Dánsko – země Sørena Kierkegaarda, kde jsou duchovní státní zaměstnanci

Søren Aabye Kierkegaard (1813–1855)
kresba N. Ch. Kierkegaarda, 1840
 Královská knihovna (zdroj: wikipedia)

Kierkegaardova bronzová socha v Kodani
od Louise Hasselriise, 1918
 (zdroj: wikipedia)

Regine Olsenová (1837–1841)
autor: Emil Bærentzen, 1840
(zdroj: wikipedia)

portrét N. F. S. Grundtviga (1782–1872)
(autor: Gertner, 1844)

N. F. S. Grundtvig (1782–1872)
(foto: Lønborg, 1872)

V niterné vřelosti Veronice Kramperové.

Dánsko je země ležící v severní Evropě rozkládající se na Jutském poloostrově a asi 400 ostrovech (Sjælland, Fyn, Lolland, etc.) Rozloha země je 43 094 km² a počet obyvatel asi 5,3 milionu(¹). Království Dánsko je konstituční monarchií, které vládne královna Markéta II. Součástí království je formálně Grónsko a Faerské ostrovy. Hlavním městem je milionová Kodaň(²)ležící na severovýchodním cípu Sjællandu, která je známá svými přístavními kanály a sochou malé mořské víly. Druhým největším městem je téměř čtvrtmilionový Aarhus ležící na Jutském poloostrově a třetím největším pak Odense na ostrově Fyn, rodiště H. C. Andersena. Od roku 1973 je Dánsko členem Evropské unie, referendem však odmítlo jednotnou evropskou měnu a ponechalo si svoji dánskou korunu(³).

Na území dnešního Dánska, obývané germánskými vikingy, přinesli křesťanství misionáři z jihu, z oblasti dnešního Německa, konkrétně z Brém a Hamburku. Už roku 826 přišel do Dánska kázat evangelium „apoštol Severu“, benediktýnský mnich Ansgar. Ke konci 10. století se nechal pokřtít král Harald „Modrozubý“ a z runového nápisu na kamenu v dnešním městečku Jelling(⁵ )na Jutském poloostrovu se dozvídáme, že Harald pod svou vládou sjednotil celé Dánsko a že Dány učinil křesťany. Lze se snad domnívat, že v této době byly alespoň formálně christianizovány vyšší vrstvy společnosti(⁴). Nicméně historická literatura také spekuluje, že Ansgar a další hlasatelé evangelia se u vikingů setkali s potížemi a že větší vliv měly kontakty Dánů s Anglií(⁶). Zajímavým rysem dánského raně křesťanského výtvarného umění, který může nějakým způsobem korelovat se specifickým porozuměním křesťanské zvěsti, je způsob, jakým je Kristus zpodobňován na kříži – držení těla a výraz v obličeji nevyjadřuje utrpení, ale Ježíš je zpodobňován jako mocný a vítězný král(⁷).

Pár století poté, co byl u Baltu pohany zvražděn český světec Vojtěch, dánský král Valdemar Vítězný se pokusil obyvatele Pobaltí, resp. dnešního Estonska, obrátit na křesťanství mečem – s požehnáním papeže podnikl roku 1219 křížovou výpravu. Valdemar měl k této vojenské kampani, nutno přiznat, i mocenský a hospodářský důvod – získat pro své království dominantní obchodní postavení v Baltském moři. Dánům se nepodařilo obsadit a udržet celé Pobaltí, po několika letech drželi jen část Estonska. Do dnešních dnů z tohoto tažení však zůstaly dvě věci: Za prvé, hlavní město Estonska, Tallinn, na jehož místě vylodivší se dánské síly po zbourání původního dřevěného opevnění postavily stálou pevnost. Bez podivení tak je, že název Tallinn etymologicky znamená „dánský hrad“(⁸). Druhým důsledkem tažení je Dannebrog(⁹), dánská vlajka, jejíž vznik tradice datuje na 15. června 1219(¹⁰). Legenda praví, že vlajka s bílým křesťanským křížem v červeném poli se snesla z nebe uprostřed bitvy mezi Dány a Estonci a hlas z nebe měl křesťanským Dánům přislíbit, že pod touto zástavou zvítězí. Historicky vzato lze vznik dánské vlajky vysvětlit spíše tak, že vlajka s křesťanským symbolem byla králi věnována papežem u příležitosti schválení křižáckého tažení.

Tak jako celé západní křesťanstvo(¹¹), i Dánsko bylo na samotném počátku novověku katolické. Protestantismus, učení dr. Martina Luthera, pronikalo do Dánska z jihu, ze severního Německa. Přijetí protestantismu de iure bylo politickým rozhodnutím – roku 1526 král Frederik I. prohlásil Dánskou církev za nezávislou na papeži, hned následující rok povolil v království činnost evangelickým kazatelům a ač mělo oficiálně jít o koexistenci obou vyznání, král sám rušil a zabíral katolické kláštery(¹²). Katoličtí biskupové se několikrát pokusili zastavit postup Luterství tím, že do Dánska zvali německé katolické vzdělance. Takto byl pozván i Erasmus Rotterdamský, který však pozvání odmítl s odůvodněním, že „cesta je velmi dlouhá a říká se, že lidé jsou v těch krajích hrubí“(¹³). Ačkoli po úmrtí Frederika I. v roce 1533 vypukla politická krize a následovala série ozbrojených konfliktů mezi zastánci obou vyznání, z mocenského zápasu vyšel vítězně Christian III., který Koruně podrobil bohaté statky katolické církve, Luteránství bylo prohlášeno za státní vyznání a král byl prohlášen za hlavu nově vzniklé státní církve, čímž se všichni duchovní národní církve stali de iure jeho úředníky. Křesťanství získalo národní charakter, roku 1550 byla vydána Bible Christiana III(¹⁴), první kompletní překlad Písma do dánštiny, bohoslužby byly slouženy v dánštině, do národního jazyka byl přeložen i kancionál a postupem času vznikla samostatná společenská třída duchovních, kteří byli zaměstnanci krále, jakožto hlavy národní církve. O tři století později na tyto duchovní-státní zaměstnance, dánskou luteránskou národní církev a celé toto oficiální „křesťanstvo“(¹⁵) ve svých spisech a článcích ostře zaútočí Søren Kierkegaard(¹⁶).

Søren Aabye Kierkegaard (1813–1855) se narodil jako nejmladší syn úspěšného kodaňského obchodníka, který pocházel z chudého západního Jutska. Ve vztahu k Českým zemím není bez zajímavosti, že náboženské přesvědčení Michaela Kierkegaarda, Sørenova otce, vycházelo z pietistické křesťanské tradice a že v Kodani docházel do asi šestisetčlenného sboru Moravských bratří, jehož organizační a finanční záležitosti ml na starosti(¹⁷). Søren od narození žil v Kodani, v domě na náměsti Nytorv, dnes v místě jeho rodného domu stojí dům č. 27. Søren i jeho starší bratr, Petr, studovali theologii na Kodaňské univerzitě. Zatímco Petr řádně studoval a později se stal biskupem v Aalborgu, Søren si svá studia protahoval. Vůbec prvním textem, který Kierkegaard publikoval, byl roku 1834 článek v Kjøbenhavns flyvende Post o emancipaci žen. (Cf. Hansen-Stecher, M. (ed.): Dictionary of Literary Biography, Volume 300: Danish Writers form the Reformation to Decadence, 1550–1900, Detroit 2004, p. 313.) V roce 1840 se zasnoubil s Reginou Olsenovou, po roce však zasnoubení zrušil a odjel do Berlína(¹⁸). Pobytem v Berlíně začala Kierkegaardova agilní spisovatelská činnost, po jistou dobu téměř každý rok vydával minimálně jeden filozofický spis. Svým filozofickým dílem(¹⁹) se později stal otcem křesťanského existencionalismu(²⁰).

Roku 1835 si do svého deníku zapsal: „Co mně vlastně chybí, je to, aby se mi ujasnilo, co mám dělat, ne to, co mám poznatJde mi o to, abych porozuměl svému určení.jde o to nalézt pravdu, která by byla pravdou pro mne, nalézt tu ideu, pro niž bych chtěl žít i umřít. Co by mi pomohlo, kdybych vypátral tak zvanou objektivní pravdu?“(²¹) Touto ideou, pro kterou by mohl žít a za kterou by byl ochoten i zemřít, se mu stalo křesťanství. Když byl po jisté době hotov s filozofií, nasměroval svoji intelektuální snahu ke křesťanství, k obraně křesťanství v jeho novozákonní podobě. Tezí o paradoxu(²²) zaútočil proti spekulativní racionalistické a idealistické theologii(²³), ostře kritizoval oficiální „křesťanstvo“, dostal se do sporu s pastorem N. F. S. Grundtvigem(²⁴) a pak i s profesorem a později biskupem Martensenem, s nímž se přel o pojem pravého svědka pravdy(²⁵). V kodaňských ulicích i v bulvárním plátku Korzár byl zesměšňován. Kierkegaardův útok na oficiální „křesťanstvo“ byl tak prudký a spor o křesťanství tak intenzivní že Kierkegaard v říjnu 1855 zkolaboval v Kodani na ulici, 11. listopadu pak zemřel v nemocnici. Pohřben byl na kodaňském hřbitově Assistens Kirkegaard. Několik měsíců před svojí smrtí, 15. července 1855, napsal: „křesťanství vůbec není. Taková vášeň, které je třeba, aby člověk v úplném osamocení, v poměru odporu k lidem obrátil se pouze k Bohu, taková vášeň se již nevyskytuje. Druh lidí, jaký nyní žije, nesnesl by něco tak silného, jako je křesťanství Nového zákona“(²⁶)

Søren Kierkegaard v kavárně
náčtr olejomalby Christiana Olaviuse, 1843 (zdroj: wikipedia)

  Kodaň – Nytorv, náměstí, kde Kierkegaard bydlel (P. Tudvald)
(zdroj: Kierkegaards Koebenhavn, Politiken, København 2004)

kostel ve Vartovu, Kodaň
(dřevořezba podle kresby C. V. Nielsena, 1883)

Současná církevní situace v Dánsku vyvolává rozpaky. Podle oficiálních statistik náleží asi 84 %Dánů k Dánské národní evangelické luteránské církvi(²⁷). Tento statistický údaj začne být problematický, uvědomíme-li si, že v Dánsku de iure neexistuje odluka církve od státu, tj. stav, kdy Dánská národní evangelická luteránská církev je církví státní. Toto její postavení je formálně a právně zakotveno v ústavě království, která praví: „Evangelicko-lutherská církev je uznávanou (státní) církví Dánska a jako taková je státem podporována.“(²⁸) Projevem tohoto právního stavu je existence instituce Ministerstva církevních věcí(²⁹)(aj. Ministry of Ecclesiastical Affairs, dán. Kirkeministeriet). Toto ministerstvo je integrální součástí státu Království Dánska a jeho úkolem je spravovat příspěvky a prostředky vyčleněné církvi ze státního rozpočtu a spravovat církev v souladu s platnou legislativou státu. Ministerstvo také rozhoduje o výši církevní daně, kterou každý člen národní církve platí a dále do jisté míry funguje jako odvolací instance pro jednotlivé orgány církve. Ministerstvo církevních věcí dále spravuje záležitosti týkající se mzdy duchovních a podmínek zaměstnávání kněží a církevních úřadníků i věci týkající se rezignací a nucených rezignací církevních úředníků, kteří mají statut veřejného zaměstnance. Ministerstvo také zabezpečuje fungování různých vzdělávacích a školících organizací. Mezi pravomoci ministra pak patří např. jmenování lidí do určitých úřadů v rámci působnosti ministerstva, hlavně pak pravomoc jmenovat duchovní. Mezi další funkce ministra patří takové záležitosti, které vyžadují formálně úpravu královským dekretem či rozhodnutím, to znamená např. schvalování mší, zpěvníků či překladů Bible.

Ve světle těchto skutečností připomenu, že pro odluku církve od státu argumentoval například klasik politické vědy Alexis de Tocqueville (cf. Demokracie v Americe) či že jejím zastáncem byl i T. G. Masaryk (cf. Washingtonská deklarace nezávislosti Československa z 18. října 1918). Výše zmíněné skutečnosti spolu s uvědoměním si toho, že církev v Dánsku nebyla od státu oddělena ani v Kierkegaardově době, nám mohou pomoci porozumět tomu, proč tento kodaňský myslitel podnikl svůj ostrý útok proti křesťanstvu, resp. proti tak zvanému oficiálnímu „křesťanstvu“, a proč nedlouho před svou smrtí v jednom z čísel svého časopisu Okamžik napsal: „Osvoboďte pro všecko na světě křesťanství od státu. Stát zalehne svou protekcí křesťanství, jako když panička svým tlustým tělem zalehne své dítě“(³⁰)

Martin Damašek, Vartov, Kodaň, 17. srpna 2006

Článek byl konzultován s doc. PhDr. Annou Hogenovou, CSc., z PedF UK a s Mgr. Markem Suchým, M.Phil. Ph.D., z FHS UK. Oběma tímto děkuji. Poděkování za připomínky k textu patří také kolegyním Martě Štiglitzové a Tereze Šustkové a kolegovi Martinu Hůrkovi. Rád bych také podkoval Liselotte Larsenové z Grundtvigovy knihovny ve Vartovu a všem zaměstnancům Kirkeligt Samfund ve Vartovu v Kodani.

Søren Kierkegaard – spis Philosophical Fragments
vydaný roku 1844 pod pseudonymem Johannes Climacus

Søren Kierkegaard – spis The Sickness Unto Death
(dánsky Sygdommen til Døden) vydaný roku 1849
pod pseudonymem Anti-Climacus

Poznámky

(¹) EU, www.europa.eu.int, 5. června 2005

(²) Internetové stránky dánského velvyslanectví v Praze uvádějí, že populace aglomerace Kodaň čitá 1,09 milionu obyvatel; Velvyslanectví Království Dánska v Praze, www.ambprag.um.dk 5. června 2005 (N.B.: Stránky jsou součástí internetových stránek dánského Ministerstva zahraničních věcí.)

(³) Dánská koruna se dělí na 100 øre. 1 dánská koruna jsou asi 4 koruny české.

(⁴) Toto ale nemusí znamenat, že by většina obyvatel byla věřícími křesťany. Místa s pohanskými kulty existovala až do začátku vrcholného středověku a navíc i v Dánsku došlo k jisté míře synkretismu křesťanství s místními pohanskými kulty. Nejdéle se pohanské kulty udržely v oblasti jihovýchodního Švédska, v prostoru dnešního univerzitního města Uppsala. Takovýto charakter historického vývoje není ale specifický jen pro Dánsko, podobně probíhalo šíření křesťanství i v dalších částech Evropy.

(⁵) Městečko Jelling leží na východě Jutského poloostrova, nedaleko na jihozápad od města Aarhus.

(⁶) Cf. Rying, B. (ed.): Danish in the South and the North, Denmark: History, trans. R. Spink, The Royal Danish Ministry of Foreign Affairs, Copenhagen 1988, p. 7

(⁷) Zmiňme, že tento způsob zobrazování Krista lze interpretovat ještě i jinak: Způsob, jakým je Ježíš umělecky zpodobňován může být zvolen záměrně objednavateli díla, např. představiteli nově vznikající církve. Důvodem by mohl být pokus přiblížit křesťanskou zvěst mentalitě tehdejšího vikinga. Záměrem také mohlo být vyvolání strachu v divákovi a deklarování moci Krista jakožto vládce a soudce.

(⁸) Rying, B. (ed.): Danish in the South and the North, Denmark:History, trans. R. Spink, The Royal Danish Ministry of Foreign Affairs, Copenhagen 1988, p. 39

(⁹) Slovo pochází ze starodánského dan (červená barva, červený) a brog (barevný kus látky, prapor) ; cf. ibid., p. 39

(¹⁰) Cf. ibid., p. 39

(¹¹) Snad s jistou výjimkou českých utrakvistů. Ti byli však stále součástí západní katolické církve.

(¹²) Cf. Rying, B. (ed.): Danish in the South and the North, Denmark: History, trans. R. Spink, The Royal Danish Ministry of Foreign Affairs, Copenhagen 1988, p. 104

(¹³) Cf. ibid., p. 105; vlastní překlad z aj.

(¹⁴) Cf. ibid., p. 117

(¹⁵) Takto, tedy slovem křesťanstvo v uvozovkách, nazýval etablovanou církev sám Kierkegaard; cf. Okamžik. Takovéto křesťanství nazýval také jako „úřední křesťanství“, „křesťanství křesťanstva“, „státně církevní křesťanství“, „národně církevní křesťanství“, „hračka“, „zředěné náboženství“, „břečka“, „maškaráda“, „společenská hra“, „dtská kašička“, „dětské křesťanství“, „limonáda“; opět cf. Okamžik.

(¹⁶) Především ve svém časopise Okamžik.

(¹⁷) Cf. Hansen-Stecher, M. (ed.): Dictionary of Literary Biography, Volume 300: Danish Writers form the Reformation to Decadence, 1550–1900, Thomson Gale, Detroit, New York, San Francisco, San Diego, New Haven, Conn., Waterville, Maine, London, Munich 2004, p. 314

(¹⁸) Účelem cesty měly být návštěvy přednášek Schellinga, na ty Kierkegaard v Berlíně skutečně docházel.

(¹⁹) Celá řada Kierkegaardových knih byla přeložena do češtiny a vydána, jen namátkou: Bázeň a chvění, Nemoc k smrti, Nácvik křesťanství, Suďte sami, Tři páteční pozvání k večeři Páně, Okamžik, Svůdcův deník, etc.

(²⁰) Kierkegaard je sice otcem existencialismu, ale nutno dodat, že existencialismu křesťanského, čímž se liší od existencialistů francouzských i existencialismu Kafkova.

(²¹) Kierkegaardovy deníky, převzato z Kierkegaard, S.: Tři páteční pozvání k Večeři Páně, trans. R. Novotný, Kalich, Praha 2000, p. 6

(²²) Paradoxem je podle Kierkegaarda křesťanství: To, že Ježíš Kristus byl Bohočlověkem se, podle Kierkegaarda, nedá dokázat racionálně, nedá se o tom spekulovat a meditovat. Paradox (tedy Bohočlověk Ježíš Kristus) je člověku buď předmětem pohoršení se a nebo předmětem víry. Podle Kierkegaarda nejvyšším stádiem existence jedince je stádium náboženské, kdy jedinec učinil skok víry a paradox se mu stal předmětem vášnivé reakce, kterou je následování.

(²³) Spekulativní racionalistická a idealistická theologie byla podle Kierkegaarda v Dánsku reprezentována Prof. H. L. Martensenem a v Evropě pak idealistickou filozofií Hegela. Velkou část svých filozofických děl Kierkegaard píše právě jako reakci proti Hegelovi.

portrét N. F. S. Grundtviga
autor: C. A. Jensen
 (zdroj: wikipedia)

(²⁴) Filozofický a teologický spor s N. F. S. Grundtvigem (1783–1872) byl zásadní a dílo těchto dvou dánských myslitelů jakoby představovalo dva protipóly. Jen namátkou: Zatímco Kierkegaard zakládal víru na Novém zákonu, Grundtvig na tzv. živém slovu, které se podle něho nalézalo v Apoštolském vyznání a v současném sboru. Zatímco Kierkegaard definoval křesťana jako jedince, Grundtvig jako člena sboru. Zatímco Kierkegaard tvrdil, že subjektivita je pravdou a jedinec ji nalézá prostřednictvím existence, pro Grundtviga byla pravda objektivní, byla zjevena a jednotlivým národům se ukazuje v jejich dějinách a je jim přístupná prostřednictvím živého slova, tj. národního jazyka, a prostřednictvím studia vývoje v dějinách. (Cf. Neuman, S. E., Jr.: The Social Philosophies of Søren Kierkegaard and Nikolai Frederik Severin Grundtvig, University Microfilms, University Microfilms Limited, HighWycomb, England, A Xerox Company, Ann Arhor, Michigan, U.S.A., 1970; text disertace je dostupný v Grundtvigově knihovně ve Vartovu v Kodani.) Kierkegaard Grundtviga samotného i kroužek jeho přívrženců, tzv. Grundtvigianů, kteří se scházeli u Grundtviga ve Vartovu (Vartov byla nemocnice pro staré ženy, Grundtvig působyl v tamním kostele od roku 1839 až do své smrti) kritizoval, např. ve svém časopise Okamžik, v Konečném nevdeckém dodatku a jinde. Ve Skandinávii je Grundtvig znám jako „otec“ folkehøjskole, zvláštního typu skandinávské lidové vyšší školy, která byla v Grundtvigově době určena k praktickému a občanskému vzdělávání venkovské populace, často v národním duchu. V Dánsku na téma folkehøjskole existuje bohatá literatura. Z českého prostředí zmiňme alespoň jednu magisterskou diplomovou práci: Čížková, L.: Learning for European Co- Citizenship – Danish Contribution to the Educational Aspect of Post-National Identity Formation in Europe, FSV UK, Praha 2004; práce je také dostupná v Grundtvigově knihovně ve Vartovu v Kodani. Grundtvigovy práce dodnes nejsou přeloženy do češtiny a ve srovnaní s Kierkegaardem není Grundtvig mimo Skandinávii a Německo téměř znám. Po Grundtvigovi byl pojmenován jeden ze vzdělávacích programů EU.

(²⁵) Spor s profesorem a později biskupem Martensenem.o pojem pravého svědka pravdy tkvěl v definici toho, kdo je pravý svědek pravdy. Kierkegaard tvrdil, že pravými svědky pravdy nejsou oficiální představitelé (státní) církve, nýbrž,že pravým svědkem pravdy je v křesťanství podle Nového zákona věřící jedinec, který v utrpení následuje Krista.

(²⁶) Kierkegaard, S.: Okamžik č. 10, in. Kierkegaard, S.: Okamžik, trans. M. Krausová-Lesná, Kalich, Praha 2005, p. 227.

(²⁷) Kroku2002; Udenrigsministeriet, Ministry of Foreign Affairs of Denmark (Dánské ministerstvo zahraničních věcí), www.um.dk/en, Wbsites About Denmark, Denmark´s Official Website, staženo dne 2. října 2005

(²⁸) Ústava Království Dánska z 5. 6. 1953, Kapitola 1, paragraf 4., in Klokočka, V.; Wagnerová, E.: Ústavy států Evropské unie, Linde, Praha 1997

(²⁹) Celá stať o Ministerstvu církevních věcí cf. Ministerstvo zahraničních věcí Království Dánska Udenrigsministeriet, www.um.dk/da, staženo dne 13. 6. 2006, resp. Denmark´s Official web site, 13. 6. 2006.

(³⁰) Kierekegaard, S.: Okamžik číslo 4, 7. 7. 1855, in Kierkegaard, S.: Okamžik, trans. M. Krausová-Lesná, Kalich, Praha 2005, p. 81