Vlk (Canis lupus)

Vil. Kuhnert, Brehmův život zvířat

kresba: Pestrá příroda, Albatros, 1982

Nejznámější zástupce psovitých šelem je vlk.Obývá většinu Evropy, mírnou Asii a Severní Ameriku. Na tak velkém území se vlci samozřejmě liší, jižní bývají menší než ti ze severu. Největší nalezneme na Sibiři a v Kanadě, dosahují váhy 80 až 100 kg.

Základní vlčí společností je rodina. Na konci zimy nastáva doba páření vlků. Za dva měsíce vrhne samice čtyři až šest vlčat. Dlouho zůstavají s matkou v noře kam jim samec nosí potravu. Rodina tvoří smečku, která loví společně. N některých krutých obdobích, zvláště v zimě, se spojuje se několik smeček dohromady. Vlci jsou dobří běžci a za noc dokážou uběhnout i 40 až 80 km.

Vlci se v poslední době začínají slušně rozšiřovat po celé Skandinávii – po Švédsku i Norsku

Laponci, jimž vlk jest nepřítelem nejhorším, ježto jim jak v létě, tak v zimě vraždí soby, střílejí sice také a dobře na vlky, ale oblíbenějším a vydatnějším jest u nich následující způsob lovu: Když na podzim napadlo hojně sněhu a pevná kůra posud se na něm neudělala, Laponec připevní si k nohám své kůsle, ozbrojí se dlouhou tyčí s nožem na konci, vyhledá si vlka lupiče a počne jej honiti. Vlk zapadaje stále pod břicho do sněhu, nemůže utíkati rychle, brzy se unaví a neunikne tudíž Laponci na sněžných ski. Vyběhl-li vlk na bezlesou rovinu, jest ztracen. Nůž stihatelův jest z počátku přikryt pochvou rohovou, která však přiléhá tak volně, že jediná rána do kůže vlkovy učiněná stačuje, aby byla shozena. Potom šelma dostane tolik rán, kolika jest zapotřebí, aby se jí loupeživost znechutila na vždy. Převážná většina kožešin, jež přicházejí z Norvéžska, pochází od Laponců, kteří ukořistili je způsobem tímto.

ms – zdroj: Alfred Edmund Brehm: Život zvířat,
vydavatelství J. Otta, Praha, cca 1900