Čím se lišíme od Seveřanů

Při brouzdání v síti sítí, jak se také Internetu říká, dávám pozor na to co se píše o severských zemích. Internet je báječná věc, stojí Vás to ale spoustu času o penězích nemluvě. Pro to aby naše Severské listy byly ještě zajímavější čas od času přebírám co v té obří síti uvízne. Narazil jsem na zajímavé i poučné myšlenky o tom v čem tkví rozdíly mezi realitou české a skandinávské, konkrétně švédské, společností. Nejde jen o nejbližší minulost politickou, kdy ve Švédsku od třicátých let na politické scéně dominuje sociální demokracie, zatím co v naších zemích po desítkách let sovětské propagandy následovalo desetiletí thatcherovské propagandy. Je to složitější.

Rozdíl mezi Českem a Švédskem, spočívá v daleko větši úctě k člověku jako jednotlivci a s tím také v zodpovědnosti za své činy. Je spousta faktoru, které historicky určily proč je tomu tak.

Jedním z aspektů toho je, že v Česku je převážně étos katolicky, zatímco ve Švédsku důsledně luteránský. Katolický étos velí obětovat svůj život určité ideologii a ideálem je kněz nebo mnich, muž, který odvrhnul své přirozené potřeby ve službě ideologii. Tento je také nejvyšší morální autoritou. Luterán ví, ze je zodpovědný za své činy sám a ze koneckonců jeho spaseni závisí na milosti Boži. Pastor je také jen jeden z lidi, v podstatě úředník.

Pro Skandinávce přinejmenším nepředstavovalo žádnou ideologickou změnu akceptovat ženy ve všech profesích poté, co již není rozhodující jejich slabší fyzická konstituce. Pro českého muže to je, v jeho ideologické oddanosti své profesi nebo funkci, pořád ještě problém. Často jen respekt k ženině profesi a uznáni jejího nároku na profesionální růst je považován za projev podpantoflismu.

To vede, jako ve všech katolických zemích, k rozpadu a odmítáni rodiny a velmi nízké porodnosti. Naopak švédsky přistup vedl dokonce k tomu, ze pocitkem 90. let se počet dětí na jednu matku přehoupl přes 2 a dodnes je rodina s 3 a více dětmi běžná. Běžné jsou také adopce děti z třetího světa. Symptomatické je, ze v těžších dobách po listopadu jsme se vždy odvolávali k morálním autoritám jednoho bezdětného muže a vysokého katolického kněze. Kdyby se od počátku každý cítil zodpovědný za své činy a jejich následky, těžké časy by ani nemusely nastat. A v tom je ten trik.

V českých dějinách se střídají období stranici protestantismu a svobodě s obdobími stranícími ideologii a nesvobodě. O jednom období svobody a protestantismu se stale ještě můžeme ledaco dozvědět od svých dědečků: byla to první republika – období konfesijní tolerance a preferenci pro církev československou. Zároveň tento stát byl na svou dobu extremně otevřenou ekonomikou, ostrůvkem národnostní tolerance ze strany vládnoucího národa (srovnejme objektivně s kteroukoliv jinou Evropskou zemí té doby) a zemi s velmi dobrým sociálním zabezpečeni. Předválečné Československo bylo na dobré cestě stát se stejně dobrým státem jako je dnes Švédsko nebo Nizozemí. Bohužel, nacionalismus vede k bestialitě, jak pravil kancléř Metternich.

Dalibor Štys, Britské listy, kráceno, 14. ledna 1999