Lodě vikingů

  Osebergskip , foto archiv SL

Vikingové se zapsali výrazně do dějin 9. až 11. století. Byli skutečnými pány moří. Jejich výpravy směřovaly do mnoha stran a ovlivnily život tehdejších lidí značně vzdálených od míst, kterým dnes říkáme Skandinávie.

Na výpravách se podílelo Dánsko, Norsko a Švédsko, a to do jisté míry podle, dnešním jazykem řečeno, sféry zájmu. Norsko obrácené svým předlouhým členitým pobřežím na západ k šedivým, bouřlivým vodám Atlantiku se orientovalo zejména v pozdější vikinské době na vzdálené severní cíle – od Islandu přes Grónsko až po severní Ameriku, kterou norští vikingové nazvali Vinland.

Norští vikingové se však společně s dánskými účastnili i výprav do Skotska, Irska, společně si přivlastnili ostrov Man, pronikli do Francie (tam jim říkali Normani, věčnou památkou po nich zůstává Normandie), dále přes Gibraltar až do Středozemního moře. Dánští vikingové vyjížděli také do Fríska a východní Anglie. Společným lovištěm dánských a švédských vikingů bylo Baltské moře.

Švédsko bylo díky své zeměpisné poloze zaměřené spíše na východ, zejména obchodní zájmy je zavedly po vodních tocích do Ruska a dále na jih do Byzance a arabských zemí.

Cíle vikinských výprav byly různé. Nejednalo se jen o výlučně pirátské výpravy na menší vzdálenosti, šlo i obchodní zájmy, proslulá jsou však mohutná válečná tažení s cílem kolonizace.

Názor na vznik a význam názvu viking nejsou jednotné. Jejich výčet a výklad by byl na samostatné pojednání. Nicméně ze všech teorií se považuje za nejvíce pravděpodobné odvození od slova viken či vík – záliv, fjord, zátoka kde vikingové bydleli, kotvili se svými čluny ale odkud také prováděli nečekané výpady.

Základem moci vikingů, jejich nejcennějším majetkem, výrazem jejich talentu byly bezesporu jejich lodě. Bez vikinských lodí by neexistovala tři staletí vikinské historie. Tisíce vikinských lodí plulo během tohoto dlouhého období studeným a bouřlivým Atlantikem i teplými moři.

Byli bychom odkázáni jen na ságy a záznamy kronikářů nebýt šťastné události: Norsku se podařilo v roce 1867 u východního pobřeží Oslofjordu najít a z moře vyzvednout vikinskou loď u Tune (Tuneskip), v roce 1880 pak u západního pobřeží fjordu loď u Gokstadu (Gokstadskip) a konečně v roce 1903 tamtéž loď u Osebergu (Osebergskip).

Všechny tři lodě byly neuvěřitelně zachovalé díky jílu, který pokryl dřevo a konzervoval je po staletí. Ve všech případech se jednalo o lodě, v níž byla pohřbena významná osobnost. Vikingové věřili, že když někdo zemře, jeho duch se plaví do posmrtné říše. Proto zejména krále a šlechtice pohřbívali tak, že je ukládali na lodě, vybavili potravinami a dalšími statky a loď pak potopili.

Největší a nejzachovalejší je loď Gokstadskip. V komoře na zádi lodi byl na lůžku uložen mrtvý vikinský náčelník, ve zdobeném oděvu, se zbraněmi po boku. K vybavení lodě patřily kotlíky z bronzu, talířky, hrníčky, svícny, sekera a dřevěné bohatě zdobené sáně. Loď je celá z dubového dřeva, je 23,30 m dlouhá a uprostřed 5,25 m široká, hluboká počítajíc od okraje po spodní stranu kýlu asi 1,95 m. Hlavní části lodě jsou kýl, přední a zadní vaznice, žebra a plaňky. Kýl a obě vaznice jsou zhotoveny vždy z jednoho kusu dřeva, stěny tvoří 16 planěk, z nichž 9 bylo pod vodní hladinou. Uprostřed lodě byl v bloku z dubového dřeva zasazen stěžeň, vysoký přibližně 13 metrů. Loď byla vybavena 16 páry vesel, podél obou boků bylo zavěšeno po 32 štítech, které tvořily souvislou linii od přídě až po záď. Na přídi byla železná kotva. Kormidlo lodě bylo zhotoveno z jednoho kusu dubového dřeva, bylo 3,30 m dlouhé a bylo umístěno na zvýšené lodní zádi. Vzbudilo obdiv současných norských námořníků, podle jednoho z kapitánů je nutno toto kormidlo považovat za jeden z důkazů ostrovtipu našich předků, jejich zkušeností se stavbou lodí a jejich mořeplaveckého umění; kormidlo je dílem génia – jediný muž mohl řídit loď bez obtíží a za každého počasí. Nalezena byla i vesla z borového dřeva, dlouhá 5,30 m.

Loď Osebergskip je o něco menší – jen 21,45 m dlouhá a 5,10 m široká. Je ale zdobnější, s vyřezávanými ornamenty, se štíhlou elegantní přední vaznicí vysokou 5 metrů nad vodou zakončenou hadí hlavou. Tyto vyřezávané symboly na přídi lodí bývaly vesměs v podobě hadích nebo dračích hlav a nebyly určeny jen k ozdobě, ale měly chránit posádku před zlem a neštěstím. Na lodi byly pohřbeny dvě ženy. Má se za to, že jedna z nich byla Asa – babička norského krále Haralda Krásnovlasého.

Tunaskip je ze tří lodí nejmenší – 20 m dlouhá a 4,35 m široká, má jen 11 párů veslic. Zdá se, že je typem lodí, které nebyly používány k dalekým výpravám, ale jen k plavbám v mělkých vodách, například v ústí řek.

Plachty vikinských lodí se nezachovaly. Ságy a písemné prameny se zmiňují o čtyřhranných bílých plachtách s modrými nebo červenými pruhy, případně cele červených.

Neexistují ani přímé doklady o životě posádek během dalekých výprav. Člověk moderní doby si může pokládat jen nezodpovězené otázky, jak se při plavbách trvajících dlouhé týdny, ba měsíce, asi řešilo stravování, uchovávání či obstarávání pitné vody, hygiena, možnost ponorkové nemoci, záchrana v případě nebezpečí.

Po staletí až po současnost brázdily a brázdí studené vody severního Atlantiku tisíce stále dokonalejších lodí s posláním dopravním, obchodním, sportovním či vojenským. Ale vikingové na svých cestách nejen za kořistí ale určitě i za poznáním, byli první.

Navštívíte-li norské hlavní město Oslo nezapomeňte se vypravit na ostrov Bygdøy. Najdete tam Muzeum vikinských lodí a v něm krásně zrestaurovanou Gokstadskip, Osebergskip i Tuneskip. A nejen to. Nedaleko je umístěn balzový sen Thora Heyerdahla, slavná Kon-Tiki, a kousek dál je v muzeu k vidění legendární polární plachetnice Fram, později přestavěná na parník, na které se plavili do Severního ledového oceánu (ale i do jižních moří) Fridtjof Nansen či Roald Amundsen.

Klára Kmochová, květen 2007