dotace a tím onen politováníhodný exces zprovodit ze světa.

Korektností k násilí

Přes poprask okolo rádia Oáza nemá ovšem v Dánsku neonacistické hnutí valnou sílu. Místní rozvědka odhaduje, že jeho aktivních stoupenců není v zemi víc než padesát, přičemž v sousedním Švédsku jde počet neonacistů i jejich brutálních útoků do tisíců.

Čím to, že v Dánsku, které toleruje neonacistickou stranu a v jehož parlamentu představuje třetí nejsilnější politickou sílu krajně pravicová Dánská lidová strana, je násilí na přistěhovalcích téměř neznámým jevem, kdežto Švédsko, které ve svém integračním zákoně z roku 1997 rezolutně vyhlašuje, že je „multikulturní stát“, má podle statistik vůbec největší počet neonacistů v Evropě? Švédská vláda přitom v roce 1995 dokonce navrhovala rozšířit pojem rasismus i na projevy „extrémně kladného hodnocení vlastní kulturní identity“ a dodnes se víc než 50 procent obyvatel vyslovuje proti omezení přistěhovalectví. Tak odkud se bere násilí? Podle sociologů pramení paradoxně právě z toho, že je švédská veřejná debata v tuhém sevření politické korektnosti.

Protipřistěhovalecké postoje, které v Dánsku vyjadřuje například krajně pravicová Dánská lidová strana, se ve Švédsku považují za naprosto neúnosné a vyskytly se i případy, kdy jejich zastánci přišli o zaměstnání. Jakmile se ekonomové jen v řeči suchých čísel zmíní o tom, na co přistěhovalci státní kasu ročně přijdou, dostávají cejch „ekonomických rasistů“, a jakákoli skepse vůči stávající přistěhovalecké politice je ve slušné společnosti tabu. Celá snaha je ovšem silně kontraproduktivní. Názorově homogenní švédské klima s jediným přípustným postojem blokuje otevřenou debatu o podobě společnosti a vytváří podhoubí pro extremisty.

Je sice nesporné, že státem podporované nacistické rádio v Kodani nijak k věcné debatě o multikulturní společnosti nepřispívá, kauza Oáza svědčí ale přinejmenším o tom, že se dánská společnost nebojí diskutovat svobodně a otevřeně. A to se nakonec vyplácí.

Helena Březinová
převzato z časopisu Respekt s laskavým svolením autorky

Autorka vyučuje na katedře nordistiky FF UK