Finské národní parky, Pyhätunturi

v záři půlnočního slunce
foto M. Stanovský

kvarcitová skála, foto archiv

půlnoční slunce, foto M. Stanovský

Do národního parku Pyhätunturi jsme původně jet neměli. Je až za polárním kruhem a my měli málo času. Nicméně krásné počasí a příjemná teplota nás přiměla k tomu, abychom si zajížďku asi 50 km udělali. Ostatně, co je to padesát kilometrů v pustých severních krajích Finska… Zbytku naší výpravy v Helsinkách poprvé vysvitlo z dešťových mraků sluníčko, nám naopak sluníčko poprvé nezapadlo. Měli jsme neuvěřitelné štěstí na počasí, stále jasno, čím severněji, tím teplejší vzduch i voda v jezerech.

Každý, kdo jede za polární kruh, se těší na půlnoční sluníčko. Ale ouha. Na polárním kruhu se ho dočká jen jednou ročně – o letním slunovratu. Čím severněji, tím je polární den delší. Ovšem s přibývajícími dny se hranice rychle posunuje k severu. My byli v severním Finsku první týden v červenci, na půlnoční sluníčko bychom se museli jet podívat pěkných pár kilometrů severněji. Druhá možnost byla vylézt na vysoký kopec. V Laponsku, v placaté tundře, se kopečky vyskytují. Laponci je nazývají tunturi – tundrové vrchy. Vytvořil je ledovec, když koncem ledové doby brázdil finskou jezerní krajinu. Celou krajinu "ohobloval" do roviny, ale kde byla nějaká anomálie, většinou křemencová kvarcitová skála, tam zbyly kopce. Mimochodem, kvarcity na Pyhätunturi jsou zvláštní právě tím, že jsou na nich vidět vrypy ledovce.

Pyhätunturi je národní park vyhlášený v roce 1938, snad vůbec první národní park ve Finsku. Je nazvaný podle starého kultovního místa Laponců – v překladu to znamená Svatý tundrový vrch. Tvoří nápadnou dominantu zdejšího kraje. Má pět vrcholů zřetelně vyznačených hlubokými soutěskami a balvanovými proudy na příkrých svazích. Flóra je zde poměrně chudá, na skále toho moc nevyroste. Mírnější svahy jsou porostlé smrkovými a borovicovými lesy, na úpatí leží bažinaté rašeliniště typu appa. Domovem tu je los, zajíc bělák, káně rousná.

Před půlnocí jsme vylezli na nejbližší tunturi. Astronomická půlnoc zde nastává 49 minut po půlnoci na hodinkách. To je dáno jednak letním časem a jednak tím, že nejsme přímo na 30º východní zeměpisné délky. Krásný pohled na nezapadající sluníčko kazil jen nepříjemný vítr a kopec rozrytý buldozery. Pod kopcem je totiž hotel, na kopci sjezdovky a sedačková lanovka. Jenom nechápu, proč to budují za polárním kruhem, když je tu celou zimu noc.

Ráno pod kopcem jsme měli snad nejtepleji v celém Finsku. Ze stanu mě vyhnalo horko. Dvacet ve stínu, osm hodin na hodinkách…

Michael Stanovský, 15. července 1998