Ostrovy kde kvetou skály a vládne Mælström

Z norského přístavu Bodø míříme na Lofoty, ostrovy s jednou z nejúchvatnějších přírodních scenérií Evropy. Už třetí den prší. Obrovské vlny si s mohutným trajektem pohrávají tak, jakoby šlo o malou rybářskou bárku. V dálce se rýsují ostré skály. Po čtyřech hodinách pociťuji stále více příznaky mořské nemoci. Začínám tušit, že Lofoty nebudou jen kouzelným obrázkem z turistických průvodců s blankytně modrou oblohou a klidnými zátokami.

Konečně vplouváme do malého přístavu Moskenes. Jindy rušné místo plné rybářů a turistů působí na konci září jako konec světa. Přesto však po pár kilometrech směrem k vesnici s nejkratším názvem na světě Å s úžasem zíráme na neskutečnou krásu podzimem zbarvených skal. Působí smutně a tajuplně, až mi běhá mráz po zádech.

Hory a skály

Ostrov tvoří nejmladší i nejstarší druh hornin, které známe. U těch starších se jejich věk odhaduje na tři miliardy let. Mladší hory se vypínají až do téměř kilometrové výšky a jejich ostré hřebeny vypadají jako položené tváře, které se dívají k nebi. Podle vědců prý nebyly během poslední doby ledové pokryty ledem. Když na Lofoty připlul před šedesáti lety Karel Čapek, poznamenal si do svého deníku: „První ranní pohled z okénka kabiny na Lofoten ukáže žasnoucímu oku především neobyčejné množství balvanů v nejrůznějších konfiguracích; jsou nadobro lysé a zlatově hnědé na mléčné opálové hladině vody a jen místy jim z podpaží vyrážejí trsy tuhé trávy; pěkné oblé valouny vyhlazené příbojem, skalní věže naštípané povětřím, agregáty balvanů, stáda skalin nebo samotářské kameny; tu a tam majáček nebo výstražná věžička, tu a onde lešení z dlouhatých žerdí, asi na sušení tresek; tak tohle tedy je Lofoten. A pak vystoupí člověk na palubu, aby toho viděl ještě víc, a uzří, že z té krajky balvanů tryská do nebe kytice hor.“

Přestože jsou jeho slova stará přes šedesát let, mohli by je Norové používat ve svých průvodcích ještě dnes. Na první pohled se tady totiž mnoho nezměnilo. Snad jen trochu původního klidu ubrala magistrála E10, která vede celým komplexem Lofot a přilehlých Vesterålů a měří 370 kilometrů. Na ní ale mnoho aut nepotkáváme. Dopravní zácpy tady mají zcela jiný rozměr, jak nám popisuje Londýňan Steve, jenž se tady usadil před lety. Kousek od chatového kempu, který zde postavil na jedné z mnoha zelených luk, docházelo k častým dopravním nehodám na nájezdu na hlavní silnici. Proto vyměnili dopravní značení vedlejší silnice za stopku. Trvalo jen několik týdnů, kdy byla původní značka zpět, protože Lofoťané si stěžovali na neúměrnou dopravní zácpu, která zastavováním vznikala. Trvala pět minut!

Souostroví spojuje řetězec vysoko vyklenutých mostů, pod nimiž mohou proplouvat i lodě. Jediným přerušením je krátký trajektový přejezd mezi Melbu na jižním okraji souostroví Vesterålen a Fiskebølem na půdě Lofot.

Lofoty a Vesteråly leží ve stejných šířkách jako severní Aljaška. Skupiny ostrovů, vystupující z Norského moře jako šňůra perel, se táhnou přibližně 100 až 300 km na sever od polárního kruhu. Přestože jsou považovány za nejdeštivější místo Norska, jejich klima je velmi vlídné. Tedy většinou. Nás přivítal podzimní vichr. O tom, že tady prý prší 364 dní v roce, jsme se také mohli sami na vlastní kůži přesvědčit. Může za to Golfský proud, který je teplý asi 12 až 14 ºC a ohřívá pobřeží. Bez něj by byly ostrovy pusté a nehostinné. Průměrné teploty se pohybují okolo 4,5 ºC, ale v létě mohou padnout i třicítky.

Ostrov rybářů

Lofoty proslavil především rybolov. „Ryby jsou naše peníze, bez nich bychom se neuživili,“ vysvětluje nám jeden z rybářů v přístavu v Moskenes. Dříve to platilo pro celý ostrov, dnes již žije mnoho ostrovanů z turistického ruchu. Rybám ovšem vděčí i ten, mnoho nadšenců sem přijíždí právě za nimi. Vodami Vestfjordu, který dělí Lofoty od pevniny, táhnou koncem zimy hejna tresek ze Severního ledového oceánu k místům, kde se třou. Díky Golfskému proudu je zde v uzavřeném fjordu teplejší moře, které přitahuje tresky v obrovských hejnech. Jejich tah začíná v lednu a vrcholí koncem dubna. Váhy tresek obecných přesahují až deset kilogramů a nejsou výjimkou kapitální kusy, které dosahují i 130 cm a váží přes 20 kg! Rybolov má na Lofotech tisíciletou tradici. Začala se psát po ustoupení ledovců, kdy sem připluli obyvatelé z pobřeží Skandinávského poloostrova. Dnes je striktně regulován, především kvůli hubení rybích populací vlivem nadměrného lovu v minulosti. „Nejvíc má pobřežní hlídka spadeno na ruské pašeráky,“ ukazuje nám směrem k jedné z lodí starousedlík. „Loví bez povolení a je jich tady čím dál víc.“

Budete v zimě veslovat?

Ještě před páry týdny by tady nebylo tak jednoduché sehnat ubytování přímo u moře za rozumnou cenu jako teď, koncem září. Většina turistů odjela z ostrovů koncem léta a hlavní rybářská sezona začne až v zimě. Volíme tedy stylovou rybářskou chýši, která se nazývá rørbu. Slovo rørbu je odvozeno od veslovat – bu znamená v doslovném překladu obydlí. Ještě dnes se staří ostrované ptají „Budete v zimě veslovat?“ a myslí tím: „Budete letos chytat ryby?“ Na Lofotech těchto chýší najdete mnoho, většinou stojí seskupené na kůlech zapuštěných do moře. Ta naše je jako mnoho ostatních zrekonstruována a uvnitř působí nad očekávání útulně. Má skvěle vybavenou kuchyňku a úchvatný výhled na maják, který v noci září nad rozbouřeným mořem. Stěny zdobí zavěšené rybářské sítě, mušle a plakáty zobrazující desítky druhů ryb s doporučeným obdobím k jejich chytání. Takto komfortní jsou rørbu ale až v posledních letech. První z nich byly postaveny ve 12. století na příkaz vikinského krále Øysteina, který sem přijížděl v zimě na lov tresek. Dříve si ubozí rybáři museli ustlat pod obrácenými rybářskými čluny, což bylo v zimě opravdové utrpení. Rørbu se stavěly z polen vyplavených z moře a natíraly se červeným barvivem vyrobeným z rybího tuku. Chatrče se skládaly ze dvou částí, ta větší sloužila pro skladování lodí a rybářského náčiní, v té druhé se pak spalo na dřevěných pryčnách. Rybáři tady měli velmi krušný život a mnoho z nich se z moře nevrátilo. O tom vypovídají i místní hřbitovy. Všimla jsem si, že náhrobní kameny patří hlavně ženám a dětem.

Mnoho rybářů zmizelo v bouři, ale také v mořském víru, kterému se říká Mælström. Neobvyklý přírodní úkaz se opakuje při odlivu a přílivu, tedy každých šest hodin, kdy se řítí obrovské množství vody rychlostí přes 40 km/h úzkými fjordy, kterých je mezi jednotlivými ostrovy a ostrůvky Lofotského souostroví velké množství. Nárazem vodních mas vzniká v hloubce 4 až 5 metrů mohutný vír o průměru 10 metrů. Malé lodě by do takových míst neměly bez zkušeného průvodce samy najíždět. Hrozivě vylíčil vír v mořském průlivu Moskenstraumen v povídce Pád do Mælströmu Edgar Allan Poe, kdy podle něj v kombinaci s prudkým větrem vyústí v opravdové šílenství. Dnes už veslice nahradily lodě se silným motory, které umožňují Mælström navštívit. V hlavní sezóně odplouvá každý den loď s turisty, kteří chtějí vidět tento fantastický přírodní úkaz a po cestě si samozřejmě zarybařit. My jsme se bohužel na moře kromě trajektu nedostali. Chtěli jsme jet fotografovat mohutné ocasní ploutve velryb, které tudy proplouvají, ale kvůli silnému větru všechny výpravy zrušili.

Jedenáctiletá delikatesa

První, co nás u každé rybářské vesnice praštilo do oka, byly desítky dřevěných stojanů, které slouží k sušení tresek. Teď zejí prázdnotou, ale v zimě se na nich třepotají tisíce tresek a prosycují okolní vzduch. Lofotům nemůže ve způsobu jejich konzervování konkurovat žádná jiná země na světě. Vzduch nesmí být příliš suchý, aby tresky neznehodnotily mouchy nakladením vajíček. Na druhou stranu nesmí začít mrznout. Neustálý vánek s mořskou solí je tady ideální. „Některé země, jako třeba Island, se o tento způsob pokoušely, ale neuspěly,“ nám pyšně vypráví majitel naší rørbu o kousek dál při prohlídce jeho neobvyklého muzea. Exponáty tady tvoří totiž i 11 let staré sušené tresky. Jsou naaranžované na různých nástrojích, které vysvětlují, jakým způsobem se tresky zpracovávaly. Jednu z nich nedávno snědli. Byla prý skvělá. Konzervace vzduchem bez chemických přísad uchová všechnu výživnou hodnotu čerstvých ryb. Proteiny jednoho kila sušených ryb se tak rovnají pěti kilům ryb čerstvých. Jejich nízká váha je ideální pro snadnou přepravu.

Není ale treska jako treska. Hodnocení se věnují znalci, tzv. rybí koštéři, kteří nejprve každou rybu čichem i zrakem dělí to tří hlavních kategorií – „prima“, „sekunda“ a “africa“. V rámci těchto tříd se pak ryby dále dělí podle kvality, tloušťky a délky do třiceti podskupin. V lisovaných blocích se exportují do přibližně třiceti zemí světa. Mezi velkými odběrateli jsou země jako USA, Německo a Nigérie. Nejvíce, přesně čtyři pětiny všech tresek, však putuje na stoly italských gurmánů. Starosta ostrova Røst proto rád říká: „Bůh žehnej italským hospodyňkám a jejich kuchyním. Ať dlouhá léta vzkvétá italská kuchyně!“

Nezkrotné Lofoty

Okouzlující krajina na Lofotech přitahovala už od 19. století malíře. Jejich díla je možné spatřit v mnoha galeriích, nás nejvíce zaujala ta ve vesnici Henningsvær. Ta působí sama o sobě inspirativně. Je poskládána na malých skalních ostrůvcích a přijíždíme k ní přes několik klenutých mostů. Moře je tak rozbouřené, že vlny místy stříkají až na silnici. Potkáváme několik aut a turisty, kteří s úžasem jako my sledují řádění vodního živlu. Začínáme si užívat temperamentu počasí, jednu chvíli zasvítí slunce, které rozzáří červené rybářské domky v kontrastu s neskutečnou barvou mechů a ocelovým mořem, během pěti minut se potýkáme v proudech vody s drsným větrem. Na nebi se objevují a zase mizí barvy duhy. Podobně kontrastně působí nové upravené domky v květinových zahradách v sousedství rybářských skladů a malých továren. Ty teď zejí prázdnotou, na treskách si už asi někdo pochutnává. Procházím mezi starými bárkami a roztaženými rybářskými sítěmi. Pár chlapíků se chystá na moře, ale většina lidí z vesnice je někde schovaná a připravuje se na sezónu. Na starou oprýskanou loď přilétl racek a vyhřívá se na slunci. Racky pozoruji ráda ráno z okna rørbu. Při východu slunce se na chvíli zprůhlední jejich zlatistvá křídla. Narazili jsme tady na celé kolonie kormoránů, ve skaliskách sídlí tisíce mořských ptáků.

Mnohdy se stačí jen otočit a spatříte úplně jiný svět, směrem k horám a s oceánem za zády máte pocit, že jste v Alpách, pokud vykročíte opačným směrem a slunce právě svítí na azurové obloze, vypadá to podobně jako v Tichomoří. Vyumělkované obrázky s modrou oblohou z turistických knížek charakter ostrova nezachytily. Jejich pravé kouzlo je ukryté v drsné přírodě a jejím tajemství, které nečekaně odkrývá na každém kroku.

text a foto Petra Doležalová, vStyle, Volvo magazín, zima 2005

Autorka je cestovatelka, fotografka a šéfredaktorka Volvo Magazínu