O Torsteinovi

Þaetíry a íslendingaþaettíry

Ve staroislandské prozaické literatuře se kromě slavných ság dochovala i skupina kratších textů (celkem asi sto), o jejíchž žánrové zařazeni se dodnes vedou sáhodlouhé diskuse. Tato dílka (staroseversky þaettír, thaettír) bychom dnes snad nejspíše nazvali povídkami. Byly zapisovány ve stejnou dobu (13. – 14. století) a do stejných rukopisů jako ságy. Se ságami je navíc pojí podobná témata, místa děje i doba, o niž vyprávějí. Na rozdíl od ság charakterizuje ovšem povídky kratší rozsah, sevřenost, omezený počet osob, časté dialogy i skutečnost, že většinou líčí jen jednu událost z hrdinova života.

Největší a nejznámější skupina (tzv. íslendingaþaettír, íslendingathaettír) vypráví o Islanďanech na návštěvě u norského nebo dánského krále. Hrdinové se s panovníkem sice zpravidla nejprve nepohodnou, ale posléze si ho díky své odvaze, udatnosti, vtipu či básnickým schopnostem nakloní, takže se obdarováni mohou v klidu vrátit zpátky na Island.

Následující ukázka zastupuje další skupinu textů, jejíchž dějištěm je – podobně jako v rodových ságách – Island a které líčí život tamější společnosti. Příběh o Torsteinovi se odehrává koncem desátého století, tedy krátce před přijetím křesťanství, jehož morálka z textu jít jasné zaznívá.

O Torsteinovi

V Sunnudalu žil muž jménem Tórarin. Byl starý a zrak už mu příliš nesloužil. Tórarin v mládí často jezdíval na vikinské výpravy, a ani v pokročilém věku se s ním nedalo snadno vyjít. Měl syna Torsteina, velkého a silného muže klidné povahy, který na otcově statku pracoval za tři. Tórarin nebyl zámožný, ale vlastnil mnoho zbraní. Spolu s Torsteinem chovali hřebce a vydělávali si prodejem koní, protože jejich zvířata vynikala rychlostí i odvahou.

Jiný sedlák, Bjarni z Hofu, měl pacholka Tórda, znamenitého koňaře, jemuž svěřil do péče své jezdecké koně. Tórd byl člověk svárlivý a rád se chlubil svým mocným hospodářem, ale sám proto v očích druhých nestoupí – lidé ho stejně neměli rádi. U Bjarna pobývali tou dobou také dva bratři, Tórhall a Torvald, dvě největší drbny v kraji.

Torstein a Tórd se domluvili, že uspořádají zápas mladých koní. Jakmile začali, ukázalo se, že Tórdův kůň je mírnější a méně kouše. To se Tórdovi nelíbilo, a proto udeřil Torsteinova hřebce vší silou po tlamě. Torstein na oplátku uhodil Tórdova koně ještě víc a ten za hlasitého pokřiku přihlížejících mužů utekl. Rozzlobený Tórd praštil Torsteina tyčí na pohánění koní, a roztrhl mu'obočí, až mu kůže visela přes oko. Torstein si utrhl kus košile, ránu převázal a tvářil se jakoby nic. Jenom požádal ostatní muže, aby se o příhodě nezmiňovali před jeho otcem. Tím byla celá věc odbytá. Torvald a Tórhall se ovšem dobře bavili a začali Torsteinovi říkat Praštěný.

Jednoho dne krátce před Vánocemi se sunnudalské ženy rozešly brzy ráno za prací. Také Torstein vstal, nanosil seno, a pak se natáhl na lavici. Vtom vešel do světnice jeho otec a zeptal se, kdo to tam leží. Když se to dozvěděl, pokračoval:

„Co že jsi tak časně na nohou, synu?“

„Řekl bych, že je nás je tu dost málo na tolik práce,“ řekl Torstein. „A hlava tě nebolí?“

„Ne.“

„Nechceš mi povědět něco o letošních koňských zápasech? Nepraštil tě při nich náhodou někdo jako psa, div žes nezůstal ležet v bezvědomí?“

„Mojí cti moc neprospěje, když budeš mluvit o bití. Podle mě to byla spíš náhoda.“

Tórarin odpověděl: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že se můj syn jednou bude chovat jako zbabělec.“

„Měl by sis, otče, dávat pozor na to, co říkáš,“ poznamenal Torstein, „abys toho později nemusel litovat.“

„Neříkám zdaleka všechno, co bych chtěl.“

Nato Torstein vstal, popadl meč, vyšel z domu a jel až k Bjarnově statku. U stáje našel Tórda.

„Rád bych věděl,“ zeptal se ho, „jestli jsi mě letos v létě uhodil náhodou, nebo naschvál, a pokud jsi to udělal naschvál, jakou mi zaplatíš pokutu?“

„Máš dvě tváře?“ odpověděl Tórd. „Tak si strč jazyk napřed do jedné a říkej si tomu náhoda, jestli chceš. Ale v druhé nazývej věci pravým jménem. To je pokuta, kterou ti zaplatím.“

„Dej si pozor!“ řekl Torstein. „Může se stát, že už tě o ni víckrát nepožádám.“

S těmi slovy k němu přiskočil a zabil ho. Pak šel k obytnému stavení a oslovil první ženu, kterou potkal:

„Vyřiď Bjarnimu, že jeho pacholka Tórda potrhal u stáje býk.“

„Jeď domů,“ odpověděla mu, „řeknu mu to, až budu chtít.“

Torstein se tedy vrátil do Sunnudalu a žena si šla po svém.

Když se toho rána Bjarni probudil a přišel ke stolu, sháněl se po Tórdovi. Muži mu odpověděli, že je asi u koní.

„To se mi nezdá,“ namítl Bjarni, „vždycky přece chodí k snídani.“

Vtom se ozvala děvečka, která mluvila s Torsteinem: „Bude asi pravda, co se říká o ženách, totiž že moc rozumu nepobraly. Ráno tu byl Praštěný Torstein a říkal, že Tórda potrhal býk a že už se asi na nohy nepostaví. Nechtěla jsem tě budit a pak jsem na to zapomněla.“

Bjarni vstal, vyšel ven a u stáje našel mrtvého Tórda. Nechal ho pochovat a proti Torsteinovi vznesl žalobu, v níž ho obviní ze zabití. Ale Torstein žil dál v Sunnudalu a pracoval pro svého otce a ani Bjarni nic nepodnikal.

Jednoho podzimního večera seděli hofští muži u ohniště a opékali jehněčí hlavy. Bjarni ležel na lavici u stěny a poslouchal, co si ostatní povídají. Tórhall a Torvald řekli:

„Když jsme sem přišli, ani ve snu nás nenapadlo, že si ku budeme péct jehněčí hlavy, kdežto člověk. kterého Bjarni postavil mimo zákon; si bude pochutnávat na hlavách skopových. Bylo by lepší, kdyby byl Bjarni ustoupil ve sporu se svým příbuzným v Bödvarsdalu, a nenechával sunnudalského psance, aby se choval jako jemu rovný. Jenže někteří lidé zkrátka tváří v tvář nebezpečí ztrácejí odvahu. A moc by nás zajímalo, kdy Bjarni hodlá očistit svoji čest od téhle skvrny.“ Na to jim jeden muž odpověděl:

„Fuj, styďte se, takové řeči vám musel nakukat sám ďábel! Podle mě nechce Bjarni připravit Torsteinova slepého otce a jiné potřebné v Sunnudalu o jedinou oporu. A divím se, že zrovna vy dva si tu pečete jehněčí hlavy, a ještě chválíte to, co potkalo Bjarniho v Bödvarsdalu.“

Potom se muži odebrali ke stolu a pak do postelí a nikdo na hospodáři nepoznal, co všechno vyslechl.

Ráno vzbudit Bjarni Tórhalla a Torvalda a přikázal jim, aby mu do snídaně přivezli Torsteinovu hlavu:

„Vy dva asi nejlíp zbavíte mou čest té skvrny, když já k tomu nemám dost odvahy.“

V tu chvíli si bratři uvědomili, že asi moc mluvili, ale nezbylo jim než vydat se do Sunnudalu. Torstein stál ve dveřích a brousil si nůž. Když je uviděl, zeptal se, co je přivádí. Prý se jim zaběhl kůň. Torstein řekl, že nemusejí hledat daleko:

„Tamhle za plotem se pár koní pase.“

„Ale musíš nám pomoct, abychom našli toho pravého.“

Torstein šel tedy s nimi. Hned za plotem zvedl Torvald sekyru a vrhl se na Torsteina. Ale Torstein ho srazil pěstí k zemi a probodl ho nožem. Tórhall chtěl bratrovi pomoct, ale dopadl stejně. Torstein pak oba muže přivázal na hřbety jejích koní, zvířatům přehodil uzdy přes hlavu a poslal je domů.

Když se koně objevili na Hofu, uvidělo je několik pacholků, a ti se hned rozeběhli do domu oznámit Bjarnimu, že se bratři vrátili a že do Sunnudalu nejeli pro nic za nic. Bjarni vyšel na dvůr a pochopil, co se stalo. Neřekl ani slovo a dal bratry pochovat.

Nějakou dobu se nic nedělo. Až jednoho dne po vánocích, když šli spát, promluvila Bjarniho žena Rannveig:

„Co bys řekl, o čem se v kraji nejvíc povídá?“

„Nevím,“ odpověděl Bjarni. „Lidé toho namluví.., ale jen málo z toho mi připadá důležité.“

„Nejvíc by je zajímalo, čeho by se asi Praštěný Torstein musel dopustit, aby ses rozhoupal k pomstě. Zabil ti už tři pacholky. Jestli se nepomstíš, ztratíš vážnost a podporu zdejších mužů. Nemůžeš přece věčně sedět s rukama v klíně.“

„Zase se potvrzuje stará pravda, že jen málokdo se poučí z cizího neštěstí. Dobrá, poslechnu tě. Ale Torstein určitě nezabil nikoho bezdůvodně.“

Tím jejich rozhovor skončil a oba usnuli. Když se ráno Rannveig vzbudila, sundával Bjarni se stěny meč a štít. Zeptala se ho, kam má namířeno.

„Jedu se vyrovnat se sunnudalským Torsteinem,“ odpověděl Bjarni. „Kolik mužů si bereš s sebou?“

„Žádného. Pojedu sám.“

„Nedělej to,“ zrazovala ho Rannveig. „Nevydávej se všanc tomu pekelníkovi.“ „Snad nejsi jako ty ženy, které muže napřed popichují, a když dojde na lámání chleba, rozpláčou se?“ divit se Bjarni. „Dost dlouho jsem od tebe i od jiných snášel výčitky, ale teď jsem se rozhodl a nic mě neodradí.“

Bjarni vyrazil do Sunnudalu. Torstein stál ve dveřích a muži spolu prohodili pár slov. Pak Bjarni řekl:

„Pojď se se mnou bít, Torsteine. Tamhle na kopci za domem.“

„Na to se necítím,“ odpověděl Torstein. „Ale slibuji ti, že až popluje nějaká loď z Islandu, odjedu s ní. Vím, jak jsi šlechetný, a proto věřím, že se postaráš o mého otce.“

„Jen se nevymlouvej,“ trval na svém Bjarni.

„Tak mi aspoň dovol, abych ještě promluvil s otcem,“ žádal Torstein. „To můžeš.“

Torstein vešel do domu a vylíčil otci, jak ho Bjarni vyzval na souboj. Tórarin odpověděl:

„Každý, kdo urazí mocného muže, musí počítat s tím, že už neprotrhá moc košil. Dost dlouho jsi pokoušel Bjarniho trpělivost a já teď nad tebou nebudu ronit slzy. Vezmi zbraň a braň se, jak nejlíp dovedeš. Já sám jsem se v životě před nikým takovým nesklonil, i když Bjarni je velký bojovník. Ale radši tě ztratím, než bych měl syna zbabělce.“

Torstein vyšel z domu, zamířili s Bjarnim na kopec, začali se udatně bít a štíty obou musely čelit velkým ranám. Když už bojovali hodnou chvíli, řekl Bjarni:

„Vyprahlo mi, nejsem zvyklý na takovou námahu jako ty.“

„Napij se tamhle z potoka,“ odpověděl Torstein.

Bjarni ho poslechl a odložil meč na zem. Torsteín zbraň zvedl, prohlížel si ji a poznamenal:

„Tenhle meč jsi asi v Bödvarsdalu neměl?“

Bjarni neodpověděl. Vrátili se zpátky na kopec a bili se dál. Bjarni si pomyslel, že má před sebou dobrého bojovníka, silnějšího, než předpokládal.

„Dneska mám pořád nějaké potíže,“ ozval se po chvíli. „Teď se mi zase rozvázal řemínek na botě.“

„Tak si ho zavaž,“ řekl Torstein.

Bjarni se sehnul a Torstein mezitím zašel do domu a přinesl dva štíty a meč: „Tady ti otec posílá štít a meč,“ řekl. „Nebude horší než ten předchozí. Mně už se taky nechce stát před tvými ranami jen tak bez ochrany. A kdyby záleželo na mně, raději bych tuhle hru skončil. Bojím se, že tvé štěstí je ještě větší než má smůla. Každý přece lpí na životě, nebo ne?“

„Jen se zas nevykrucuj,“ odpověděl Bjarní. „Budeme se bít dál.“

„Já první netasím,“ řekl Torstein.

Bjarni rozsekl jedinou ranou Torsteinův štít, ale Torstein mu oplatil stejnou.

„Slušná rána,“ podotkl Bjarni.

„Tvoje nebyla o nic horší.“

„Meč ti teď seká líp než předtím,“ řekl Bjarni. Torstein odpověděl:

„Nejradši bych se vyhnul osudu. Biju se s tebou, a přitom se tě bojím. Znovu ti říkám: všechno záleží jen na tobě.“

Stáli teď proti sobě bez štítů a řada byla na Bjarnim.

„Proč bych měl spáchat zločin jen proto, že mi zrovna přeje štěstí?“ řekl Bjarni. „Slib mi věrnost a mně to jako pokuta za zabité pacholky stačí.“

Torstein odpověděl:

„Dneska už jsem tě mohl zradit několikrát, jen kdybych neměl takovou smůlu. Nezradil jsem tě a nezradím tě ani příště.“

„Vidím, že jsi vynikající muž. Teď mi dovol,“ pokračoval Bjarni, „abych šel za tvým otcem a řekl mu, co budu chtít.“

„Pro mě za mě si jdi,“ přikývl Torstein. „Ale dej si pozor.“

Bjarni vešel dovnitř a přistoupil k posteli, ve které stařec ležel. Tórarin chtěl vědět, kdo přišel, a pak se zeptal:

„Jaké zprávy mi přinášíš, milý Bjarni?“

„Tvůj syn Torstein je mrtvý,“ odpověděl Bjarni. „Bránil se?“

„Neznám lepšího bojovníka, než byl tvůj syn.“

„Teď, když jsi zabil Torsteina, už se nedivím, že v Bödvarsdalu s tebou měli těžké pořízení,“ řekl Tórarin.

„Chtěl bych, aby ses odstěhoval ke mně na Hof. Posadím tě vedle sebe do čela stolu, jako bys byl můj otec.“

Stařec odpověděl:

„Jsem teď na tom jako kdejaký opuštěný chudák. Jen hlupák by ovšem dal na sliby, kterými se vy velmožové snažíte utěšit toho, komu jste ublížili. Naslibujete hory doly, a už za měsíc o tom nevíte a chováte se, jako by se nic nestalo. Člověku pak zůstanou jen oči pro pláč. Od muže, jako jsi ty, bych ovšem podobný slib přijal s klidem – pod jednou podmínkou, kdyby je stvrdil rukoudáním. Ale musíš trochu blíž, já už se stářím a nemocí celý třesu a Torsteinova smrt mi moc nepřidala.“

Bjarni přistoupil k posteli a podával Tórarinovi ruku. Vtom si všiml, že stařík sahá po noži a chce ho zabít. Zadržel mu ruku a zvolal:

„Ty zákeřníku! Teď se musíme spravedlivě vypořádat. Tvůj syn Torstein žije a půjde semnou na Hof. Tobě dám pacholka, aby ti pomáhal s prací na statku, a už nikdy ti nebude nic chybět.“

Torstein jel s Bjarnim na Hof, zůstal s ním až do smrti a prý se mu co do odvahy a udatnosti žádný muž nevyrovnal. Bjarniho si lidé i nadále vážili, a čím byl starší, tím byl mírnější a tím víc ho ostatní měli rádi. Byl velmi vytrvalý a ke konci života se stal horlivým křesťanem. Odjel z Islandu na jih, a zemřel na pouti do Věčného města. Je pochovaný ve Vaterii, velkém městě nedaleko Říma.

Bjarni po sobě zanechal mnoho potomků. Jeho synem byl Broddi Vousatý; ve své době nejznamenitější muž, o němž vypráví mnoho ság. Za dceru měl Hallu, matku Gudrídy, kterou si vzal Kolbein Zákonopravce. Další Bjarniho dcera se jmenovala Yngvild a byla ženou Torsteina Hallsona ze Sídy. Jejich synem byl Magnús, otec Einara, jehož syn byl biskup Magnús. Z Torsteinova a Yngvildina manželství vzešel i Ámund, který se oženil se Sigrídou, dcerou Torgríma Slepého. Z tohoto svazku pocházelo ještě mnoho velmožů.

Tady končí vyprávění o Torsteinovi.

Ze staroislandštiny přeložila Veronika Dudková

in Almanach severských literatur, FF UK 1997
vyšlo s podporou Severské rady ministrů