Interview s operním režisérem Josefem Novákem

Operní režisér Josef Novák ve Finsku





fotografie z inscenací (archiv Jos. Nováka)

Divadelní program Liška Bystrouška
a Maškarní ples

Z divadelního programu Liška Bystrouška
Celá fotogalerie

Na procházce během svého pobytu v Turku ve Finsku jsem si povšimla velkého plakátu k opeře Don Giovanni, který uváděl velkým písmem jméno českého režiséra Josefa Nováka. Ve Finsku, jako ostatně i jinde ve světě, má v současné době režisér významnou pozici i v operním divadle. Po krátké době jsem měla možnost se seznámit s Josefem Novákem osobně. Zjistila jsem, že je velice zajímavou tvůrčí osobností, kterou uznávají nejen u nás, ale i ve Finsku; on považuje Finsko téměř za svůj druhý domov, má tam mnoho přátel, dokonce částečně finsky rozumí a hovoří.

Režisér pochází ze severní Moravy, vystudoval Janáčkovu akademii v Brně, režíroval operu vedle Prahy i na všech ostatních českých scénách, léta byl režisérem a dramaturgem, posléze též ředitelem v Ústí nad Labem. Na svém kontě má i přes dvě desítky inscenací zahraničních – na Slovensku, v Bulharsku, Německu a v Kanadě, nejvíce ale ve Finsku. Dlouho se věnuje také vysokoškolské pedagogické činnosti.

Prvé dojmy a zkušenosti bývají vždy rozhodujícími pro další spolupráci. Jak došlo k Vašemu prvnímu kontaktu a k první režii ve Finsku?

Jsou to opravdu již dvě desetiletí od mé první operní premiéry – Smetanovy Prodané nevěsty v nevelkém městě Mikkeli ve středním Finsku, správním středisku kraje Savo. Po prvé zazněly tóny její předehry pod podiem tamního činoherního divadla 28. března 1987, ale již o 2 roky dříve zazvonil telefon Divadelního ústavu a jeho odborná pracovnice – pozdější umělecká šéfka opery ND paní Eva Hermannová – se mě tázala, zda bych nechtěl režírovat Prodanou nevěstu někde ve Finsku. Jakže – ve Finsku? Českou operu? Mé znalosti o Finsku se tehdy koncentrovaly na povědomí o úspěchu našich sportovců na olympiádě v Helsinkách a hokejovém mistrovství v Tampere a na kuriózní historku z divadla, ve kterém jsem tenkrát působil. Jeho zasloužilý odborový předák se právě odtamtud vrátil z dovolené a v následné několikadenní opilosti vyzradil v divadle i v hospodách, jak „bídně“ si pracující v tom kapitalistickém Finsku žijí, za což byl stranou po zásluze odměněn a na několik měsíců ztratil řeč.

Pak přišel dopis Raimo Manninena, na který jsem po pravdě neslušně dlouho nereagoval. Nakonec se tento muž mnoha profesí – vystudovaný filolog a současně skvělý klavírista a šéf Umělecké komise kraje Savo – objevil v Praze osobně. Nebyla to pro něho žádná mimořádná návštěva, na konci 60. let on a mnozí finští studenti pobývali v Praze často a rádi.

Takže si pro Vás museli dojet osobně?

Skoro tak. Následovala na jaře roku 1986 má první – vlastně již pracovní – návštěva Finska, která mě nadchla – stejně jako onoho potrestaného odborového předáka – a navíc mi srazila hřebínek sebevědomí i v mé operní profesi. Odlétal jsem z Finska ozářen nejen radioaktivním mrakem vznášejícím se tehdy nad Skandinávií krátce po explozi černobylského reaktoru, ale i s upřímnou nedočkavostí, až budu moci Prodanou nevěstu – ve Finsku ovšem již dávno populární – začít připravovat.

To se pak uskutečnilo po necelém roce, za krutých čtyřicetistupňových mrazů, ale v tak vřelé a přátelské atmosféře, s jakou jsem se do té doby v českém operním provozu snad nesetkal.

Pro mne tehdy představoval naprosté novum onen altruistický zápal, s jakým se členové místního operního spolku do přípravy inscenace na „plný úvazek“ zcela bezplatně angažovali. Ve sboru účinkovali místní řemeslníci vedle chirurgů a dalšího personálu místní nemocnice, učitelé vedle studentů až po manažery podniku. Jeníka tenkrát – a velmi krásně – ztělesnil mladý ředitel jedné mezinárodní firmy, která měla v Mikkeli svou pobočku, taneční složku – i tu gymnastickou ve Skočné – pod vedením též českého choreografa Petra Koželuha znamenitě obstarali členové místního folklorního souboru a gymnastického kroužku. Ostatní sólisté však byli profesionálové, které sponzorovala jedna banka, zvaná „operní“.

Na premiéru se pak sjeli podobní nadšenci ze všech operních staggion rozlehlého Finska – a nebyla to žádná formální společenská návštěva.

Jistě jste se z Finska vracel s dobrými pocity?

Nepochybně. Mikkelští kolegové mi ještě připravili překvapení v letadle, kterým jsem po premiéře odlétal: vedle mě seděla Karita Mattila, šestadvacetiletá první vítězka nejprestižnější světové pěvecké soutěže – Singer of the World v Cardiffu, která tehdy v Praze s Českou filharmonií pod Gerdem Albrechtem natáčela Schumannovo oratorium Paradies und Peri. Ta dnes, v době své světové slávy, jedinečně slouží české hudbě vrcholnými janáčkovskými kreacemi: v dokonalé češtině zpívanou Jenůfou v Salcburku, Hamburku, San Francisku – spolu s finským tenoristou Jormou Silvastim, kterého zná pražské publikum z jeho premiérového představení poslední inscenace Její pastorkyně v Národním divadle – jsme ji mohli v této roli slyšet v přímém přenosu z Metropolitní opery v roce 2003, pod Jiřím Bělohlávkem i v Káti Kabanové vidět nejdříve v Helsinkách, o předminulých Vánocích pak opět i slyšet v přenosu z Metropolitní opery. Své písňové koncerty pak pravidelně končí za bouřlivého ohlasu publika Dvořákovými Cikánskými melodiemi, což jsem sám zažil v kanadském Vancouveru v době mé tamní inscenace Prodané nevěsty. Celé Finsko zná z častého vysílání rozhlasu její Rusalčinu árii a není pochyb o tom, že brzy bude svět obdivovat i její Emilii Marty z Janáčkovy opery Věc Makropulos.

Finsko je jistě vyspělá kulturní země. Finská národní opera v Helsinkách je známa po celém světě, působí tam i další profesionální operní soubory?

Je zajímavé, že pro Finsko je charakteristická poloamatérská základna operních produkcí ve více než deseti finských městech, ale to vůbec není na překážku vysoké profesionalitě provedení a následnému nadšenému zájmu publika. Finsko se dnes navíc stává i velmocí v operní tvorbě. Nejen domácí úspěch mnoha oper Aulise Sallinena, Kaleviho Aha (jeho skvělý úspěch před nedávnem premiérované opery Ze života hmyzu – ano, podle Čapkovy hry!), v současnosti pak skutečně světový ohlas oper skladatelky Kaiji Saariaho, to je jen kusý, nedostatečný výčet položek finského operního „boomu“.

V roce 2000, kdy se Helsinky staly též „hlavním evropským městem kultury“, se jen v Helsinkách premiérovalo dvacet nových či dosud neuvedených oper finských skladatelů!

Finská opera s inscenací z opery v Tampere nedávno navštívila Prahu a uchvátila nádhernými pěveckými výkony. Jak Vy vnímáte finské pěvce a kde všude ve světě působí?

Věřím, že v jejich vysoké úrovni především spočívá celý úspěch finské opery. A ten je jistě odrazem úrovně finského pěveckého školství, které má své sídlo v Sibeliově akademii v Helsinkách a Kuopiu. Z ní vyšla nejen Karita Mattila, ale i další laureáti cardiffské pěvecké soutěže – sopranistka Kirsi Tiihonen, Camila Nylund a mnozí další, mezi nimi i poslední finský vítěz této soutěže Tommi Hakala, kterého pražské publikum zažilo v mé inscenaci Cimarosovy opery Il matrimonio segreto ještě coby studenta v roce 1994 ve Stavovském divadle. Ale to by byl naprosto nedostatečný výčet vynikajících finských pěvců, kterých působí podle zahraničních odborných časopisů na významných i nejslavnějších evropských a zámořských operních scénách mnoho desítek. Jména jako Matti Salminen, Jorma Hynninen, Soile Isokoski, nebo též při zmíněném hostování v Praze s Kokkonenovou operou Poslední pokušení v hlavních rolích se představivší pěvci Juha Uusitalo, Kirsi Tiihonen a především Jaakko Ryhänen – to jsou jenom špičky pověstného znějícího ledovce finských pěvců.

Které další opery jste ještě ve Finsku režíroval?

Kromě Prodané nevěsty to byly z českých oper ještě Janáčkova Liška Bystrouška v Lahti, Veselohra na mostě B. Martinů v Mikkeli, na jednom letním hudebním festivalu dokonce Brixiho Erat unum kantor bonus – a dokonce dvakrát v rozmezí sedmi let Ženitba Bohuslava Martinů.

Ze světového repertoáru to byl Rossiniho Lazebník sevillský, Verdiho Maškarní ples, Cimarosovo Tajné manželství, Mozartova Zahradnice z lásky, Orffova Chytračka, též klasické operety J. Strausse Netopýr – ten dokonce na třech scénách – a Cikánský baron, dále Pucciniho Sestra Angelika a Gianni Schicchi a naposled to byla opera oper – Don Giovanni – v Turku v roce 2006, se zmíněným Tommi Hakalou v titulní roli; tento pěvec dnes hostuje po celé Evropě a v Americe od San Franciska po Nový York, já jsem ho po prvé režíroval jako začínajícího studenta Sibeliovy akademie.

Tato kapitola mého spolužití s finskou operou – působení na Sibeliově akademii – patří k mým nejdelším, nejmilejším a věřím, že dosud neukončeným.

Jak Vaši práci hodnotilo finské obecenstvo?

Je těžké, aby se režisér sám hodnotil, spíše to posoudí kritiky v místním tisku – a ty byly velice příznivé. Na př. moje režie Orffovy opery Chytračka v operním studiu Sibeliovy akademie byla kritikou hodnocena velmi pozitivně. Zvláště se ocenilo, že jsem se neuchýlil k nějakým zbytečným trikům a plně respektoval duch tohoto díla a přitom vystačil se skromnými inscenačními prostředky.

Děkuji za rozhovor.

Ptala se Lidmila Němcová