Proč Dánsko v roce 1973 vstoupilo do Evropského společenství (ES)?

V referendu o vstupu do Evropského společenství na podzim roku 1972 Dánové nehlasovali svým srdcem, ale svými peněženkami. Jejich vstup nebyl ovlivněn evropskými ideály, ale ekonomickou nutností. Přestože Dánové na rozdíl od svých norských či švédských sousedů přece jenom evropský projekt brali vážněji, nedá se říci, že by byli hlubšími myšlenkami Římských smluv nadšeni. Po konci druhé světové války se Dánsko snažilo co nejdéle nezaplést do rýsujících se světových bloků vedoucích k rozdělení Evropy.

Před podáním přihlášky do ES a během živé diskuse o vstupu hrály roli dvě alternativy, které by mohly zajistit dánskou ekonomiku – v rámci EFTY či v rámci plánovaného Severského ekonomického sdružení NORDEK. Ideálním řešením ovšem z pohledu Dánska bylo vytvoření rozsáhlého prostoru volného trhu.

Ani jedna z těchto alternativ nebyla pro Dánsko uspokojivá. Projekt NORDEKu se vůbec nerealizoval, neboť ho na Sovětském svazu závislí Finové pár dnů před podpisem odmítli kvůli obavám z přílišných vazeb tohoto uskupení na ES, které byly díky dánským postranním úmyslům, nutno říci, oprávněné. EFTA sice pomohla dánskému průmyslu, byla však absolutně nedostačující pro potřeby rozsáhlého dánského zemědělství. EFTA neměla zdaleka takové cíle a aspirace jako Evropské společenství. Jednalo se o „tradiční“ mezistátní spolupráci. Hlavními dvěma cíly EFTY bylo vytvoření volného trhu mezi jejími členy a zmírnění ekonomického rozdělení západní Evropy. I přes některé nedostatky ovšem EFTA dánskému průmyslu rozhodně napomohla a sloužila také jako jakási přípravka na konkurenční prostředí před vstupem do samotného ES.

Do západní Evropy Dánsko exportovalo přes 70 % svých celkových vývozů. Hlavním obchodním partnerem Dánska byla tradičně Velká Británie. V padesátých letech již mnohem markantněji stoupaly vývozy do zemí ES než do zemí EFTY. Bylo stále zřejmější, že dánské ekonomické jistoty bude nutno zabezpečit ve spolupráci s ES. Dánsko svůj vstup vázalo na Velkou Británii a podmiňovalo ho ohledy na státy EFTA a severskou spolupráci. Díky vetu Charlese de Gaulla zabraňujícímu vstupu Velké Británie, vycouvalo i Dánsko, a to i přes návrh de Gaulla, aby Dánsko vstoupilo samostatně bez Velké Británie.

Série generálových vet vstupu Velké Británie a nevole Dánska vstoupit samostatně obnovila myšlenky na zintenzivnění severské ekonomické spolupráce. Severská spolupráce nebyla v Dánsku nikdy nahlížena s takových skepticismem, s jakým se setkávala myšlenka vstupu do ES. Ani po vstupu do Evropských společenství však nebylo věčné dilema mezi Severem a Evropou zcela vyřešeno.

Neúspěšný projekt severské ekonomické unie NORDEK byl zatím posledním pokusem přenést tradiční severskou spolupráci z roviny praktické spolupráce v tzv. nízké politice („low politics“) do závažných oblastí tzv. vysoké politiky („high politics“). Vzhledem k rozdílným plánům a představám jednotlivých zemí se však projekt nerealizoval, především díky již zmíněným diametrálně odlišným představám zejména Finů a Dánů. Zatímco Finové se díky své podřízenosti SSSR obávali přílišnému napojení na ES, Dánové si nechtěli zavírat vrátka a dokonce měli vidinu, že budou sloužit jako most mezi Skandinávií a Evropským společenstvím. Toto se pro Finy ukázalo jako nepřijatelné a projekt padl pár dnů před plánovaným podpisem odmítli. Meziseverský trh by byl ovšem pro dánské potřeby zcela nedostačující, a to především pro zemědělské produkty. Například v roce 1956 směřovalo do ostatních severských zemí pouze 14,2 % z celkového objemu exportů.

V kampani před referendem o vstupu Dánska do ES, získával stále více na významu slogan Dánska jakožto mostu mezi Severem a Evropou. Myšlenka mostu byla stále více zdůrazňována po neúspěšném projektu NORDEK, aby se zamezilo obavám odpůrců členství v ES. V diskusi totiž hrála totiž velkou roli problematika, jak dánský vstup do Společenství ovlivní severskou spolupráci. Odpůrci integrace argumentovali, že vstup do ES zabrání dalšímu rozvoji severské spolupráce a podávali tento problém jako buď-anebo. Příznivci integrace naopak zdůrazňovali, že pro severskou spolupráci je více než vhodné, aby alespoň jeden ze severských států byl členem Společenství, a že vstup do ES nijak neovlivní pokračování severské spolupráce. I členové politických stran byli rozděleni v pohledu na členství Dánska v ES. Po referendu o vstupu význam doktríny Dánska jako mostu – pojidla mezi ES a Severem stále klesal, zčásti také proto, že se tento nápad u ostatních severských států nesetkal s přílišným nadšením.

Diskuse o vstupu do ES byla v Dánsku velmi dynamická. Společnost i politici se rozdělili na dva tábory – mezi hlavní argumenty proti patřila především severská spolupráce, mezi argumenty pro naopak ekonomické výhody, především pro dánské zemědělství. Odpůrci dánské integrace s Evropou případný vstup označovali za rozchod se severskou solidaritou a severskými hodnotami. Roli hrály i politické argumenty protiněmeckého rázu, znovu se objevily tradiční obavy z německé dominance a z ekonomických vazeb na Německo. Naopak severská spolupráce se vždy těšila velké popularitě, obavy o případné dopady na tuto spolupráci po vstupu do ES se mírně zmírnily poté, co přihlášku podalo Norsko. Kampaně v obou zemích byly v některých ohledem velmi provázané, diskutovalo se například, ve které zemi by se mělo referendum konat dříve, aby to pozitivně ovlivnilo výsledek i v zemi druhé.

Referendum se konalo 2. října 1972 – 63,4 % zúčastněných hlasovalo pro, 36,6 % hlasovalo proti. Referendum v Norsku proběhlo o pár dnů později, a sice s negativním výsledkem.

Dlouhodobé plány evropské integrace, které již tehdy vyplývaly ze zakládacích smluv byly v kampani opomenuty, z čehož také plyne značné zklamání obyvatelstva v prvních letech po vstupu. Celý průběh kampaně a nedostatečné zdůraznění politických cílů Společenství má velmi důležitý dopad na současnou dánskou evropskou politiku.

Tereza Hořejšová, Integrace, září 2002
převzato s laskavým svolením redakce Integrace