Sauna, smůla a vodka z Finska

Finská výstava v Etnografickém muzeu v Brně

Tampere, foto Kari Savolainen, investtampere.fi

Moravské zemské muzeum věnuje pozornost rozvoji kulturních styků mezi naší a severskou kulturou. O jednom takovém počinu se mohli návštěvníci přesvědčit na výstavách probíhajících v Etnografickém ústavu na Kobližné ulici v Brně. V září tu byla k vidění expozice nazvaná Sauna, terva, vodka připomínající zejména dřívější způsob života v jihofinské oblasti Pirkanmaa. Výstavu připravilo Muzejní centrum Vapriiki v Tampere na oplátku za expozici moravských betlémů, která byla ve Finsku instalována na přelomu let 1997 a 1998.

Pirkanmaa

Finský kraj Pirkanmaa, foto joppo, CC 4.0

Kraj Pirkanmaa, který brněnská výstava přiblížila, leží ve vnitrozemí jižního Finska. Je to kraj lesů a velkých jezer velký téměř jako Morava. Oblast byla osídlována postupně, lidé nejprve žili na březích řek a jezer. Doprava po vodě byla jednou z mála možností, neboť cesty neexistovaly. V létě se jezdilo na lodích, v zimě na lyžích a saních tažených koňmi. Trvalo téměř 2000 let, než lidé přišlí od břehů moře osídlili celou oblast Pirkanmaa. I teď jsou zde rozsáhlé pustiny, obydlené pouze rysy a medvědy. V 16. století žilo v Pirkanmaa asi 25 000 lidí. Počet obyvatel rostl pomalu, nový dům se stavěl přibližně jednou za 10 až 15 let. Mezi jednotlivými domy bylo obvykle mnoho kilometrů pusté a neobydlené přírody. V 19. století překročil počet obyvatel 100 000. Nejdůležitějšími dopravními tepnami byly vodní cesty, po vodě se cestovalo také do Tampere, jediného města v oblasti. Lidé v Pirkanmaa se živili lovem a rybolovem, později zemědělstvím a lesnictvím. Na konci 19. století se středisko celé oblasti, město Tampere, stalo významným průmyslovým centrem a počet obyvatel začal prudce vzrůstat. Mnoho obyvatel z okolních vesnic nacházelo práci v tamperských továrnách a to především v textilkách, které byly na konci 19. století největší v celém Finsku. I další průmysl se bouřlivě rozvíjel. Platilo to především pro slévárny, strojírny, papírny. Malé venkovské městečko se rychle změnilo v průmyslové centrum celé země. Tampere bylo nazýváno finským Manchestrem.

Nyní žije v oblasti Pirkanmaa více než 500 000 lidí, z toho v Tampere necelých 200 000. Starý těžký průmysl již ve městě není, připomínají jej pouze rekonstruované tovární budovy v centru města. Z původních je v provozu pouze jedna papírna. Bývalé tovární budovy dnes slouží jako školy, muzea, kina, restaurace či zdravotní střediska. Dnešní obyvatelé nacházejí práci převážně ve službách, školství, zemědělství a specializovaných průmyslových odvětvích. Bezesporu nejznámější firmou pocházející z této oblasti je proslulý koncern Nokia známý především vývojem a výrobou mobilních telefonů. Ty proslavily Finsko po celém světě stejně jako papír a celulóza. Nahradily tak dřívější osvědčené exportní zboží, tj. smolu a vodku.

Zdraví ze sauny

Kouřová sauna – tradiční finská sauna

Symbol finského života sauna o které brněnská výstava také byla, si svou pozici uchovala a nadále neodmyslitelně patří k životu každého Fina. Sauna jako místo očisty a odpočinku je stálou součástí každodenního života. Saunování nemá pro Finy erotický podtext. Je normální, že se společně saunují muži a ženy, dospělí spolu s dětmi. Ještě na počátku tohoto století byly ve městech společné sauny (jakási obdoba veřejných lázní), v nichž se za malý poplatek společně myli zcela neznámí lidé. V minulosti představovala sauna posvátné místo, kde hádky a hluk nebyly na místě. Tak se dbalo na klid všech, kdo se saunovali. Sauna se dříve nepoužívala jen k očistě – pralo se v ní prádlo, udilo maso, sušil len, připravoval slad. Pečovalo se tam o zdraví a rodily se tam děti.

Na dnešním venkově nalezneme saunu v každém domě. V městské zástavbě jsou společné sauny, v nichž má každá rodina vyhrazen určitý den v týdnu. Společně ji často navštěvují všechny ženy a pak zase všichni muži z jednoho domu. Malé saunové kabiny se staví také přímo v městských bytech. Neodmyslitelnou součástí finského léta je vlastní chata se saunou na břehu jezera či moře, v lůně přírody a daleko od hlučícího davu.

Terva – transport, foto: Kemin historiallinen museo (Kemi)

Terva – příprava milíře, archiv Ilkky Kaunismäkiho

Terva (smola)

Smola byla významným exportním zbožím již v 16. století. Rozvoj výroby tohoto impregnačního materiálu ve Finsku nastal v 17. století, kdy země byla součástí Švédska. V té době se evropská výroba smůly přesunula z Pruska do Švédska. Pálení smoly bylo obtížné a časově náročné. Kmen borovice se musel nejprve tři roky připravovat, než se z něj čtvrtý rok dala smola vypálit. Ve velkých smolných jamách se pak pálila v červnu před začátkem senoseče. Pro vývoz se balila do 125-litrových sudů.

Smolou se proti vlhku impregnovaly lodě a lana. Lyže se jednou za rok napouštěly smolou, aby dobře klouzaly. Smola byla podávána i jako léčebný prostředek. Širokou škálu použití dokládá skutečnost, že se ve finské kuchyni používá i v současnosti k dochucování jídel a nápojů. Dodnes všichni znají její vůni. Navozuje atmosféru plujících lodí a letních večerů na březích jezer.

Vodka na mnoho způsobů

Finové však byli, pokud jim to drsná příroda dovolila, i zemědělci. Pěstovali odolné odrůdy základních plodin. Z obilí dovedli pálit kořalku již v 16. století, přičemž se nejčastěji k tomuto účelu používalo žito.

Průmyslové pálení vodky, foto archiv

Pálení představovalo rovněž jeden způsob zakonzervování obilí. Pálenka představovala uznávané platidlo v rámci sousedské výpomoci. Pokud počasí neumožňovalo úspěšně úrodu skladovat, dala se ještě zužitkovat tak, že se z ní vyrobil alkohol. Zkažené zrní by totiž nebylo možno použít ani jako krmivo pro dobytek. Vedlejším produktem po zpracování na líh jsou výpalky – dobře použitelné jako krmivo.

Vodka se používala k mnoha účelům – jako osvěžující nápoj při práci, pro zahřátí na cestách. Mezi léky patřila k těm nejlepším a nejspolehlivějším. Pití vodky se mohutně rozšířilo v průběhu 19. století. V polovině století se ve Finsku vypilo 12 až 13 litrů čistého alkoholu na hlavu za rok. Domácké pálení vodky bylo definitivně zakázáno v roce 1866 – od té doby měl monopolní právo pouze stát. Po osamostatnění Finska byla v roce 1919 zavedena prohibice. To vedlo k pašování alkoholu především z Estonska. Zákon byl zrušen na základě referenda z roku 1932. Poté byl nákup alkoholu regulován tzv. vodka-kartami, úřady tak kontrolovaly osobní měsíční spotřebu. Prodejem alkoholu se zabývala speciální síť obchodů. Slabší pivo (do 4,7 %alkoholu) bylo z tohoto opatření vyjmuto v roce 1969 a nyní se prodává i v prodejnách s potravinami. Víno a tvrdý alkohol je nadále k dostání pouze ve státních obchodech, ale po vstupu Finska do Evropské unie v roce 1995 se znovu začalo živě diskutovat o uvolnění obchodu s alkoholem.

„Když nepomůže sauna, terva a vodka, kouká z toho smrt,“ říká finské lidové úsloví. Dobře to ukazuje, jaký význam měly pro Finy tyto tři fenomény.

Pavel Dobrovský 1. prosince 2000