Finské národní parky, vzhůru do Finska

masožravky v močálech, foto Michael Stanovský

Pro našince stále ještě není cestování v cizině, zvláště pak severské cizině, levnou záležitostí. Proto vyhledávám možnost cestovat s partou nenáročných turistů, relativně pohodlným – a hlavně levným – autobusem Karosa. Spíme ve stanech v kempech, na tábořištích nebo i ve volné přírodě. Srdce tuláka a trempa totiž volá celý život po volné přírodě.

Do finských národních parků jsem se dostal již několikrát. Poprvé se mi do lůna finské přírody podařilo dostat v roce 1998. Měl jsem možnost spolupořádat a doprovázet sdružení pro ekologickou výchovu Tereza na jejich Expedici Napapiiri. Výpravu jsme podnikli pod hlavičkou Klubu českých turistů Kudrna z Brna – a od té doby tam jezdíme s "Kudrnovcema" pravidelně

Finové si dokáží vážit životního prostředí, bývají v tom dost často vzorem ostatnímu světu. To ovšem neznamená, že by neměli problémy se znečišťováním přírody. Člověk se ani nediví, když si představí to množství dřevozpracujícího průmyslu a celulózek, které tvoří nezanedbatelnou část finského hospodářství. Proto se Finové snaží ty nejkrásnější části své krajiny, ty šperky přírody, chránit v rezervacích a národních parcích. Někdo by mohl být překvapen a zklamán – ony ty rezervace vlastně nejsou moc typicky finské. Je-li Finsko placatá krajina, pak je každý kaňon, každá větší skála, každý krásný vodopád vzácný a kolem něj vznikne národní park nebo alespoň rezervace. Ta ovšem stojí zato.

O rezervace nezakopnete na každém kroku. Většinou bývají rafinovaně skryty prostému návštěvníkovi. Nejdříve si musíte na mapě najít, kde vlastně cíl vaší cesty leží. Pak musíte zapomenout na asfaltové silnice. Mnohdy je třeba se ploužit desítky kilometrů prašnými lesními cestami. Nakonec narazíte na závoru. Z útrob autobusu vydolujete kletr a pokračujete pěšky. Většinou ne daleko.

Za chvíli se vám Finsko odvděčí – krásné písčité pláže, nádherné místo na stanování pod borovicemi. U toho je ohniště a hromada dřeva na oheň – to abyste neničili rezervaci. U toho nezbytná pila a sekera. Je vidět, že jste na Severu. Pila není přivázaná, sekera není tupá a nikoho ani nenapadne, aby si ji "půjčil" na další cestu. Není také důvod. Na dalších tábořištích totiž najdete jinou.

Finové často poznávají přírodu intenzivnějším způsobem. Potkávali jsme jednotlivce i skupinky domorodců oblečených do maskáčového turistického úboru s nezbytným kloboukem a moskytiérou, veliký batoh na zádech, touhu po dálkách v očích. Vyrazí v neděli a jdou. Jdou celý týden. Nebo dva. Třeba po Medvědí stezce v Oulance nebo po dálkové cestě v Národním parku Urho Kekkonena v severní tundře. Tábořiště potkávají co pár kilometrů. Většinou po celodenním pochodu bývá i srub s kamny, palandami pro pár lidí a nezbytnou zásobou. Před srubem suchý záchod a koše na odpadky. Jeden na plasty, druhý na papír, třetí na kovy. Ne abyste to popletli. Vždyť odpad recyklujeme a nikdo to po vás třídit nebude. V Oulance jsme objevili i plynový vařič s pětadvacetikilovou bombou plynu. Správa parku to tam na začátku zimy doveze na motorových saních – a vy máte pohodu. To je vše pozornost od Správy národních parků – aby se vám v rezervaci líbilo.

Těch význačnějších národních parků a rezervací je ve Finsku asi 60, všechny jsou zařízené pro návštěvníky, ať už jde o turisty, lyžaře, vodáky, rybáře nebo lovce. Delších turistických stezek jsem v průvodci napočítal pětadvacet.

My jsme ovšem žádné dálkové pochody nedělali. Hlavně proto, že čtrnáct dní na expedici nebyla dlouhá doba a cesta do Finska přes pobaltské republiky také měla své kouzlo a vyžádala si svůj čas.

Michael Stanovský, 15. července 1998