Finská zimní válka se Sověty (1939–1940)

převzato z knihy Hitlerova arktická válka
(Chris Mann, Christer Jörgensen, DEUS 2008)

Mainilla leží na Karelské šíji (Wikipedia)
hnědá čára vedoucí kolem Mainilly je předválečná
hraniční čára mezi Finskem a Sovětským svazem;
město Viipuri je dnešní Vyborg

Mannerheimova linie (Wikipedia)

Finsko-ruská hranice po moskevském míru
(Wikipedia)

Maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim na fotografii
z roku 1942, foto Wikimedia Commons

foto Wikimedia Commons

foto Wikimedia Commons

foto Wikimedia Commons

Zimní válka, finsky talvisota

30. listopadu Finové „slaví“ výročí vyhlášení tzv. zimní války. Ve skutečnosti však byla zahájena již 26. listopadu 1939 tzv. „Mainillským incidentem“, kdy Rudá armáda předstírala ostřelování své pohraniční vesnice Mainila a tvrdila, že za útokem stojí Finsko, a že došlo ke ztrátám v sovětských jednotkách. Této propagandy zneužil Sovětský svaz k útoku na Finsko, čímž o čtyři dny později začala zimní válka (citace Wikipedia).

Zimní válka je konfliktem, o kterém někteří Finové dodnes nevědí, co si o něm myslet. Zda je lépe být hrdým na odvahu se postavit mnohem silnějšímu Sovětskému svazu, nebo zda raději zapomenout na tento konflikt, který odstartoval kontroverzní spojenectví s Němci a posléze i dlouhodobé trauma z prohry, které mělo nepříjemné pokračování v ekonomické i politické rovině ještě dlouho po ukončení druhé světové války.

Mezi Finskem a Sovětským svazem byl sice 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení, v roce 1934 znovu potvrzený na dobu deseti let. Přesto zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu.

Sovětský svaz, vědom si své obrovské vojenské převahy a izolovanosti Finska, vznesl absurdní požadavky ohledně výměny území, ruských základen na finském území, přesunů ruských jednotek přes území Finska a vojensko-politických smluv. Pokud by Finsko splnilo byť i jen územní požadavky, nejenže by ztratilo ekonomicky významné oblasti výměnou za sice rozsáhlejší, nicméně nesmírně zdevastovanou pustinu, ale navíc by se tak ocitlo vydané na milost a nemilost Sovětského svazu – změna hranic by vytvořila více než deset km široký průlom do Mannerheimovy linie na Karelské šíji a zcela by zničila systém pobřežní obrany jižního Finska.

Sovětský svaz argumentoval potřebou chránit Leningrad a případně celý Finský záliv před invazí kohokoliv. Během říjnových a listopadových jednání o „konkrétních politických otázkách“ sice Finové nabídli několik drobných ústupků, nicméně hlavní body návrhu – smlouvu o vzájemné vojenské a hospodářské pomoci, pronájem přístavu Hanko a rozmístění sovětských jednotek na finském území odmítli.

Dalo se očekávat, že to Sověti nenechají jen tak plavat. Přestože vojenské síly byly naprosto nesouměřitelné, Finové se rozhodli jít do konfliktu. Jakýkoliv větší ústupek Sovětskému svazu tehdy se tehdy kvalifikoval jako porušení suverenity finského státu.

V roce 2005 se však objevil dokument, který může pohled na tyto události poněkud změnit. Odtajněné memorandum tehdejšího finského velvyslance v Německu Mikaela Kivimäkiho naznačuje, že šlo o vyšší hru, do které bylo zapojeno Německo. Viz článek Finsko válku s Moskvou možná vyprovokovalo

Oficiálně se však bezprostřední záminkou pro rozpoutání války stal tzv. „Mainillský incident“. 26. listopadu 1939 v 15.45 dopadlo na ruskou vesnici Mainilla se stanovištěm ruských pohraničních sil několik dělostřeleckých granátů. Sovětský svaz označil za viníky Finy. Marně Finové protestovali, že v této oblasti žádné dělostřelectvo nemají, marně požadovali mezinárodní ověření celé události. Sovětský svaz požadoval okamžité ukončení provokací a stažení všech finských ozbrojenců minimálně 30 km od hranice. Když finská strana pochopitelně odmítla, zrušil Sovětský svaz sovětsko-finský pakt o neútočení.

Dne 30. listopadu 1939 v šest hodin ráno se na finská města snesla smršť tříštivých a zápalných bomb. Vzápětí nato zahájily stovky děl ostřelování finských pohraničních stanovišť. V 6.30 hod. vstoupila Rudá armáda na území Finska. Týž den finský prezident Kallio jmenoval dosavadního předsedu Komise pro obranu země maršála Mannerheima vrchním velitelem obrany a předal mu veškeré své vojenské pravomoce. Propukla talvisota – zimní válka.

Ruský plán v podstatě kopíroval německý blitzkrieg uplatněný v Polsku. Předpokládal rychlé prolomení finských linií, rozetnutí Finska na několik částí a naprosté zničení finských ozbrojených sil, jejichž definitivní kapitulace (a dobytí Helsinek) bylo plánováno nejpozději na 21. prosince 1939, jakožto dárek Stalinovým šedesátinám. Finsko mělo být jasným odstrašujícím příkladem pro ostatní – celá Evropa měla vidět, jak špatně skončí ten, kdo se Sovětskému svazu postaví na odpor.

Nedostatek cest, neschopnost a nezkušenost všech stupňů velení, minimální výcvik a absence nejzákladnějšího vybavení (sněžných fréz a pluhů, saní, lyží, sněžnic, dostatečně teplých oděvů, vhodných maskovacích uniforem) udělala ze sovětských vojáků statisty, kteří v mnoha případech pouze čekali na smrt. Cest bylo málo, byly úzké, špatně udržované, zaváté místy až desetimetrovými závějemi. U Petsama, kde teplota v noci klesala až na minus 50 stupňů Celsia, umrzly tisíce Rusů, aniž by spatřily byť jen jediného Fina.

Finské přepadové oddíly se pohybovaly sněhovou pustinou a pobíjely menší jednotky a jednotlivce, kteří se oddělili od hlavního tělesa. V noci se ostřelovači plížili k táborům a zabíjeli hlídky i muže u ohňů. Minometčíci se zaměřovali na kouř či světlo z ohňů polních kuchyní a připravovali tak ruské vojáky o zásoby a teplou stravu. Tyto ztráty nebylo čím nahradit, neboť zásobovací cesty byly odříznuty a Finové evakuovali a zcela zničili všechny vesnice a usedlosti, ke kterým se Rusové přiblížili.

Není zde dostatek prostoru popisovat jednotlivé detaily války. Zájemcům doporučuji, aby si sehnali výtečnou knížku Hitlerova arktická válka od autorů Chrise Manna a Christera Jörgensena (Mann je lektor evropské historie na britské mezinárodní University of Surrey a londýnské University College; Jörgensen je původem švédský historik, expert na válečnou historii). Vyšla v roce 2008 v českém překladu v nakladatelství DEUS. Kniha popisuje události druhé světové války v severských zemích v komplexním pohledu. Zvídavý čtenář tu pochopí minimálně dvě věci. Bez, v našich končinách poměrně opomíjených, válečných událostí na Severu by druhá světová válka byla úplně něčím jiným. A za druhé fakt, že ani finská zimní či pokračovací válka, ani jakákoliv jiná událost z této doby či krajiny se nedá posuzovat samostatně.

Jak se dalo očekávat, poměrně vojensky slabé Finsko nemělo velkou šanci proti sovětské armádě především s jejími relativně nevyčerpatelnými lidskými i materiálními zdroji. Finům také docházela munice. A tak po půl roce válka skončila v podstatě kapitulací Finska.

Zimní válka oficiálně skončila Moskevským mírem 13. března 1940, v jehož podmínkách Finsko muselo odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu ruských podmínek. Ztratilo téměř celou Karélii, území v oblasti Salla a svou část Rybářského poloostrova, celkem 57 000 km². Muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v Hanko, vybudováním železnic spojujících Sovětský svaz a Norsko a přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.

Finská armáda prokázala v Zimní válce obrovskou vůli k odporu a její síla s pokračující válkou dokonce rostla, o což se přičinila jednak zahraniční pomoc (Anglie, Francie, Švédsko), jednak na Rudé armádě ukořistěné zbraně. V zahraničí se pak pomalu začaly formovat oddíly dobrovolníků. Sovětský svaz byl na základě definice agresora, kterou sám předložil vyloučen ze Společnosti národů, která vyzvala všechny své členy, aby Finsko v rámci svých možností, podpořili. Celý národ se jako jediná bytost vzepjal k výkonu, který snad nemá v novodobé historii lidstva obdoby. Zatímco finské děti odjížděly do bezpečí do Švédska a ženy nastupovaly do továren a na nebojové armádní posty, jejich muži v továrnách a na frontě dělali všechno možné i nemožné, aby sovětský útok zastavili.

Výkony finských vojáků sahaly doslova a do písmene na hranici lidských možností – stručně by se dalo říci, že se přesouvali a bojovali, dokud nepadli – kulkou nebo vyčerpáním. Na rozdíl od „schematických“ Rusů se bili s obrovskou vynalézavostí a dokázali odlišit, kdy je lepší ustoupit, kdy uhnout na stranu a kdy je nutno držet pozice bez ohledu na ztráty. Neboť jestliže Rudou armádu vedli nezkušení či neschopní „řezníci“, pak v čele finské armády stála elita země, zejména původně ještě carský důstojník, maršál Mannerheim, vzdělaný aristokrat, který absolvoval vojenské vzdělání v rámci „ruské školy“ a velice dobře si prostudoval i základy školy „německé“ a „francouzské“.

Z vojenského hlediska by bylo možná pro Sovětský svaz nejlepší z Finska vypadnout. Toto řešení však bylo z hlediska politického neúnosné. Prestiž Rudé armády, dosavadním průběhem války „utopená v krvi a sněhu“, vyžadovala, aby bylo Finsko rozdrceno. Bylo třeba dát celému světu najevo, že dosavadní průběh války byl jen nedopatřením. Všichni museli vidět, že postavit se Sovětskému svazu na odpor je velmi hloupý nápad.

Ale to je již jiná historie – finská pokračovací válka.

Význam zimní války pro Finy je obrovský. Národ, který byl historicky vždy po něčí kuratelou, ať švédskou, nebo ruskou, ze na konci 1. světové války vymanil z područí mocností a zahájil svoji cestu jako samostatný stát. A v prvním velkém konfliktu s východním Sovětským svazem si počínal více než hrdině. Dodnes jsou ve Finsku oblíbené filmy s tematickou zimní války. Bohužel následující události, pokračovací válka ruku v ruce s Německem a v podstatě otočka Laponská válka, která znamenala vyhnání Němců ruku v ruce se Sověty, není nic, na co by byli Finové dodnes hrdí. Byly to události víceméně vynucené, ale dodnes znamenají velké trauma v srdcích Finů.

připravil Michael Stanovský, 15. září 2009
zdroj: Hitlerova arktická válka (Chris Mann, Christer Jörgensen, DEUS 2008)